Kázání 16.6.2024 – Samo od sebe

Ez 17, 22-24
2K 5, 6-10.14-17
ev. Mk 4, 26-34

Při rozhovoru na biblické hodině v tomto týdnu padl názor, že jedním z největších a nejhmatatelnějších zázraků, kterého může být člověk účasten je, když vezme do ruky čerstvě narozený život v podobě malého bezbranného dítěte, které před malou chvílí opustilo tělo matky. S tím v zásadě souhlasím, a protože jsem takových zázraků byl účasten za svůj život celkem osmkrát, dalším zázrakem pro mě je, že napříště se už tyto zázraky dějí i někomu jinému, nežli mně a mé ženě – ze srdce jim to přeji a raduji se, že už se nemusím z tohoto druhu zázraku radovat já. Částečně jsem ale tomuto náhledu na zázrak zrození oponoval v tom, že nejenom samotné narození, ale celý proces „bytí člověkem“ je zázrak – od zárodečného spojení genomu našeho otce a matky, až do posledního vydechnutí – celé naše bytí je jeden velký zázrak, a je v podstatě jedno, do kterého bodu naší životní linearity zaboříme prst, ať to je početí, narození, smrt, či cokoliv mezi tím, každý náš nádech, výdech, pohyb, látková výměna, myšlenkový proces, zkrátka všechno čím jsme a jak jsme, je jeden velký zázrak. Škoda, že si to uvědomuje zpravidla až v okamžiku, kdy se něco v našem životě zadrhne. Proto jsme tak fascinováni právě narozeným životem, protože tam máme před sebou tabulu rasu – čistý list čekající na své popsání, tam ještě většinou všechno jde tak, jak má, ale stačí, že onemocníme, stane se nám úraz, nepodaří se nám vztahy s druhými, náš životní obzor potemní, a my začneme vzpomínat na to, jak jsme se vlastně měli báječně předtím, nežli nás to či ono potkalo. Přál bych si žít s intenzivním vědomím zázraku, kterého se právě teď účastním, právě teď se na mě odehrává. Copak není zázrak, že jsme se dnes ráno probudili, vstali z postele, nasnídali se a odešli do kostela? Vždyť kolika lidem nic z toho, co nám přijde jako obyčejné, všední, ničím nezajímavé, nebylo dopřáno? Kolik lidí se neprobudilo, kolik lidí nevstane z postele, kolik lidí má problémy s příjmem potravy, kolik lidí z nejrůznějších důvodů do svého kostela zkrátka přijít nemůže? Já ano – a to je zázrak, na který možná jednou budu vzpomínat: jaké to bylo krásné tenkrát – byla neděle, a já šel do kostela. Prostě jsem se zvednul a došel tam, po svých, že jsem chtěl, potkal jsem tam staré známé a bylo nám dobře. Škoda, že když se právě dějí všechny ty zázračné události, zůstáváme většinou vůči nim netečnými – bereme je za samozřejmé, pak nás ale někde píchne, něco zabolí, sevře a začneme lačnit po zázracích: Pane, ať vidím, Pane, ať chodím, Pane, ať dýchám, Pane, ať trávím. Každý oka mžik, každé mžiknutí oka a každá chvíle je prostoupena zázraky, protože se účastníme permanentního zázraku stvoření – z ničeho nic jsme se tu vzali, do nicoty se zase propadneme, a jenom ve víře se můžeme opřít o jistotu, že to všechno má svůj smysl v Bohu, až se prach vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. Mně dospělému právě na mých vlastních dětech milosrdný Bůh ukazuje, jak tenká, křehká a zároveň jako struna bývá napjatá úzká čára mezi bytím a nebytím, mezi naprostým klidem a totálním zmarem a tragédií, jejíž konce raději nedohlédám. V pondělí po službě ve farní kanceláři jsem šel nahoru do parku vystřídat manželku v jejích rodičovských povinnostech, aby nám mohla uvařit večeři. Ruben si hrál s ostatními dětmi v parku, svítilo sluníčko, pohoda horkého červnového podvečera, nejmladší Rony objížděl park na odrážedle a já ho doprovázel. Půjdeme k Zámečku, napadlo ho a já šel za ním, sjedu si z kopečka, byl další jeho nápad, ale sjedu to na druhou stranu, jinam, než chce tatínek. Než jsem se vzpamatoval, odrazil se, nabral rychlost a já stejně jako on nevyhodnotil správně sklon cesty. Nedokázal zabrzdit, to za něj udělal obrubník a beton u cesty. Bože, ať se mu nic nestane, prolítlo mi hlavou, bohužel pozdě, ale vlastně: Bohu dík! Výsledkem byla jenom boule na čele, zhmožděná brada, řev přes celý park a zlomená ruka nad zápěstím. Zázrak v přímém přenosu – přežil. Přitom scénářů, jak vše mohlo dopadnout, bylo v tu chvíli neskutečně mnoho, stačilo, aby to auto, které bylo od něj vzdálené asi deset metrů jelo o něco rychleji, stačilo spadnout jinak, třeba spánkem na ostrou hranu atd. Chápejte, že s tolika dětmi nemám čas na zázraky čekat, vyhlížet je, kdy už to přijde, kdy se stane něco, co mě naprosto odzbrojí, otevře se nebe, anebo kdy se to už stalo a já nebyl u toho, s dětmi prožívám a účastním se zázraků den po dni – a největší je ten, když jsou večer doma všichni – živí a (víceméně) zdraví. Jednou na to budu vzpomínat. Dětské nemoci a úrazy, které se dají vyřešit na chirurgické ambulanci Thomayerovy nemocnice, to je banalita, samozřejmost a přitom zázrak nad zázraky. Byly doby, kdy jsem Ježíšova podobenství ze 4. kapitoly Markova evangelia o semeni a hořčičném zrnu viděl výhradně prismatem kontrastu mezi počáteční nepatrností semene či zrna a budoucím rozvinutím se do bohatých a košatých forem života. Samozřejmě mě fascinoval plodící proces na jehož počátku jsou ty nepatrné velikosti zárodečných buněk a na druhé straně nesmírně složité buněčné struktury lidského organismu. Dnes, kdy tuto životní etapu mám snad už, díky Bohu za sebou, mě víc fascinuje samovolnost celého procesu bytí. Jak v něm všechno do sebe zapadá, jak všechno funguje tak, jak má. Země sama od sebe plodí, čteme v evangeliu česky to, co řečtina vyjadřuje slovem „automaté“ –  automaticky, samo od sebe to klíčí. Ani slovo o zalévání, okopání, péči. To je téma na jindy. Prostě to tam hodíte, a o ostatní se už země – Bůh postará. Tak i my jsme hozeni do světa, kde mnoho věcí funguje automaticky, samo od sebe. Ale žádná automatka vám nevypere, když ji nezapojíte do zásuvky. Každé „samo od sebe“ potřebuje svůj zdroj, svoji energii svého konstruktéra.  A mně stačí spolehnutí se, že tím zdrojem je Bůh sám, že se mu nemůžeme ztratit, vypadnout, odpojit se ze sítě, ani když vypnou proud, ani když padne soumrak, ani když podlehneme obavám, že už nic nebude tak, jako dřív.

Amen Kázání o XI. neděli v mezidobí 16. června 2024 v Husově sboru ve Vršovicích