Kázání 12.5.2024 – Posvěť nás pravdou

Sk 1, 15-17.21-26
1J 5, 9-13
ev. Jn 17, 6-19

Slyšené biblické texty z 1. listu Janova a Janova evangelia nás staví před důležité pojmy, kterými jsou svědectví, pravda a posvěcení. Předesílám úvodem svého kázání, že tentokrát omezím historky ze života na minimum, (musíte vystačit s jednou krátkou na úvod), a nebudou ani vtipy na odlehčenou pro udržení pozornosti. Pokusím se s vámi „zajet na hlubinu“ biblického textu, přičemž hlubiny jsou známé tím, že bývají těžko proniknutelné, temné, mnoho lidí se jich bojí a programově se jim vyhýbá, například Jiří Lábus, který je znám tím, že se koupe jenom v takových vodách, ve kterých dohlédne, a zároveň dosáhne na dno. Oproti tomu v hloubce ztrácejí lidé půdu pod nohama, nemají se čeho zachytit, o co se opřít. Jsou vydáni hlubině napospas, oporu musí hledat v sobě, spolehnout se na Archimedův zákon, anebo v krajním případě, pokud je hlubina pohltí, najít jistotu, že k nim bude milosrdná. Veliký německý teolog Paul Tillich ve svém stěžejním díle Courage to Be Odvaha k bytí hovoří o Bohu jako o „hlubině bytí“: „Kdo ví o hlubině, ví o Bohu“, říká Tillich, a jinde: „Víra není teoretické potvrzení něčeho nejistého, je to existenciální přijetí něčeho, co přesahuje běžnou zkušenost.“ S těmito nástroji směruji chatrnou bárku své víry k hlubinám Božího slova z janovských spisů, a sice, že víra není potvrzením nejistého, a že Bůh je hlubinou bytí, to ať jsou dvě vesla, která udrží člověka nad vodou! Autor 1. listu Janova hovoří o svědectví lidském a Božím. Jedno srovnává s druhým. Apoštol říká: „Přijímáme-li svědectví lidí, oč větší je svědectví Boží: Boží svědectví je to, co pověděl o svém Synu.“ Svědectví lidské a svědectví Boží. Lidské svědectví je založené na ověřitelnosti – verifikaci. Starověkým principem, který můžeme najít i v Bibli, je ověřitelnost nejméně dvěma svědky. Za pravdivé bylo považováno to, na čem se shodli alespoň dva na sobě nezávislí svědkové. Na úskalí této metody Bible opakovaně upozorňuje ve Starém i Novém zákoně, mj. v Desateru: „Nebudeš křivě svědčit.“ Lidé křivě svědčí od pradávna, proto cokoliv, co člověk dosvědčí, může být vzápětí jiným zpochybněno. Teprve novověk objevil další princip ověřitelnosti: verifikace opakováním v laboratorních podmínkách. To se ale vztahuje pouze na oblast vědeckého, fyzikálního zkoumání. Těžko takto prozkoumáme – ověříme Vzkříšení Ježíše Krista. A právě zde se dostáváme k jádru problému, kterým si my křesťané komplikujeme život: na jedné straně hovoříme o víře, ale na straně druhé její výpovědi podepíráme v argumentační rovině svědectvími druhých, třetích a čtvrtých osob, přičemž ale těmito osobami jsou zase jen a jen lidé. Ve výsledku tak svoji víru bráníme svědectvími druhých lidí: apoštol říká, evangelista říká, jak se píše v Bibli. Bibli ale nepsal legendární hrdina SE, nýbrž lidé jako svědectví o jejich jedinečném prožitku toho, jak Bůh proměnil jejich život – jejich život. Aby naše svědectví víry bylo účinné, musíme formulovat odpovědi, jak víra proměnila náš život, nikoliv se držet svědectví druhých lidí. Biblický autor, z něhož jsme dnes četli, ale počítá s tím, že svědectví Boží je mnohem cennější a průkaznější, nežli svědectví lidské. A toto svědectví, říká autor 1. listu Janovu je to, co pověděl o svém Synu. Svědectví Boží není to, co je zapsáno v Bibli, svědectví Boží nejsou články víry církve, katechismus, svědectví Boží není, co říkal pan farář v kostele, teolog ve své pracovně, anebo zbožná sestra na biblické hodině – to všechno jsou, často bezesporu nesmírně cenná a důležitá svědectví lidská. Oproti tomu je svědectví Boží o jeho Synu Ježíši Kristu. Tedy to, co o sobě říká Bůh skrze svého Syna Ježíše mně samotnému. A této řeči rozumíme jazykem víry v Něj, nikoliv jazykem lidských důkazů, kterými racionalizujeme, historizujeme nebo objektivizujeme biblická svědectví a snažíme se jim rozumět jako jakýmsi teoretickým důkazům něčeho nejistého, jak říká Tillich. Tudy cesta nevede. Víra je cestou na hlubinu, na které jsme schopni odhodit všechny berličky, ponořit se do svého věření a v něm bytostně přijmout to, co běžnou zkušenost přesahuje. Třeba to, že Bůh – Stvořitel vesmíru i Stvořitel a Dárce mého života, má Syna, kterému na mně záleží, který mě má rád, i když nevím proč a čím jsem si jeho lásku zasloužil. Že tento Syn je můj prvorozený bratr, protože byl člověk jako já, stál, tam kde stojím já, cítil, co cítím já. To jsou útržky myšlenek na téma svědectví. Druhým velikým janovským tématem je Pravda. „Posvěť je pravdou,“ modlí se Ježíš za své učedníky: „tvoje slovo je pravda.“ A zase jsme to my lidé, kteří s pravdou tak zápolíme, že v posledku nevíme nejen, kde nám hlava stojí, ale i co je pravda – vzpomeňme na Piláta a jeho „co je pravda?“ V současném postfaktickém světě, ve kterém neexistují lži, pouze alternativní, paralelní pravdy, je to téma obzvlášť aktuální. Scénárista Marek Epstein ve své hře Mléčné sklo hovoří o pravdě jako o písku, který si každý nahrne kam chce. Taková sypká pravda křečovitě držená v zaťatých pěstích valnou hodnotu nemá, a je smutné, když se k takovým „umanutým“ pravdám uchylují po vzoru světa i křesťané, aby s nimi šermovali nejlépe proti očím druhých lidí. „Posvěť je pravdou,“ je Spasitelova modlitba za nás v duchu jiné jeho modlitby: „posvěť se jméno tvé.“ Je to prosba o to, aby se nám ve víře stal Kristus svatým, tedy výjimečným, zvláštním, odděleným od každé jiné běžné zkušenosti. Abychom se s Kristem potkali jako s tou největší a nejuniverzálnější, jednou jedinou Pravdou, kterou je Bůh a nikdo a nic jiného. Tedy abychom nebyli osamocenými držiteli jediné pravdy, ale aby Jediná pravda držela nás – Pravda vyvěrající z hlubin, která nás má moc udržet nad vodou i když jí často nechápeme, a posléze, až se do hlubiny ponoříme, abychom v ní našli sami sebe i toho, který je Dárcem života. Ježíš se za nás posvětil, říká Janovo evangelium. Jediné lidství bylo posvěceno, označeno Bohem za svaté – to Ježíšovo. Stalo se Bohu milou obětí, a to má být napříště díky Ježíšovi i naše „Bohu milá oběť a pravá bohoslužba, kdy se v lásce snášíme navzájem. Amen Kázání o VI. neděli po velikonocích 120524 HSV.