Kázání 18. 8. 2024 – Tělo, dané za život světa

Př 9, 1-6
Ef 5, 15-20       ev. Jn 6, 51-58

Učenica Pána Jéžiša a Divoká Tvorkyňa, jak samu sebe nazývá influencerka na poli křesťanského sdílení na sociálních sítích,  slečna Veronika Gažíková, chodí na rande s Ježíšem. Nic proti tomu, řádové sestry po složení věčných slibů také bývají někdy označovány za nevěsty Kristovy, proč by tedy Veronika nemohla randit s Ježíšem, když jsou zde po staletí celé zástupy žen, které nemají na mysli pouze chození se svým milým, ale dokonce i pomýšlejí na sňatek. Jestliže může s Ježíšem randit Veronika, proč by to samé nemohl činit i muž, položil Veronice otázku můj kolega Petr Wagner, a dostalo se mu odpovědi ve smyslu: samozřejmě že může i muž randit s Ježíšem, jde o rande ve vší počestnosti. A stejně tak, jako jsou zástupy řeholních sester zasvěcených Ježíšovi, stejně početné, ne-li početnější jsou zástupy podobně zasvěcených bratří v mužských řeholních řádech. Ti také chodí s Ježíšem, a pokud jsou řádové sestry nevěstami, oni jsou ženichy Kristovými. Dokonce existuje celý jeden proud křesťanské mystiky, který sexualitě rozumí jako pramenu spirituality a lásku éros považuje za nástroj sjednocení člověka s Bohem. Poutavě o tom vypráví německý benediktin Anselm Grün ve své knížce Mystika a éros. Spirituální zkušenosti žen mystiček jsou dodnes součástí kánonu duchovní literatury, ať už to byla Tereza z Ávilly, Julien Norwich či Terezie z Lisieux. Mužskými protějšky jsou jim například svatý Jan od Kříže, anebo Cherubský poutník Angelus Silesius. V případě Veroniky G. bych jí položil otázku, kdo na takovém rande mluví víc, a jestli to náhodou není ona, kdo Ježíše po celou dobu nepustí ke slovu, protože vím, že ženy k tomu, zvlášť, když se jedná o milostné schůzky, mají tendence. Odchován jmenovanými inspiračními zdroji slovutných jmen křesťanské mystiky víc než divotvůrkyní Veronikou, dospěl jsem i díky ní v plné vážnosti řečeného k přesvědčení, že Ježíš jako člověk musel být mimořádně sexy muž. Na rande s ním ve stejné intenzitě a počtu chodí jak muži, tak ženy, jeho pozemská tělesnost byla stejně magnetizující jak pro ženy, tak pro muže, což je neoddiskutovatelný fakt, který evangelia nijak nezastírají, ba dokonce, jdou ještě dál. Když je někde v Bibli explicitně řečeno o někom, že ho Ježíš miloval, pokaždé se jedná o muže, ani v jednom případě to není žena: miláček Páně apoštol Jan, bratr Marie a Marty Lazar, o kterém Židé řeknou: „Hle, jak jej miloval.“ Celník Zacheus musel prokázat nebývalou  míru odvahy, když ve své fascinaci Ježíšem dal všanc veškerou svou pověst. Udělal by to vůči někomu, kdo by se mu ošklivil? I v současnosti uváděný seriál Chosen s biblickou tematikou má za hlavního představitele muže, o kterém mi už několik žen řeklo, že je výjimečně atraktivní, přičemž se vůbec nejedná o nordický typ modrookého blonďáka, ale typologicky je blízký etnickým blízkovýchodním Židům. Přesvědčení, že Ježíš musel být sexy, není mou snahou šokovat za každou cenu, spíš výrazem přesvědčení, že duchovní hloubka jeho osobnosti musela být propsána nejenom do jeho tváře, ale i do celého těla. To mi ostatně řekla ještě v dobách mého bohosloveckého studia jedna žena farářka. Říkám si, že když Bůh učinil takový pohyb směrem k člověku, že se stal člověkem v pomíjitelném lidském těle, v tomto případě s primárně mužskými tělesnými znaky, že se Bohu zachtělo být mužem, demonstroval i v tomto dokonalost svého stvořitelského díla. Na tom nic nemění, že v okamžiku utrpení, když se z Ježíše stává muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, je citována jako reminiscence část z Izajášových ebedských písní: „neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili…“ Kdo by dychtil po utrpení, které člověka destruuje? Avšak i tehdy inspiruje svoji podobou, svou silou, se kterou nese bolest, prakticky všechny přihlížející. Ježíš je tak krásný člověk, jako je krásný Bůh. Není to Bůh v masce chudáka, vůbec ne Bůh v masce – jakoby člověk, jak ho chtěla vidět jedna ze starověkých herezí, ale Bůh a zároveň muž v plné síle, kráse, dokonalosti Božího stvoření, proto je i sexy, protože sexualita je jednou z integrálních součástí lidství, které v biblickém pohledu nespočívá v dualitě čisté duše versus špatného těla, jak to viděli Řekové, ale člověk sám jak byli přesvědčeni Židé, je „duše živá“ – hlína oživená Božím dechnutím. A toto „sexy tělo“, latina to opisuje o poznání méně zajímavě jako „corpus Christi“ – „tělo Kristovo“ se dává za život světa. To je skutečnost, která budí pohoršení, je příčinou nejednoho zvednutého obočí: „Tento člověk nám dává k jídlu svoje tělo? Co je to za nesmysl? Není to rouhání?“ Jaké možnosti měl Ježíš k dispozici, aby se rozdal pro záchranu člověka? Pokud by se spojil s druhým člověkem a zplodil lidský život, založil by Boží dynastii a vzniklo by mnohobožství, pokud by svoje tělo rozkouskoval do množství „svatých ostatků“, zdaleka by to nestačilo pokrýt potřeby těch, kteří po něm lačněli tehdy a budou lačnět v budoucnu. Musel provést skutečný zázrak nasycení ne tisíců, ale miliard, aby zbylo na všechny: své tělo musel proměnit, transformovat, scholastická teologie pro tento zázrak našla termín „transsubstanciovat“, obávám se však, že ani ten zcela nevyjadřuje hloubku té zázračné proměny těla a krve Ježíše Krista ve chléb a víno, které nám nabízí pro naši spásu. To krásné, nádherné tělo Ježíšovo, zcela naplněné a prostoupené Duchem svatým, Tělo, které nepodléhá zkáze, rozkladu, stárnutí, se nám dává v lámání chleba a v pití z kalicha na jeho památku. To Tělo je On, to Tělo jsi Ty, to Tělo jsem Já. Ale nejenom „jako na památku“, večeře Kristova není zádušní kar, ve kterém s láskou a vděčností vzpomínáme, jaký byl ten mrtvý „dobrý člověk“. Chléb a víno ve svátostném hodu s Kristem nám připomíná, že Kristus je živý, přítomný, že je mezi námi. Je naším intimním setkáním s Kristem už tady na zemi ve společenství Církve, která je mimochodem také jeho Tělem, dokonce jediným, které na této zemi má. Můžeme díky svátostnému jedení chleba a vína zakoušet Ježíše všemi pozemskými smysly: sluchem, videm, hmatem, čichem i chutí. Slyšíme, vidíme, dotýkáme se, cítíme i chutnáme Krista. Kristus nám prostupuje tělem a zůstávají v nás z něj živiny pro věčnost. Kdo jí tento chléb, živ bude na věky!

Amen

Kázání 18. 8. 2024 o XX. neděli v mezidobí v Husově sboru ve Vršovicích