Kázání 15. 12. 2024 – Co máme dělat?

Sof 3, 14-20
Fp 4, 4-7
ev. Lk 3, 7-18

Americká profesorka antropologie na Stanfordově univerzitě Tanya Luhrmannová je autorkou knížky Jak se Bůh stává skutečným. Bůh je také autorem knihy života Jak se Tanya Luhrmannová stává skutečnou. Obě knížky spatřily světlo světa a čekají na své čtenáře. Paní profesorka se v té své zamýšlí nad fenoménem víry ve vztahu k jejímu vnitřnímu prožívání. Zkoumá „věření“ jako antropologický fenomén a hledá a popisuje postupy napříč světovými náboženstvími, ale i nejrůznějšími náboženskými skupinami v rámci křesťanství, přičemž v jejím badatelském zájmu zaujímají američtí evangelikálové důležité postavení jako jeden z reprezentativních vzorků na kterém zkoumá, jak se víra v Boha  upevňuje a stává součástí osobnosti člověka. Lehrmannová říká: „Mnozí antropologové studují to, co lidé o svém světě a o své víře říkají. Mě však více zajímá vztah mezi vírou a prožitky.“ Když si nemůžu půjčit knížku samotnou, půjčím si alespoň její název, přidám k němu zájmeno, nakonec dám otazník a položím otázku: „Jak se vám Bůh stává skutečným?“ A abyste neměli pocit, že v odpovídání zůstáváte sami, ještě jednou změním zájmeno a tu samou otázku položím sobě: „Jak se mně Bůh stává skutečným?“ Je to otázka svým způsobem zvláštní, protože kupříkladu já uvažuji o Bohu jako o té nejzazší myslitelné skutečnosti. Páter Scholastikus anglické teologické tradice Anselm z Canterbury uvažoval ve stejném duchu o Bohu jako o tom, „nad co nic většího nelze myslet.“ Z toho následně odvodil svůj „ontologický důkaz Boží existence“, že pokud je člověku možné pomyslet na to, nad co nic většího pomyslet nejde, musí toto „nejvyšší“ skutečně existovat, jinak by to přece nebylo nejvyšší. Tak nevím, jestli jste z toho moudří a netočíte se v kruhu jako pes honící se za svým ocasem. Co se týče Boží existence, volně interpretuji Jiřího Suchého z jeho knížek klaunovských postřehů o Bohu: uvažuj člověče o Boží existenci, ale Bůh nemá, na rozdíl od tebe zapotřebí existovat. Tobě nic jiného nezbývá! A když si doplníme naše spektrum uvažování o Bohu ještě z  protestantského pohledu, potom je to Dietrich Bonhoeffer, který říká: „Bůh který existuje – neexistuje!“ Ale o tom řeč být neměla, to všechno jsou svým způsobem výpovědi o povaze toho, v co člověk věří, co je obsahem jeho víry, to ale Lehrmannová ve svém výzkumu nesledovala. Ptám se spolu s ní: „Jak se nám stává Bůh skutečným?“ A tuto skutečnost Boha nechci podpírat, či potvrzovat věroučnými postuláty. Otázka zní: „Jak a v čem je Bůh skutečný v mém životě?“ Na praxi tzv. Ignaciánských exercicií – duchovních cvičení, jejichž autorem je Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu, ukazuje Lehrmannová, jak je důležité vstupovat do biblických příběhů nikoliv z pozice „přečtu si a dozvím se, jak to bylo,“ ale číst Bibli, jako bych já byl součástí jejího příběhu. Zde si neodpustím přihřát svou polívčičku: vy, kteří jste pozornými posluchači mých kázání víte, že to je něco, o čem často hovořím. Naposledy před týdnem, že my jsme těmi celníky, cizoložníky, hlupáky i mudrci. My tvoříme zástup, který přichází k Janu Křtiteli, aby se od něho dal pokřtít na znamení pokání. Důležitý aspekt, aby v nás víra zakořenila, Lehrmannová to nazývá „absorpcí“, je, že příběhy víry sdílíme společně. Pro udržitelnost věření nestačí číst si Bibli či katechismus doma v soukromí, je zapotřebí vyjít ze své komfortní zóny a příběhy, které nám naše náboženství prostředkuje přenést do společenské interakce. Jak se tedy mně Bůh stává skutečným? Že když jdu úvozovou polní cestou okolo Božích muk, v duchu si při pohledu na ně řeknu: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.“ Tak, že když vstoupím do chrámu, pokřižuju se, když je neděle, zvednu se a jdu do kostela, ne protože musím, že se to má, že je to součást mé profese, ale proto, že je neděle. Stává se skutečným pokaždé, když otevírám Bibli, a přiznám se, že se co chvíli k tomu musím přemlouvat, vždyť mám tolik co jiného na práci. Bůh se mi stává skutečným, když vhazuji ze svého nadbytku do chrámové pokladnice, nebo zadávám trvalý příkaz do desátkového fondu. Je skutečným, když stojím na straně utlačovaného, Bůh je skutečný, když se k němu modlím a neskutečný pokaždé, když se nemodlím. Víra v Boha je postup, který si lze osvojit, říká Lehrmannová, a i v tom ji dávám za pravdu. Vzpomeňte si na všechny mé řeči o pěstování návyku na kostel: „třicetkrát po sobě bez vynechání a uvidíte, co se bude dít: po jednatřicáté vám to bude chybět.“ V Janově kázání o příchodu Mesiáše nacházím stále platné postupy, které shledávám jako formativní pro mou víru v Ježíše jako Krista. Jan kritizuje náboženský formalismus: „to vám nic dobrého nepřinese odvolávat se na Abrahama. Bůh může stvořit Abrahamovi děti z tohoto kamení.“ Důležité je, jaké ovoce vaše víra nese. Toto uvědomění má být neustálým zdrojem naší vnitřní proměny, odpovědí na stále přítomnou otázku: „Co mám dělat?“ A pozorně naslouchejme odpovědím adventního proroka. Neříká: „v jednoho Boha věřiti budeš,“ ani „cti otce svého i matku svou,“ ani neříká „věříme v život dokonalý, který zde na zemi se začíná.“ To všechno jsou články víry, ale chce z nás vydolovat konkrétní prožitek, který nám naše víra zprostředkovala: co se mi urodilo na stromu mého věření? Co pro mě má víra znamená, když jsem celník, když jsem voják, když jsem zástupce lidu, nebo státu? Ale nikoliv jenom co znamená má víra pro mě, ale co má víra znamená pro druhé lidi, jaké ovoce z ní jim dávám k ochutnání? Jestli existuje nějaká zástupná otázka, v jejímž zodpovězení můžeme prožívat permanentní advent našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, potom je to ono řečené: „Co jen máme dělat?“ Už dost řečí o tom, co všechno jsme udělali, jak máme odpracováno, jací jsme skvělí a úžasní, jak jsme těmi pravými ratolestmi, pučícími květy, jenom: „Co máme dělat?“ A pokud za tou odpovědí vidíme jenom úzkost a chmury, odpovězme na ni spolu s apoštolem Pavlem: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ Amen Kázání o III. neděli adventní 15. 12. 2024 v Husově sboru ve Vršovicích