Kázání 9. 3. 2025 – Křidélko

Dt 26, 1-11
Ř 10, 8b-13
ev. Lk 4, 1-13

Pokusím se dobrat očekávaného poučení z Božího Slova tak, že se nezaměřím pouze na jeden, druhý, nebo třetí citovaný úryvek z přečteného biblického textu, ale budu k nim přistupovat celistvě, dialogicky a s předpokladem, že právě tak, jak jsme je slyšeli – vy dnes ráno, já v úterý dopoledne, kdy jsem kázání připravoval, hraje důležitou roli, abychom skrze slova a pomocí slov byli Božím Slovem osloveni. Ostatně Bible sama má toto zakódováno ve svém „genomu“, že je různorodou, nikoliv monotematickou knihovnou, kdy lineární četba Písma od A do Z není tím nejlepším způsobem, jak do jejího poselství proniknout. Kdykoliv bereme Bibli do ruky, abychom ji nebrali nadarmo, jak lze také pochopit jedno z přikázání Dekalogu, které se vůbec nemusí týkat našeho „jéžišmarjování“, ani „hergotování“, máme mít na paměti, že stojíme před velkolepou knihovnou s velice různorodým čtením, přičemž za jednotící motiv v Bibli považuji cestu. Nikoliv cestu těch druhých, o kterých v ní čteme, ale naši vlastní cestu, kterou nám Bible osvěcuje. Pusťme se do toho. Úryvek z Deuteronomia 26. kapitoly motivem cesty doslova přetéká. Jen namátkou vybraná slovesa: přijdeš – obsadíš – usadíš – vezmeš – vytěžíš – vložíš – půjdeš – přijdeš. Souhrnně řečeno: čtenář textu se má usoustředit především na vděčnost za to, k čemu, kam a jak došel. Výrazem poděkování mu byl koš z prvotin úrody, který odevzdal knězi, aby ho položil na oltář Hospodinu. Taková byla dávná praxe ve starověkém Izraeli, kterou kniha Deuteronomium popisuje. „Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou a vztyčenou paží, se znameními a zázraky přivedl nás na toto místo,“ čteme v textu. Kdo jste pozorně poslouchali minulou neděli Oldovo kázání, již víte, jakou roli v biblickém textu hraje slovo Egypt – Mizrajim. Do Egypta se sestupuje, z Egypta vystupuje, vychází. Vyjití z Egypta je konstitutivní prvek izraelské pospolitosti jako Božího zvláštního lidu – Bůh nás zachránil, ne my sami sebe, jenom díky němu jsme přišli až sem, na toto místo. To si má člověk stále připomínat, i když už bydlí doma, je usazený v tom svém, že byl svého času otrokem, potom poutníkem, ale i bezdomovcem, že trpěl pod těžkou rukou Egypťanů, a přece ho Bůh vysvobodil, zachránil jako ptáče z osidla, jak zpívá žalmista. Má se radovat ze všeho dobrého co má, a o svou radost a hojnost se podělit s ostatními. Tolik čtení ze Starého zákona. Co je mým košem z prvotin, přemýšlím, které mohu nasbírat a předložit jako dar před Hospodina? Co je znameními a zázraky a pevnou a vztyčenou Hospodinovou paží, kterou mě v mém životě podepřel? Přemýšlením o tom ohledáváme konstitutivní  prvky našeho věření. Víra není něco, co se nám jen tak přihodilo a najednou jsme to měli a držíme se toho zuby nehty. Víra se rodí ze zkušenosti, ze setkání, ze slyšení a tedy i z naslouchání. Je mocným prožitkem, který se odehrál za naší účasti. Není nezúčastněné a neúčastné víry. Každý z nás bychom, když ne na mnohé, tak alespoň na něco, měli být schopni ukázat a říct: „Ano, tady mě Bůh vedl, toto jsem s ním prožil, tady mě podepřel, tady jsem byl svědkem jeho zázraku.“ A prvotiny z úrody? Obilí neseju, hrozny nesklízím, ale i mně dopřává Bůh hojnou sklizeň. Proto z toho, co se mi díky Bohu urodilo a co sklízím, dávám svůj díl na oltář: z mých schopností, z majetku, ze své víry, někdo ze svého intelektu, jiný ze své simplicity, každý podle míry svého obdarování, pokaždé však ze srdce a upřímně. Starozákonním textem zároveň velice silně prostupuje společenský aspekt: jsme ve svém věření a žití součástí širokých společenských vztahů, tvoříme pospolitost, vytváříme communio, které zahrnuje silné i slabé, bohaté i chudé. Patří do něho každý člověk, i ten, kterého nemáme rádi, nesedí nám, protože právě takovým můžu být já někomu jinému, a přece patříme k sobě.

A rovnýma nohama vstupujeme do textu apoštola Pavla z 10. kapitoly listu Římanům: „Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvé srdci; je to slovo víry. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ Pavel vydává svědectví o své duchovní cestě, kterou mu zvláštním způsobem proměnila cesta do Damašku – tedy setkání se Vzkříšeným. Starozákonní Boží lid, společenství putující dějinami, je udržováno vděčností a z ní plynoucí nadějí, že je to Bůh, který přivádí ke svobodě. A na tuto cestu staví Bůh svého Syna Ježíše. Doslova „do cesty“ ho postaví těm, kteří na cestě již jsou, děkují, radují se, jsou vděční a nadějeplní. Křesťan je člověk, kterému se do cesty postavil vzkříšený Ježíš, zkřížil mu jeho plány. Zpíváme o tom v jednom songu Luboše Svobody, Iva ho nemá moc ráda, protože jeho nápěv není zrovna jednoduchý a co víc: je táhlý, vleče se, stejně jako naše cesta. „“Šli cestou, šli pěšky, mysleli na smrt na kříži. Život jim zdál se příliš těžký. Náhle jim kdosi cestu překříží: Byl to Pán a nepoznán šel s nimi cestami tesklivými. A ten král vzal jim žal, a místo něho radost dal.“ Hledejme své damašské cesty, na kterých nám Bůh v Kristu kříží naše plány, obavy a strachy, jde s námi dál cestami tesklivými, a přece místo žalu dává radost. Je to tak jednoduché, nehledejte v tom žádnou vědu: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“

A Ježíšovo pokušení na poušti, jak se týká nás? Tak, že Ježíš byl člověk jako já. Ježíšova pokušení jsou moje pokušení moci, majetku a duchovní pýchy, protože po setkání se Vzkříšeným „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Ďábel postaví Ježíše na špičku chrámu, říká evangelista a použije termín „pterygion“ – „křidélko“ ve smyslu nějakého výčnělku, bodu na fasádě či střeše chrámu, a řekne „vrhni se dolů.“ Pamatujme, že v našich duchovních výšinách nemáme pod nohama nic, než to „křidélko“, na kterém stojíme, jsme nepatrným výčnělkem z ve skutečnosti obrovské duchovní stavby, jejíž jsme součástí, a která nás spolehlivě drží. Myslet si, že když už jsme tak vysoko, je Bůh povinen nás poslechnout a podřídit se našim přáním a touhám, je ďábelské pomyšlení, nic jiného než pýcha, která předchází pád.

Bože, udrž mě, prosím, byť jen na křidélku své svatosti, a kdybych měl vzlétnout na křídlech jitřní záře, přebývat při nejzazším moři a myslet si přitom, že tvá ruka mě tam nedoprovodí a tvá pravice se mě nechopí, tak mi raději moje křídla přistřihni. Bude to jenom dobře.

Amen

Kázání o I. neděli postní v Husově sboru ve Vršovicích