Kázání 24. 11. 2024 – Krista krále

Dn 7, 9-10.13-14
Zj 1, 4b-8
ev. Jn 18, 33-37

V církvi se moc nekáže na poslední biblickou Knihu Zjevení, protože v ní „každá legrace končí, a začíná jít do tuhého“, myslí si mnozí, a proto se jí nejenom v církvi, ale i v osobní četbě vyhýbají. Kdy jsme Zjevení Janovo naposledy otevřeli k soustavné četbě? Otevřeli jsme ho vůbec? Je to kniha plná temných, znepokojivých obrazů, kterým nepoučený čtenář má malou šanci porozumět bez náležitého výkladu. Ve sbírce všech biblických knih Starého i Nového zákona považuji tu poslední za jednoznačně nejvíc „obrazivou“. Dokonce mi nepřichází na mysl jediná její část, snad s výjimkou jednoho půlverší z první kapitoly, ve kterém její autor Jan Teolog popisuje, že se „pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo“ dostal na ostrov Patmos, což je skutečný ostrov v Egejském moři, která by nebyla napsána jinak, nežli obrazně, či chcete-li metaforicky. Použitou metodou obraznosti se jí snad nejvíc blíží Píseň písní ze Starého zákona, přičemž nemáme v Bibli snad více protikladné knihy, nežli tyto dvě, které nepřestávají fascinovat čtenáře, posluchače i vykladače, a přitom se s nimi tak málo v církvi pracuje. V těchto dvou knihách vedle sebe i proti sobě stojí erotika s apokalyptikou. Marně si lámu hlavu, jaký přístup stoupenci „doslovného“ výkladu Bible aplikují na její poslední knihu, která je z podstaty svého žánru apokalyptické literatury jedním velkým obrazem, rozmáchlým, velkolepým i hrozivým plátnem, na kterém se v rychlém sledu za sebou střídají výjevy, ve kterých obraznost jede na plné obrátky, a těžko můžeme považovat šelmy, jezdce, krále, starce, koně různých barev, draky, souložící ženu zpitou krví a další aktéry děje za realistické výrazivo pro popis skutečných osob a dějů, odehrávajících se v konkrétním čase na konkrétním místě. Kdykoliv se o to lidé pokoušeli a pokoušejí nahrazovat obraznost za ztotožnění s konkrétními událostmi, lidmi a ději, které jsou podle nich v Knize Zjevení „zakódovány“, zpravidla se míjejí s důvodem, proč se právě tato kniha do Bible dostala, a jak nám chce Bůh skrze ní promluvit do duše. Vzpomínám, jak jsem ještě jako bohoslovec četl jeden z takových výkladů, který krok za krokem rozklíčovával jednotlivé obrazy a nahrazoval je konkrétními ději, např. „hvězda zvaná Pelyněk – Černobýl, to je proroctví o havárii jaderné elektrárny v Černobylu, polnice, šelmy, to jsou jednotlivé etapy dějin dvacátého století s jeho diktátory v čele s šelmou Hitlerem, Stalinem ad.“ Nedivil bych se, kdyby v současných dějinných souřadnicích přicházeli vykladači s nově aktualizovanými výčty pretendentů na úřad šelmy s ďábelským číslem 666, máme jich ve všech koutech světa dost a dost. Úskalí takového přístupu k Písmu spočívá v tom, že jeho nadčasovost nahrazuje dějinnou podmíněností, což ostatně dělali čtenáři této knihy už v dobách jejího vzniku, když viděli za popisovanými ději svoje neblaze proslulé „strůjce zla“, převážně z prostředí římských vládnoucích kruhů.

Autor z ostrova Patmu adresuje své dílo „sedmi církvím v Asii,“ kterými jsou maloasijské křesťanské sbory v římské provincii Asia Minor, jež se nacházely na území dnešního Turecka. Když jsme před lety podnikali cestu tímto územím, seznali jsme, že nejenom z těchto sborů se nedochovalo prakticky nic, ale ani z míst, ve kterých byly usazeny: Efez, Smyrna, Laodikeja a další, to jsou převážně historické názvy dnes již dávno zaniklých aglomerací, které se z části přesunuly jinam, nebo dnes existují v převládajícím muslimském světě pod jinými jmény. Konkrétní křesťanská společenství s kontinuální tradicí od dob biblických byste v nich hledali marně. V historickém pohledu to tedy s oslovenými křesťanskými společenstvími nedopadlo nijak slavně. Ono to je do jisté míry patrné už v popisované charakteristice sedmi sborů, které jsou zástupnými představiteli celku církve. Autor se obrací k víceméně skomírajícím komunitám roztroušeným při březích Středozemního moře. Tyto sbory, spíše sborečky si žijí své obyčejné církevní životy. Pobavil mě výklad této pasáže, ve které autor říká: „řeší si své drobné sborové lapálie.“ V takové optice viděno je snadné dosadit si za ta dávná starověká jména názvy dnešních církví a jejich jednotlivých sborů a sborečků, včetně toho našeho. I my si „na svém“ hrneme svůj píseček, řešíme všelijaké lapálie a nijak slavné to s námi není. S odstupem dvou tisíc let, který máme dnes my vůči „laodicejským“, kdo a s čím vzpomene v roce 4 024 na vršovické? Budeme dávno pohřbeni pod nánosy jiných kultur, společností i náboženství. A přece, těchto sedm církví má svých sedm duchů před trůnem Ježíšovým. Sedmička jako číslo plnosti zahrnuje všechny, jednoho každého z nich. Zároveň je výrazem přesvědčení, že pozemské má svůj odraz v nebeském (jako v nebi, tak i na zemi): tady na zemi jako církev „nic moc“, a přece „mají pevný domov v nebi.“ Máme jako církev svého ducha v nebi, který se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním? Máme, i když si často řešíme to své: tu MANA, tu vana, tu kasa, tu spása, nepřemýšlíme o tom, ale je to tak, protože církev je církví Ježíše Krista. Její duch je v Ježíši Kristu před Boží tváří. Ač na zemi, přece součástí nebeského. V Kristu se dotýkáme posvátného, Jan o Něm říká: „miluje nás, svou krví nás zprostil hříchů a učinil královským kněžstvem.“ Můžeme mít větší zaslíbení, než že patříme do jeho lásky, ze které nás nemůže nic a nikdo vytrhnout? Příběh našeho života je součástí života Ježíšova. A tento Ježíš je Pán, Ježíš je Král, Ježíš je Vítěz, satan je poražen, Ježíš zlomil smrti moc. To nám chce sdělit autor poslední biblické knihy, a zároveň nás ujistit o tom, že kdejaký šmejd, Sváťa Karásek, ten se nebál říct sráč, nebude mít poslední slovo. Že tím posledním Slovem i v našem životě bude Slovo lásky, radosti a pokoje, do kterého zve všechny, co mu patří – v Laodiceji, Thytiře, ve Vršovicích, Nuslích i kdovíkde. A setře jim každou slzu s očí! Amen

Kázání o poslední neděli církevního roku 24. 11. 2024
v Husově sboru ve Vršovicích