Kázání 12. 1. 2025 – Aha!

Iz 43, 1-7
Sk 8, 14-17
ev. Lk 3, 16-17.21-22

Iva Myslivcová na našich společných schůzkách nad Biblí často mluví o dvou pro ni důležitých věcech. Tou první je tzv. „wow efekt“. Iva používá zásadně anglickou podobu tohoto termínu, který má ale i svůj český ekvivalent: „aha efekt.“ Psychologie ho popisuje jako specifický, intenzivní, pozitivní a neočekávaný dojem, který na nás něco nebo někdo udělá. Definice zdůrazňuje silné emocionální spojení mezi člověkem a daným podnětem (produktem, zážitkem, osobou). S „wow efektem“ se hodně pracuje v marketingu, s úspěchem ho ale používají řečníci všeho druhu. Rozumějte, že původcem Ivina „wow“ nejsem já jako osoba David Frýdl, na to mě zná příliš dlouho a dobře, ale zpravidla to, co svým výkladem Ivě a ostatním z různých zdrojů prostředkuji v rámci našeho biblického kroužku. Protože je Iva bytost sensitivní a veřejně dávané najevo emoce jí nedělají žádný problém, je wow efekt v jejím podání výrazným prožitkem i pro nás, co jsme v tu chvíli nablízku. Ivino „wow“ je jasným potvrzením, že jí došlo něco, co dřív tak úplně jasné nebylo, zkrátka, že jí to „seplo“ – „docvaklo.“ Ivin „aha efekt“ má i svůj protipól neméně výrazně dávaný najevo. Když Iva řekne „že jsem jí do toho hodil vidle,“ sděluje nám, že pochopila, že to, co si dříve myslela, si myslela špatně, že jsem její pochopení naboural. Ivino „wow“ a Iviny „vidle“ se tak průběžně opakují i několikrát za setkání. Za obojí jsem rád, jsou mi důkazem, že mám v Ivě vnímavou posluchačku, která důkladně naslouchá tomu, co říkám. Rozhodně je to pro přednášejícího lepší, nežli sledovat usínající posluchače. A proč o tom hovořím? Vyzkouším na vás to, co s úspěchem použil český lékař, gynekolog a psychoterapeut Prokop Remeš na účastníky tzv. hagioterapie, při které Bible slouží jako zrcadlo vlastních myšlenek, pocitů a postojů, z řad teologů, aby na nich demonstroval, jak „aha efekt“ funguje. Představme si, říkám spolu s ním, že jdeme po bohoslužbě domů, vracíme se z kostela plni dojmů a najednou se nám zjeví Ježíš Kristus a řekne nám: „Okamžitě vystup z Církve československé husitské a staň se Svědkem Jehovovým, nebo Mormonem, anebo zenovým buddhistou.“ „Udělali byste to?“ zní otázka. Teologové se smáli, stejně jako my: „Samozřejmě že ne! Tohle by po nás Kristus nikdy nechtěl, abychom vstupovali do sekty, abychom se vzdali své víry, svého náboženství…“ Ale jak můžeme Kristu diktovat, co by chtěl a nechtěl? Vždyť apoštol Pavel na cestě do Damašku prožil právě to samé. Vyrostl v tradici svého náboženství, byl jeho vysoce postaveným a vzdělaným představitelem. Zakládal si na své zbožnosti, praktikovaném kultu. V pohledu zvnějšku byl přesně takovým člověkem, o kterém dnes lidé říkají, že je „v kostele pečený vařený.“ K čemu ho setkání s Kristem dovedlo? Ke vstupu do sekty, marginálního společenství, proti kterému brojil a jehož členy pronásledoval. Ale nestal se jenom jeho řadovým členem. Začal onu sektu rozvíjet, konstituovat, zakládat její další a další pobočky, přičemž se dostal i do konfliktu s těmi, kteří byli v církvi služebně déle a dokonce byli na rozdíl od něj přímými Ježíšovými žáky během jeho pozemské mise. Mám-li použít Ivino názvosloví, pak Pán Ježíš v jeden moment „wow efektu“ hodil do všeho Pavlovi vidle. A co my? Budeme sebevědomě tvrdit: „to by Ježíš nikdy neudělal“, anebo „to bych já nikdy neudělal!“ Možná bych to skutečně NIKDY neudělal, to by ale znamenalo, že se mi nepříčí neposlouchat Krista, ať si říká, co si říká. Že se nebráním diskutovat o povaze věcí, slov a činů s pre-existentním Logem, který byl dávno před tím, nežli svět začal být světem. Chci vám ukázat, že proto, aby naše víra byla živá, živější a živoucí, neobejdeme se bez obou řečených poloh – jak „wow“, tak „vidlí“, obojí je nezbytně nutné pro naši víru. Hovořil jsem o tom na Půlnoční bohoslužbě, když jsem mluvil o úžasu, jako důležitém rozměru pro pochopení skutečnosti a věcí, do kterých jsme zasazeni. Úžas je jenom jiné slovo pro anglické wow a české aha. Moment překvapení však nemůžeme zúžit pouze do roviny racionálního uvažování. Proti tomu Prokop Remeše důrazně protestuje, když říká, že „život s Bohem je skutečný vztah, ne jen morální mapa v mysli.“ Aha efekt v rovině rozumového pochopení nám dosud neznámé okolnosti je něco, co funguje na poli mapování mysli, víra a z ní vyplývající vztah s Bohem je ale ještě něco víc. Ať si Iva a my spolu s ní wow efekty a vidle šetříme jak pro případy poznávání tajemství Bible v rovině toho co, kdy, kde a kým bylo psáno a co bylo napsaným myšleno, ale ať se nám přelévají i do roviny skutečného života s Bohem, kdy zdaleka na všechno odpovědi nalézat nebudeme, protože některé věci nelze jenom vědět, nebo nevědět, ale musíme je žít. To si myslím, že je i okolnost, která je zachycena v 8. kapitole Skutků apoštolských, kdy apoštolové Petr a Jan přicházejí do Samaří za křesťany, kteří byli „jen pokřtěni“ ve jméno Pána Ježíše, ale Duch svatý na ně nesestoupil. Mám pocit, že takových „jenom pokřtěných“ křesťanů je plná církev. Možná i já jsem jeden z nich. Jejich poznávacím znamením je minimální zájem o prožívání vztahu s Bohem do hloubky. Víra jim stačí v rovině řečené morální mapy v tom lepším případě, která jim vyznačuje co se smí a co se nesmí, co je správné a co správné není, v horším případě jim víra ani v rovině morálky jako kompas nefunguje a z Písma si odnášejí pouze, že „všechno je dovoleno,“ ale dovětek že „ne všechno prospívá,“ už slyšet nechtějí, stejně jako, že „láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“ Takové „jenom pokřtěné“ potom celníci a nevěstky na míle předcházejí do Božího království. Prosme Pána, ať hází co nejvíc vidlí do našich starých způsobů života i myšlení a nepřestává nás znovu a znovu překvapovat. A když se vám cestou z kostela zjeví, poslechněte ho, neboť to, co s námi zamýšlí, zná jen on sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chce nám dát naději do budoucnosti.

Kázání o I. neděli po Zjevení Páně v Husově sboru ve Vršovicích 12. 1. 2025