Kázání 8. 12. 2024 – Urovnejte cesty

Bar 5, 1-9
Fp 1, 3-11
ev. Lk 3, 1-6

Americký filosof Richard Rorty klade do souvztažnosti dva stěžejní texty euroamerické civilizace zabývající se predikcí budoucnosti: Nový zákon a Komunistický manifest. „Jejich předpovědi,“ říká Rorty, „se neosvědčily. Kristus se na zemi zatím nedostavil a ani křesťané, kteří tvrdí, že jsou skrze Krista znovuzrozeni, se nechovají ve stejných sociopolitických podmínkách slušněji než pohani.“ Na adresu svatých písem komunistického věření sděluje podobně kritický názor: „Z útrob žádné společnosti se dosud nevynořil ani osvícený, ctnostný a spravedlivý proletariát. Režimy, které měly možnost uskutečnit ideály marxistického manifestu v praxi, upadly spíše do předosvícenského barbarství, než že by naplnily postosvícenské utopie.“ Přesto filosof ani jeden z textů nezavrhuje, ale jsou mu výrazem shodné naděje, že jednoho dne budeme chtít a budeme schopni brát potřeby všech lidských bytostí se stejným respektem a pochopením, s jakým bereme potřeby našich nejbližších. Naději mesiánskou – vykupitelskou, nahrazuje nadějí sociální, společenskou. Od obou jsme však v jeho pohledu stejně daleko. Tolik filosofické okénko, k němuž mě navedla esej v Deníku N Naděje není naivní optimismus ani víra v nadpřirozenou záchranu. Rortyho argumentace nápadně připomíná Nietzscheho kritiku křesťanů z důvodů jejich nízké přesvědčivosti. V čem jsme jako křesťané jiní je nejvýš žádoucí otázka, kterou si máme klást, tak pojďme na to, advent je k tomu skvělá příležitost: jsme radostnější než druzí, jsme šťastnější, jsme ochotnější dávat z nadbytku i nedostatku, je mezi křesťany víc altruistů, mecenášů, nežli ve zbytku populace? Jsme méně hádaví, domýšliví, lakotní, pomlouvační? Jsme více otevřeni vůči menšinám? Pokud ano, jaký je náš postoj k Romům, uprchlíkům, queer lidem? Troufám si tvrdit, jak za ta léta poznávám naše malé společenství husitské víry, že v ničem nepřekračujeme ani zde mezi sebou průměrné hodnoty srovnatelného vzorku jakékoliv jiné lidské pospolitosti. Nejsme nijak výjimeční. Musím přitakat Rortymu, že my, ač Kristem znovuzrozeni, nechováme se slušněji než pohané. Mezi nevěřícími v Krista najdeme řadu slušnějších, šťastnějších, dárnějších, tolerantnějších a pracovitějších lidí, nežli jsme my, nežli jsem já, nežli jsi ty. Samozřejmě, najdeme v našich očích i mnohem horší a ztracenější případy, nežli jsme my sami. Problém je, že „v našich očích.“ Všechno to naše zbožné frázování: „‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník,“ a s pocitem zadostiučinění napřimujeme prst jedním směrem, přitom to byl právě celník, který se na rozdíl od zbožného farizea vracel domů ospravedlněný, a spolu s ním také nevěstky, tedy cizoložnice, a pokud ony, tak i cizoložníci, vždyť do cizího lože se neukládáme, abychom v něm byli sami se sebou, jako Máša na návštěvě u medvědů, a stejně tak vyděrači, nepoctivci a tak dále, každý ať si dosadí tu svou personifikovanou bytost, o které má problém uvažovat, že by se do Boží radosti měla dostat dřív než já, nebo že bych, nedej Bože, měl věčnost trávit po boku „takového“ člověka – to raději skončit v pekle. S láskou jsme s kolegou farářem Otřísalem vzpomněli před pár dny na Sváťu Karáska a jeho kongeniální verše: „My můžem třídit brambory, nás si však jednou přebere Bůh.“ Díky Bohu za to, že nemáme tuto odpovědnost, kdykoliv se jí člověk chápal, začal stavět „lágry a komory,“ jak opět veršuje Sváťa Karásek forever.

Jakého se tedy dobrat východiska? Co si odnést z kázání, než srovnání Nového zákona s Komunistickým manifestem, a že být a nebýt křesťanem vyjde nastejno, protože tam i tam jsou lidi stejného ražení? Myslím, že jádrem mého sdělení má být usoustředění na slova adventního proroka Jana Křtitele citujícího kolegu Izajáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.“ Mám dojem, že jsme si příliš zvykli naslouchat těm slovům jako jakémusi nebeskému chóru: Jan vztahuje slova Izajášova na Pána Ježíše, kterému on jako prorok připravuje cestu. Vezměme ale za svou onu prorockou naléhavost, až nepříjemnost, kterou obsahují, pokusme se odhlédnout od mnohokrát slyšených výkladů a zkusme je prožít jako sdělení, které je adresováno přímo nám: my jsme těmi celníky, cizoložnicemi a cizoložníky, všichni ti nepoctiví a ostatní lidé, na které tak rádi ukazujeme, a nasměrujme konečně svůj prst sami na sebe. Buďme my těmi zástupy, které potřebují slyšet Janovo poselství o přicházejícím Mesiáši, ale stále mějme na paměti sami sebe – že to jsem já před Boží tváří, že já jsem dostal za úkol připravit mu cestu – do svého srdce. To je ta poušť, to je ta propast, hluboká tůně, ve které se toho už tolik ztratilo. Chci aby Mesiáš přišel, aby byl můj zachránce? Potom pro to ale musím něco udělat, musím mu narovnat cestu: co je křivé, ať je přímé; hrbolaté, ať je rovné! To je volání po vnitřní proměně, po změně světa, která začíná změnou sebe samotného. Aby k nám Kristus mohl dojít, musíme upevnit půdu pod jeho nohama, nedopustit, aby se cestou k nám ztratil v našich propastech, protože jsme ho přes všechny své příkopy a hradby nepozvali dál. Přestat být křivákem, ale jednat narovinu, přát druhým, co přeju sám sobě, být radikálním křesťanem s nejvyšší mírou radikality, ale ne vůči druhým, nýbrž vůči sobě. Pustit si Kristovu krev do žil, nejenom ji pozřít do bezpečného prostoru žaludku a nechat strávit a vyloučit zažívacím traktem. Praktické postupy, jak toho docílit v Novém zákoně také najdeme, jenom ho musíme číst nikoliv jako predikci budoucnosti, ale jako návod pro kvalitnější prožívání přítomného času: „Ať se vaše láska ještě víc a víc rozhojňuje a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův.“ Amen

Kázání 8. prosince 2024 o II. neděli adventní
v Husově sboru ve Vršovicích