Kázání 23.6.2024 – Utišení bouře

Jb 38, 1-11
2K 6, 1-13
ev. Mk 4, 35-41

Ježíš tišící bouři – známý, kazatelsky vděčný příběh vyprávěný po způsobu starověké novely, ve kterém si nelze nevšimnout jeho blízké spojitosti s jiným reprezentantem tohoto žánru v Bibli – knihou Jonáše proroka. Jonáš je Ježíšovým antipodem – protinožcem žijícím v opačném vesmíru, kde je všechno stejné, jenom vzhůru nohama. Co mají Ježíš a Jonáš společného? Venku zuří bouře a oba při ní spokojeně spí. Jonáš v podpalubí, Ježíš na podušce. Oba směřují do pohanských končin – Jonáš je na cestě do Taršíše, Ježíš do Dekapole – Galileje pohanů, tedy cestují na území, kde žijí jinověrci – lidé jiné víry. Pro utišení bouře je Jonáš stejně klíčovou osobou, jako Ježíš. Bouře se v příběhu Jonášově utiší v okamžiku, kdy je tento vhozený do vln, v příběhu Ježíšově na jeho rozkaz. Na ty i ony, kteří byli v příbězích pozorovateli, padla stejná bázeň ve chvíli, kdy se běsnící živly utišily. Námořníci, kteří Jonáše do vln hodili, stejně jako učedníci na lodi s Ježíšem, cítí bázeň. Biblická bázeň je víc než pouhý strach. Je to úžas pramenící ze setkání s něčím posvátným. Je stejného rázu, jako bázeň pastýřů před Betlémem v noci, kdy se narodil Ježíš, anebo úlek žen spěchajících od Ježíšova prázdného hrobu. Ten samý evangelista popisuje jejich duševní stav dvěma slovy: tromos kai exstasis – doslova zděšení a vytržení, úžas – ženy byly tak zděšené, až žasly. Proto se bály, utíkaly od hrobu a nikomu nic neřekly. Námořníci pociťují takovou bázeň, že okamžitě Hospodinu obětují a zavazují se sliby, učedníci vzrušeně mezi sebou diskutují: „Kdo to jen je, že ho poslouchají i vítr i moře?“ Tato bázeň na mnoha místech zmiňovaná, má v Bibli dokonce svoji definici: „Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem.“ Víc než o strach se jedná o dotek posvátného. Moudrý je ten, kdo i s takovými věcmi dokáže v životě počítat, pracovat s nimi. Jonáš i Ježíš shodně tři dny pobývají ve vytržení mimo tento svět. Jonáš v břiše ryby, v srdci moře, Ježíš v temnotě hrobu. Toto znamení proroka Jonáše je dokonce zmíněno v evangeliu jako jediné, které bude lidem dáno. A teď se zamysleme, co je u Jonáše a Ježíše jinak. Jonáš utíká před Hospodinem. Jeho výzvu nepřijal a záměrně nabírá opačný směr – co nejdál od něho. Ne tak Ježíš, který se modlí k Otci: „Ne má, ale tvá vůle se staň!“ Jonáš jedná v rozporu s Boží vůlí, Ježíš ji pokorně beze za svou. Apoštol to vyjadřuje slovy: „v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ Ježíš je poslušný, Jonáš ne. Jonáš postrádá soucit. Ve svém přístřešku pod skočcem se chystá sledovat Armageddon v přímém přenosu, Ježíš říká Nikodémovi: „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ Ježíš má v očích slzy, když přistupuje k Lazarovu hrobu. Jak se liší od samolibého Jonáše, který si odškrtne čárku, že má splněno a dál už se bude jenom dívat. Boží dílo záchrany se děje skrze Jonáše jakoby mimoděk, chtělo by se říct: „jemu navzdory.“ Jonáš utíká, Bůh ho musí dohnat, Jonáš vyřídí Boží vzkaz ninivetským a ti svoji tvář obrátí k Bohu, ale Jonášovi je to jedno. On má stále před očima soud lidí, ne jejich záchranu. Nepociťuje žádnou lítost, až ho Bůh musí upomínat: „Je ti líto skočce a mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“

V příběhu Ježíšova utišení bouře vás nebudu zatěžovat jeho racionalizací typu kdy a jak k události došlo, jaké byly okolnosti. To nás k podstatě jeho poselství nijak nepřiblíží. Nebudu proto hovořit o meteorologických jevech panujících na Genazaretském jezeře, nebudu rozebírat další jednotlivosti fyzikálního či jiného rázu. Nechme se tím příběhem oslovit stejně, jako se díváme na umělecké dílo, které se nás dotkne svým celkovým podáním včetně rámu, do kterého je zasazeno. Ostatně, utišení bouře máme před očima pokaždé, když jsme zde u nás v kostele, neboť jeho umělecké ztvárnění v podobě sádrového reliéfu od Josefa Kotyzy je součástí stolu Páně. I v tom můžeme učit rozumět řeči symbolů. Utišení bouře je základem a nositelem budoucího Ježíšova nasycení učedníků. Kdyby se tenkrát všichni utopili, nejenom je, ale ani nás by dnes nesytil. Ten příběh je ujištěním o tom, že Ježíšova moc dalekosáhle přesahuje hranice myslitelného. Zároveň vypovídá o bázni, která se lidí může zmocnit v setkání se Vzkříšeným. Záměrně říkám se Vzkříšeným, a ne s Ježíšem. Bázeň, o které byla řeč, se často dostaví až tehdy, když Ježíše nevidíme po „lidsku“. „Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme, říká apoštol velikou pravdu. Dívat se na Ježíše po lidsku znamená nevidět na něm to, co je Boží. Na ženy padá bázeň ve chvíli, kdy hrob je prázdný, pastýři cítí bázeň, ale Ježíše ještě ani neviděli. Učedníci Ježíše viděli, ale jejich lidský strach ještě čeká na své přetavení do bázně před Hospodinem co je počátkem moudrosti až do chvíle, kdy se s ním znovu potkají jako s tím, který byl Vzkříšený.

Markovo vyprávění o Ježíšově utišení bouře má svůj výkladový klíč v Ježíšových slovech: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ ptá se Ježíš učedníků. To je svébytná Markova interpretace učení apoštola Pavla o ospravedlnění člověka pouhou vírou, pouhou milostí. To, z čeho máme strach, co nám způsobuje obavy, je jenom dočasného rázu. I pro takové věci máme Ježíše po svém boku: na podušce dřímá, není zapotřebí hned ho budit. Mnoho věcí jsme totiž schopni obstarat jako věřící „sami“. Sami, kteří nikdy sami nejsou, protože Ježíš je s nimi. Moc Vzkříšeného ale sahá mnohem dál a hlouběji, jde až za hranice každé pomoci, která je jenom oddálením smrti, která stejně jednou přijde. Zapamatujme si, že věříme v toho, který utišil bouři, aby jednou nasytil pro věčnost. Nejenom je, ustrašené učedníky, ale i nás!

Kázání v neděli 23. 6. 2024 v Husově sboru ve Vršovicích. XII. neděle v mezidobí