Kázání 17. 11. 2024 – Tři ctnosti

Dn 12 ,1-3
Žd 10, 11-14.19-25
ev. Mk 13, 1-11

Z pestré směsice textů dnešní neděle, z nichž každý by si zasloužil samostatný výklad, vybírám pasáž z listu k Židům, ve kterém navíc budu vykladačsky postupovat odzadu dopředu. Ostatně, Židé píší ve srovnání s námi „obráceně“, tak to nebude v případě listu jim určeným tak úplně od věci. Nepřestává mě v tomto výseku biblického textu fascinovat věta, která takto vystřižena jakoby byla adresována, nikoliv židokřesťanům kdesi v Itálii, možná dokonce v samotném Římě někdy koncem 1. století, ale přímo nám do naší doby, našemu společenství, našim uším. Poslechněme si to znovu, a sami uznejte, jak to je aktuální: „Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův,“ tolik apoštol, a co s tím farář? Ten během své služby je nucen vyslechnout desítky, ba i stovky důvodů, proč nejen „někteří“, ale dnes už žel Bohu „většina“ zanedbává společná shromáždění: „je vás tam málo, je vás tam hodně, bydlím daleko, je špatné počasí, je krásné počasí, jsem přes léto venku, v zimě nevycházím, oženil jsem se, rozvedl jsem se, umřela mi žena, narodilo se nám dítě.“ To je jen malý výsek důvodů, kterými lidé argumentují, proč chybí na společných shromážděních církve, ačkoliv do církve patří. V Bibli má Pán Ježíš na podobné téma dokonce celé jedno podobenství, a důvody v něm uvedené se nápadně podobají těm, které slýchávám: „koupil jsem pole, koupil jsem voly, oženil jsem se, a proto nemohu přijít.“ Napadá mě ještě jeden poměrně častý důvod: „nechodím, protože už tam není tamten…“ I tento důvod má svůj nepřekvapivý pandán: „nechodím, protože tam je tamten – a ten mi nesedí, tomu bych ruku nepodal.“ Tamten i tamta jako důvody, proč zanedbávat společná shromáždění doplňují všechna další kdeco, kdekdo a proč. Za tím vším je zpravidla, kromě ojedinělých objektivních příčin daných aktuálním zdravotním stavem nebo nečekanou událostí, buď absence víry, že Pán je blízko, anebo naopak víra v Pánovu blízkost, kterou ovšem takový člověk prožívá v jiné z církví, nežli v té mé. Apoštolská výzva z citovaného verše je argumentačně vystavěna takto: „nezanedbávejte společná shromáždění, vždyť Pán je blízko,“ doslova: „čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ A Pán je skutečně blízko, je nám blíže, než byl před týdnem, i než byl včera. S každým odžitým dnem je nám blíže. Škoda, že se tento jednoduchý argument nepropisuje s rostoucím věkem do vzrůstající návštěvnosti společných shromáždění. Jejich stále řídnoucí počet, jako by byl naopak ujištěním, že Pán je tak daleko, že ani nemá cenu na něj jakkoliv čekat a vyhlížet ho. Přitom, jak říkala jedna sestra: „Máme to za pár…“

V dalším z veršů jsou členové církve vyzýváni k tomu, aby měli zájem jeden o druhého, aby se povzbuzovali k lásce a k dobrým skutkům. Protože ve výkladu postupuji odzadu, od předešlého argumentu, upozorňujícího na naléhavost a omezenost času, nyní přichází na řadu nejvyšší hodnota, kterou Písmo řadí mezi tzv. teologické, nebo chcete-li teologální ctnosti, kde největší ctností vyplývající z Boží milosti je láska. „Mějme zájem jeden o druhého, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům,“ tak radí apoštol a tak zní stále platná výzva do církve. Ve společenství, kde jeden druhého nezná, nezajímá se člověk o člověka a chybí vzájemné povzbuzování v lásce a k dobrým skutkům, tam těžko můžeme nacházet Boha, který je daleko, když absentuje lidská blízkost. Právě v církvi se máme učit sounáležitosti s druhými, a to nejenom s těmi, kteří jsou „naší krevní skupiny“, to znamená s těmi, se kterými si rozumíme a jsme spolu názorově i lidsky zajedno, ale i s těmi, co takoví v našich očích nejsou. Církev má být laboratoří porozumění, lásky a vzájemnosti. V ní vyškoleni a zoceleni řadou opakovaných pokusů, které pokaždé nevyjdou podle našich představ a očekávání, máme vycházet do světa s tím, co jsme se na společných shromážděních církve naučili. Nedělní bohoslužba je jenom jednou z učeben, které pro nás církev z Boží milosti otevírá. Další příležitostí je jakékoliv sejití, které jako církev pořádáme: modlitební chvíle, biblická hodina, společný výlet, dovolená. Sborová dovolená, ve které jsme skoro týden spolu mimo bezpečné teritorium kostelních zdí, ta je pro nás už řadu let přímo univerzitou lásky, ve které absolutoria s červeným diplomem dosáhne naprosté minimum zúčastněných, ba dokonce, někteří bývají z této univerzity vylučováni pro nezpůsobilost. Proti tomu je nedělní shromáždění s podáním ruky a přáním pokoje tomu vedle nás „první třída kašička.“ Na bohoslužbě nemusíte řešit dilema, koho vzít k sobě do auta nebo na pokoj, zda se uskromnit ve prospěch druhého, anebo raději dbát na své pohodlí a klid „když už jsem na té dovolené…“ Druhou teologickou ctností v textu zmíněnou je naděje. Jejím symbolem je kotva, což je mimochodem obraz, který se do ikonografie církve propsal právě díky autorovi listu Židům, který v 6. kapitole 19. verši hovoří o naději nám dané, v níž jsme bezpečně zakotveni. Aby byla naděje kotvou a byla neotřesitelnou, musí být „pevně vetknutá“ do Božích hlubin. Nemůže zůstávat kdesi na povrchu, vlát ve větru, ale směřovat k tomu, co je stálé, pevné a neměnné. A tím není nikdo jiný, nežli samotný Dárce milosti a ten, který zůstává věrný. A tak až teď se spolu s autorem listu dostávám k tomu, kterého on svými slovy a svou vírou dosvědčuje: pravému veleknězi podle řádu Melchisedechova – Ježíši Kristu. Víra v něho je další z teologických ctností. Ve srovnání s láskou je to ctnost nižší, tak nás učí apoštol Pavel, který o těchto ctnostech také hovoří, když mluví o víře, naději a lásce, kdy největší z nich je láska, nicméně víra je ctnost pro účast v církvi konstitutivní, iniciační. S vírou v Ježíše Krista do církve vstupujeme, nevírou v něho sami sebe z církve vylučujeme. Podobné je to ale i s neláskou a beznadějí. Skutečnou příčinou úpadku církve není ten ani onen, tamten či tamta, ale absence víry, naděje a lásky nás živých. Amen Kázání o XXXIII. neděli po svatém Duchu 17. listopadu 2024 v Husově sboru ve Vršovicích