Kázání 25. 12. 2024 – Plesejte, trosky!

Iz 52 ,7-10
Žd 1, 1-6
ev. Jn 1, 1-14

Zase mě začalo bavit psát kázání. Měl jsem dobu, kdy jsem k jedné z těchto základních povinností faráře přistupoval ne s nechutí, tak špatně jsem na tom– díky Bohu prozatím nebyl, ale bez radosti. Bral jsem to jako povinnost, nutnost, pojící se mou profesí, ale ztratila se mi z toho vášeň, nadšení, že vám mohu sdělovat, k jakému poznání mě moje víra dovedla, co jsem se z Božího Slova dozvěděl nového, a že je o co se dělit. To, že mě to teď znovu „baví“ neznamená, že tak už bude napořád. Četl jsem svědectví jedné kolegyně v kazatelské službě, že u ní nastalo ze dne na den několikaleté období, kdy nebyla schopna sestavit kázání, a tento stav u ní trval řadu let. Prostě nemohla kázat. Jiný duchovní přestal kázat, že už se za život nakázal dost, studna vyschla a neděli co neděli vytahuje džbery plné starých dobrých kázání a jeho posluchači nic nepoznávají: většina zapomněla, jiní špatně slyší, někdo zemřel, a pro nově příchozího je všechno nové. Život víry, ale i „svaté nadšení“ bývá zpravidla, alespoň u mě, sinusoida, a já mám to štěstí, výsadu, závazek? že se zrovna nacházím na její horní části. Úskalím toho je, že z vrcholu nevede jiná cesta, než dolů. Důkazem, že se mi kazatelsky daří, je koneckonců i toto kázání, které je třetí v řadě, počítejte se mnou: originál nové kázání o 4. neděli adventní, (mimochodem tomu předcházela kázání 2. i 3. adventní neděle, kázání o 1. adventní jsme ode mne neslyšeli jenom proto, že kázal Olda), dále kázání na Půlnoční, a světe div se: nyní i zbrusu nové kázání na Hod Boží vánoční. Rozhodl jsem se ho napsat a věnovat jako dárek vám, kteří jste vážili cestu do kostela. Proč mají to „nové“ slyšet jenom návštěvníci Půlnoční, a vy – ranní být odkázání na odkázané kázání? Tak tedy, máte výsadu být těmi prvními, kdo uslyší moje poslední kázání v letošním občanském roce. Mezi svátky odjíždím s rodinou na hory a na kazatelně mě, dá-li Pán, uvidíte a uslyšíte zase až v příštím roce. Nejspíš s tímto vědomím mě to kazatelsky táhne k jisté bilanci. Ohlédnutí se za uplynulým rokem. Kolikrát jsem se v něm potkal s Kristem a věděl jsem o tom, kolikrát jsem ho zapřel, kolikrát jsem se za něj styděl, neměl odvahu o něm mluvit? Pán Bůh mi to jednou všechno spočítá, věřím, že mi to ve svém světle ukáže: tady jsme šli bok po boku, tady jsem tě nesl, tady jsi odběhl, tady jsi se dokonce ztratil a nebyl k nalezení, tady jsi se za mě styděl, a tady jsem se styděl já za tebe. Za co jsem Pánu Bohu vděčný v pohledu roku, který končí? Že jsem neztratil víru v to, že Pán Bůh ve mně věří. Stále, navzdory všem pochybnostem o mně. „David Frýdl ještě existuje?“ přemítá Pán Bůh. „Dělá to na mě dojem, jakoby nebyl. Pro to jsem ho stvořil? Jak prosazuje právo a spravedlnost? Jak se zastal utlačovaného, jak pomohl bezdomovci, sirotkovi a vdově?“ A Pán Bůh si nemusí na rozdíl od nás klást takové otázky v abstraktní rovině. Všechno vidí v jasných konturách a má to ztotožněno s konkrétními osobami. Ví jména těch vdov, sirotků, utiskovaných, nemocných, chudých, zbitých, okolo kterých jsem prošel bez povšimnutí – nejspíš jsem spěchal do chrámu, abych přišel včas na bohoslužbu. Příběh o narozeném Ježíši je mi ujištěním o stále trvající Boží víře v člověka. Bůh v nás, bratři a sestry věří! Jak to vím? Protože věří ve mně, a sebe znám nejlíp ze všech lidí na světě, a věřte mi, že to někdy není pěkný pohled do vlastního nitra, a přece ve mně věří, má mě rád, čeká na mě. Nespěchá, dívá se, pozoruje. Několikrát mě během roku ujistil, že je mi blíž, než jsem schopný pomyslet, jak opravdu blízko mi je. V docela obyčejných věcech, maličkostech, které do sebe podivuhodným způsobem zapadly jako ozubená kolečka v soukolí, a já si říkal „wau“ – tohle kdybych měl čekat, tak se toho nedočkám, ale Pán Bůh mi to ukázal – jen tak, aby řeč nestála. Nebylo to nic velkého, ale Pánu Bohu to stálo za to: někoho jsem potkal na místě, kde bych ho nečekal, objevil jsem nějakou spojitost, která by mě nenapadla. Víra mi pro takové drobnosti otevírá oči a jsem Pánu Bohu vděčný, že i se mnou hraje kostky a čas od času padne šestka a mně se rozšíří oči a zatají dech. Ale i veliké věci mi Pán Bůh učinil a dokonce o některých i vím. Kromě toho, že mi zachoval víru, zachoval mi i rozum, i když ten, na rozdíl od víry slábne. Víc zapomínám, jsem méně trpělivý. Byl se mnou v nemoci i uzdravení, byl i v úmrtí, které jsme zkraje letošního roku v rodině prožili. Kupodivu nebyl v narození, myšleno v rámci mé rodiny, ale i to je známka jeho milosrdenství. Bůh byl ke mně neskonale milosrdný, shovívavý, nejvýš milující, a obávám se, že není způsob, jak bych mu to mohl vynahradit, snad nežli tou vděčností.

Prorok Izajáš oznamuje radostné poselství pokoje a přicházející záchrany, která postupuje navzdory okolnostem, navzdory třeba i neutěšenému stavu. „Zvučně spolu plesejte,“ volá prorok. Ale koho volá? Koho se to plesání má týkat? Jeruzalémských trosek. Jak mohou, pro Bůh trosky plesat, říkám si… Ale o tom to je. Záchrana se netýká toho, co je v perfektním stavu, čisté, běloskvoucí bez poskvrny a vrásky, ale trosek, dokonce i takové trosky, za kterou se začínám s každým odžitým rokem pomalu považovat i já. „Hospodin potěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém,“ volá prorok, a i jeho hlas je hlasem volajícího na poušti, v pustinách, rozvalinách dávné slávy. My jsme ty trosky z Boží milosti zachráněné, vyvolené k obnově. Bůh nad námi neláme hůl, neřekne: dost už. Dá nám ještě čas k nápravě, snad alespoň chvíli nám ještě dopřeje. V narozeném Ježíši se dotýkáme největšího tajemství, a sice, že Bůh, nikoliv ďábel, je v maličkostech, je v maličkých, bezbranných, opomíjených. Ve všech, kdo čekají na naši pomoc, na naši lásku, na naši účast. Buďme jim nablízku a buďme vděční. Máme za co!

Amen

Kázání na Hod Boží vánoční v Husově sboru ve Vršovicích 25. 12. 2024.