Kázání 1. 9. 2024 – O(b)mytí

Dt 4, 1-2.6-9
Jk 1, 17-27
ev. Mk 7,1-8.14-15.21-23

Nejstarší z evangelií Markovo líčí pozoruhodnou scénu, ve které se před Ježíšem a jeho učedníky shromažďují farizeové a někteří ze zákoníků z Jeruzaléma, a vedou s ním disputaci o povaze Mojžíšova zákona. Zasaďme si tuto scénu do časového rámce, který nám napomůže  k jejímu pochopení. Sejití proběhlo v rámci Ježíšovy cesty po Zajordání, tedy Galileou pohanů, jak označuje evangelista místopisné zařazení území osídleného převážně nežidovským obyvatelstvem. Zmiňované pasáži předchází líčení Ježíšovy chůze po vodě spojené s utišením větru a ještě předtím je Markova varianta Ježíšova zázračného sycení zástupů chlebem a rybami, které snad bylo podnětem ke kritice Ježíše a jeho učedníků, že se nevymezují vůči praxi přistupovat k jídlu s neomytýma rukama. Jádrem sporu samozřejmě není hledisko hygienické, které starověký člověk nesledoval, ale kultické. Na tuto událost nejspíš třicet let poté, co se nějakým způsobem odehrála na území více než tisíc kilometrů vzdáleném od Říma – pravděpodobném místě vzniku evangelia, vzpomíná v roli vypravěče jeho autor Marek. V té době již s největší pravděpodobností nestojí Jeruzalémský chrám, probíhá, nebo už skončila první židovská válka, v důsledku které bylo potlačeno povstání Židů v krajině Ježíšově a Jeruzalém byl v rozvalinách. V době napsání evangelia je také nejspíš po smrti i apoštol Pavel, jehož misijní dílo dalo povstat desítkám křesťanských sborů od Antiochie přes Malou Asii až na evropský kontinent s jeho středem v hlavním městě impéria v Římě. Odvozovat z řečeného biblického textu závěr: takto to opravdu proběhlo, a co tehdy bylo řečeno, bylo řečeno tak, jak čteme, je stejně iluzorní, jako kdybychom dnes vzali do ruky tužku či pero, a třeba i za účasti očitého svědka chtěli zaznamenat průběh setkání určité skupiny lidí, která se sešla ve válkou sužovaném Dubrovníku, vzdáleném od Prahy více než tisíc kilometrů během jeho ostřelování srbskou armádou, a chtěli rekonstruovat přesnou podobu proběhlých dialogů mezi jednotlivými účastníky. Výpovědi očitého svědka bychom nejspíš naslouchali za pomoci překladatele a druhého živého účastníka tehdejších dějů bychom neměli k dispozici vůbec. Taková byla pozice tvůrců evangelií. Dnes víme, jak dopadla jugoslávská válka, podobně, jako oni věděli, jak se vyvíjela válka židovská a tento svůj pohled utvářel i jejich představu o tom, jaké povahy bylo to, co se odehrálo o celou jednu generaci dozadu, věděli o nově se utvářejících křesťanských komunitách a jejich vztahu k institucionálnímu židovství v rámci Římské říše. To všechno dotváří rámec textu, který však běžný čtenář nevnímá, protože je navyklý číst evangelia na způsob reportáže zachycující krok za krokem nejenom Ježíšův příběh, ale i jeho učení v podobě jednolitého celku, ve kterém jedna věc navazuje na druhou, přitom Bible je ale ze své podstaty fragmentární, vede svůj vlastní vnitřní dialog, často i mezi protiklady. Evangelia nás nemají poučovat o historii, ba dokonce ani nejsou životopisy jeho hlavního aktéra Ježíše, ani sumáři jeho učení. Byla napsána pro naši víru, abychom skrze ně uvěřili, že Ježíš historie je Ježíšem víry prvních i posledních křesťanů, přičemž někde mezi nimi se na této škále nacházíme i my, kteří jsme uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, abychom věříce v něho měli věčný život s Bohem, jak vyznáváme s evangelistou Janem, který tímto otevřeně přiznává, o co mu při sepisování čtvrtého z evangelií šlo: o to samé, co každému z jeho předchůdců, předat nám svou víru v něj. A o co tedy jde v Markem popisovaném sporu mezi znalci Zákona a Ježíšem? O nic více nebo méně nežli o to, co Ježíšem proklamovaná víra nabízí a jak se odlišuje od toho, co prostředkuje židovské náboženství. Židovství je náboženstvím nařízení a práv, náboženstvím Zákona, který právě farizeové a z nich vzešlý rabínský judaismus přetavili v systém příkazů a zákazů na cestě ke svobodě v Bohu. Charakterizují je slova z Deuteronomia: „Nyní tedy, Izraeli, slyš nařízení a práva, která vás učím dodržovat, abyste zůstali naživu… K tomu, co vám přikazuji, nic nepřidáte a nic z toho neuberete, ale budete dbát na příkazy Hospodina, svého Boha, které vám udílím.“ Ježíš neukazuje jinou cestu, neříká dělejte to a to, vyvarujte se toho a toho. Ježíš samotný je tou Cestou. Nemluví v prorocké autoritě, jak to dělala řada velkých židovských učitelů, nemluví jménem Mojžíše, Elijáše, ani nikoho z proroků. Sám je tou nejvyšší autoritou. A tak, i když cituje z proroka Izajáše: „Tento lid přibližuje se ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem…“, neodvolává se na něho jako na vyšší autoritu, ale ukazuje, že i v samotném jádru biblického svědectví o Bohu, se objevují hlasy, které staví do jiného světla jednotlivá nařízení Mojžíšova zákona. Vrcholem toho přesvědčení o Ježíšově autoritě je potom evangelistova hodnotící výpověď o tom, že všechny pokrmy prohlásil za čisté. Celý složitý systém židovského očišťování pokrmů, předmětů i lidí Ježíš ruší, pokud není v souladu s láskou k bližnímu. Farizeové museli být právem znepokojeni, protože právě byli svědky toho, jak celé knihy jejich stávajícího biblického kánonu se tváří v tvář Ježíšovi proměňují v historické artefakty. Nic co do člověka vchází není znesvěcující, ale to, co vychází z jeho nitra. A následuje pro starověkou literaturu typický výčet lidských neřestí. Není úplný, všeobsahující, normativní, spíš namátkový, ale i tak v něm, pokud máme otevřenou mysl a jsme k sobě upřímní, bez problémů to své najdeme. Co tahle nadutost, závist, lest, chamtivost? To že zrovna necizoložíme neznamená, že jsme vyviněni, jestliže jiné urážíme, anebo jsme opovážliví. Třeba v tom postulovat druhým, jaký mají hřích, a co si o nich myslí Bůh. Teprve v tomto světle je možné porozumět jinému novozákonnímu apelu, ve kterém autor Listu Jakubova říká: „Být jenom posluchači – to nestačí, musíte i jednat v souladu se slovem, které bylo zaseto do vašich srdcí. A tím slovem nejsou jednotlivá zákonická slovíčka, o které se budeme přít, ale Slovo s velkým S, samotný Bůh v našem Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu.“

Kázání o XXII. neděli v mezidobí 1. 9. 2024
v Husově sboru ve Vršovicích