Rozhovor s Tomáš Töpferem

Tomáše Töpfera, známého pražského herce a ředitele divadla Na Fidlovačce není třeba dlouze představovat. Svými divadelními, filmovými i televizními rolemi se jedinečným způsobem zapsal do paměti mnoha diváků. Jeho největším divadelním počinem se stalo znovuobnovení divadla Na Fidlovačce, kterému dnes šéfuje. Protože v našem Husově sboru již přes čtyřicet let leží ladem další zapomenutá pražská divadelní scéna, nabídli jsme Tomáši Töpferovi účast na jejím eventuelním znovuobnovení.
Kdy vás poprvé napadla myšlenka, že budete hercem?
To mi bylo asi osm nebo devět let. Měl jsem tatínka – ostatně jako každý člověk – a můj tatínek byl za války v koncentračním táboře, přežil Osvětim. Když byl předtím v Terezíně, tak tam vařil, byl v kuchyni a na půdě hrál tajně amatérské divadlo. Obě tyto profese dělal amatérsky. I když nebyl vyučený kuchař, tak se přihlásil do kuchyně. A přitom hrál divadlo. Když jsme s bratrem začali brát rozum, někdy v těch osmi devíti letech, můj brácha tvrdil, že bude kuchařem a já že budu hercem. Bratr se skutečně kuchařem vyučil, byl kuchařem specialistou a založil několik známých restaurací v Praze. Restauratérem je dodnes, i když dneska už je majitelem a nevaří. Vždycky ale vařil velmi dobře a rád – no a já jsem se stal hercem. Vzpomínám si v té souvislosti na jednu veselou historku: Bydleli jsme na Vinohradech, jednu zastávku od náměstí Míru. To jsou tři bloky od Vinohradského divadla. Jako děti, když byly Vinohrady ještě poměrně bezpečnou čtvrtí, nejezdilo tam tolik aut jako dnes, běhali jsme celý den venku, hráli si na schovávanou, na četníky a na lupiče, tak, jak si hraje většina kluků, a okolo Vinohradského divadla jsme se mnohokrát schovávali. Je to členitá stavba se spoustou všelijakých záhybů. Maminka mi jednou řekla: „To je Armádní divadlo – dříve Vinohradské. Tam se jednou půjdeme podívat.“ A skutečně mě tam vzala, když mi bylo asi osm nebo devět let. Strašně se mi tam líbilo. Všude byl červený samet, lidé přicházeli a šustili programy, chovali se dospěle. Maminka mě tehdy do divadla hezky oblékla. Být poprvé v divadle byl veliký zážitek, ona mě vlastně vzala do světa dospělých. A takový pocit bych každému dítěti přál. Myslím si, že děti by neměly chodit do divadla se školou, ale s rodiči. Skoro bych to označil za jeden z iniciačních obřadů, jako je biřmování, postřižiny, bar micva, kdy je dítě uváděno do světa dospělých. Tak toto se mi v divadelní oblasti tenkrát přihodilo. A když jsme se velmi důstojně, já v té čisté krásné košili, vraceli ty tři bloky domů večerní Prahou, řekl jsem mamince: „Já chci bejt hercem.“ Maminka se tomu vůbec nesmála a velmi vážně se na mě podívala a řekla „To je krásné povolání. A nejlepší by bylo, kdybys byl hercem Vinohradského divadla, to bys měl domů nejblíž.“ A mně se tato pohádka splnila. V roce 1972 po absolutoriu divadelní fakulty jsem se stal profesionálním hercem a tuším že v roce 1987 jsem nastoupil do Vinohradského divadla. Toho se už maminka bohužel nedožila a já to také už neměl domů nejblíž, protože v té době jsem už na Vinohradech nebydlel. Takže ona je to spíš taková pohádka o splněném přání.

Vaši rodiče byli praktikující Židé?
Ne, právě že vůbec ne. Byla to velice složitá situace po druhé světové válce. Maminka ztratila tři sestry v koncentračním táboře a tatínek byl z deseti dětí a přežili jenom čtyři. Rodiče se k židovství už moc nehlásili. Nepraktikovali ani před válkou a holocaust přinesl i tu kacířskou myšlenku (nevím jestli je správné říkat to v tomto časopise), že Bůh ani nemůže být, když mohl dopustit takové hrůzy. Byli velmi liberální s velikou snahou se asimilovat. Hrdě se hlásili k češství, my jsme doma slavili vánoce. Pravda je, že maminka mě jednou vzala na Židovskou obec do Maislovy ulice na chanukovou oslavu a mně se tam moc líbilo. Dostali jsme od rabína bonbóny a pár dnů potom jsme slavili Ježíška. Pragmaticky jsme využívali všech svátků – křesťanských i židovských, takže jsme jich jako děti měli dvakrát tolik a to se mi na tom moc líbilo. O tom je krásná židovská anekdota, jak se ptá malý Moric: „Tatínku, a mají gójové také vánoční stromeček?“
Moje babička, která se dožila požehnaného věku osmdesáti šesti let, dodržovala pravidelně půst, o velkých svátcích se chodívala modlit. Maminka věřící byla, nikoliv však praktikující. Jednou když šla do kostela svaté Ludmily na náměstí Míru, jsem se jí zeptal, proč jde do katolického kostela a ona mi odpověděla velice jednoduše: „To je jedno, kde se člověk modlí, když se modlí…“ Docela se mi ta její odpověď líbí. Nás ve škole masírovali stalinistickou výchovou padesátých let. Dopadlo to tak, že jsme si z babičky dělali legraci. Dneska už se za to stydím, byli jsme desetiletí, jedenáctiletí parchanti a chodili jsme se babičce posmívat. Když vyletěl Gagarin do vesmíru, přišli jsme za ní a vítězoslavně jí oznamovali: „Vidíš, ten člověk vyletěl do vesmíru a žádného Pánaboha tam neviděl.“ A babička, tehdy už osmdesátileté stařenka, která ovšem byla velmi při smyslech, se na nás podívala a s takovým výrazem, že nám nebude nic vysvětlovat, protože jsme na to příliš malí, velmi lakonicky odvětila: „Tak ho asi nepotkal.“ A tím s námi byla hotová a náš materialismus opět nezvítězil.
Mimochodem, já jsem se s Gagarinem osobně setkal. Je to zajímavý příběh z mého pobytu v Sovětském svazu, kam jsem se dostal jako patnáctiletý puberťák. Moje maminka pracovala jako produkční v rozhlase a abych se neflákal po Vinohradech a nedostal se do špatné společnosti, tehdy jsme ještě drogy neznali, ale znali jsme cigára a chuligánství, zapsala mě do Dismanova rozhlasového dětského souboru, kam chodily děti ze slušných rodin. Přednášeli jsme básničky, hráli dětské role v rozhlasových pohádkách, a tak jsem byl alespoň dvakrát týdně ve slušné společnosti. Bylo to v deváté třídě před mým nástupem na konzervatoř, kdy jsem spolu s asi osmi dětmi byl poslán na návštěvu do Ruska, kde jsme měli družbu s moskevským rozhlasovým souborem. Poslali mě tam, snad abych se napravil – v té době už jsem kouřil, chodil za holkama a byl chuligán. Vzali nás do Artěku, abychom viděli, jak vypadá největší pionýrský tábor na světě. No a tam přijel Gagarin. Byla to samozřejmě veliká sláva. Hvězdné městečko bylo nedaleko Jalty na Krymu. Náš vedoucí, který dělal reportáž z naší cesty, požádal pana Gagarina o rozhovor. Potěšilo ho, když jsme mu řekli, že jsme z Československa. A tak nás tam sedělo asi pět na břehu moře ve stínu terasy a přes tři hodiny si povídali s Gagarinem. To všechno bez dozoru soudruhů politruků. Bylo to jen několik let potom, co vyletěl do vesmíru. Nepamatuju si už všechno, co nám vyprávěl, ale pořád ho mám před očima jako starého, tlustého, unaveného a zpoceného pána, který měl na čele hlubokou jizvu – měl proseknutý obličej, což na žádných fotografiích nikdy nebylo vidět. Byl skoro holohlavý a vůbec se nepodobal tomu Gagarinovi, kterého jsme znali ze školy a kterého jsme vítali, když mu bylo dvacet sedm a mával lidem z otevřených vozů. Dodneška vidím ten jeho unavený pohled. Tak to bylo moje setkání s Gagarinem, člověkem, který nepotkal Pánaboha, i když jednou obletěl zeměkouli. Babička by z toho asi měla radost.

V některých hrách, které Na Fidlovačce uvádíte, se významně uplatňuje židovská otázka. Je to vyjádření vaší sounáležitosti se židovstvím?
Tak bych to asi neformuloval. Já už se jako žid necítím. V mém rodném listě mám napsáno bez vyznání a musím přiznat, že tomu tak skutečně je. Moje školní i rodinná výchova byla v podstatě velmi ateistická. Ani nemůžu říct, že bych měl k židovství nějaký vřelejší vztah nežli k jiným světovým náboženstvím. Ten muzikál Šumař na střeše, který asi máte na mysli, je především hluboce lidský. Nemyslím, že by mohl někoho urážet. Je to příběh o patáliích rodičů s dcerami, o tradici a jejím bourání. A jak je to většinou u dobrých divadelních her, které mají přesah, ani tato není jenom o úzce vymezené enklávě židů někde z Haliče nebo z Ukrajiny. Je to veliký lidský příběh táty a jeho dcer. O tom, zda-li tradici zachovat nebo zrušit. Mám ten muzikál moc rád. V Praze byl uváděn jenom jednou v roce 1968. Tady v Čechách byl takový zvláštní latentní antisemitismus, který by vám lidi asi ani nepřiznali, kdybyste se jich na ulici zeptal. Byl to antisemitismus s požehnáním strany a vlády. Od určitého období všechno, co souviselo s židovstvím a sionismem, bylo nežádoucí. Když jsem kdysi daboval jeden dokumentární film, dověděl jsem se celou řadu souvislostí. Ustavení státu Izrael v roce 1948 se dělo se souhlasem Ruska, které patrně očekávalo, že to bude jeho želízko v ohni na Blízkém východě. Čechoslováci se na tom také významně podíleli. U nás se školili jejich piloti, dodávali jsme tam vojenskou i hospodářskou techniku. Izrael ale patrně nesplnil očekávání světového komunismu a výrazně se orientoval na Západ. Komunisti proto začali podporovat svět arabský. Byla to zvláštní výhybka, po které jsme se vzdálili představám marxistické expanzní ideologie o tom správném klínu na Blízkém východě. To nazývám latentně ukrytým antisemitismem. I když jsem já nikdy svoje židovství nepropagoval, přesto jsem se po roce 89 ve svém spisu, který na mě StB vedla, dočetl na několika místech: osoba židovského původu. Nikdy to neopomněli uvést. A znáte tu židovskou anekdotu, kdy se sejde ruský a americký dirigent? Ten americký se ptá při mezinárodním turné po Sovětském svazu svého kolegy z Moskvy: „Kolego, slyšel jsem, že prý tady v Rusku stále máte antisemitismus. Je to pravda?“ A soudruh dirigent odpovídá: „Ale to je naprostý nesmysl. To jsou ty vaše buržoazní propagandistické řeči. Vždyť já mám ve filharmonii sedm židů. Schválně, kolik jich máte vy?“ A americký dirigent odpoví: „Víte, že ani nevím…“

V souvislosti s Šumařem na střeše jste hovořil o přesahu. Jak vnímáte přesah v lidském životě? Co člověka přesahuje?
Když sleduji politické debaty a ptají se v nich na složité otázky, politici většinou neopomenou zopakovat, že to je těžká otázka. Budu tak trochu politikem: to je těžká otázka. Ale ne, otázka je jednoduchá, spíš ta odpověď je těžká. Musel bych začít někde u Darwina, ale i ten se dnes znovu popírá. I když mám zvířata moc rád, člověk je přeci jenom od zvířete odlišný. Možná je to tím vědomím vlastní existence. Vědomím této existence i vědomím, že ona samotná je darem. A i když o sobě tvrdím, že nejsem věřící, necítím se tedy povolán o tom něco zasvěceného říkat do církevního časopisu, ale ten dar nám musel někdo dát! A kdo? To nevím… Mohu o tom přemýšlet, zkoumat to, anebo se k tomu odpovědně postavit. Jestliže máme vědomí své existence, máme i úkol s tou existencí nějak naložit. Nemusíme po sobě nechat jenom ohlodaný kosti a potomstvo, jako to dělá liška. Může to být třeba kousek něčeho zaznamenatelnýho. Člověk je tvor smrtelný, většinou po nás zbývají ty ohlodané kosti a potomstvo, které umí zplodit každý sameček se samičkou, ale ten přesah v nás vidím v tom, jak člověk naloží se svým životem. Je to věc naší inteligence i odpovědnosti.

Cítíte se jako obdarovaný?
Jo. Dokonce teď žiju tak hrozně hezkej čas. Celý život jsem se snažil hodně pracovat. Může to znít i sebevědomě, ale záleželo mi na tom, abych se zdokonaloval, po stránce lidské i profesní. Uvědomit si vlastní chyby bývá v životě to nejtěžší. Většinou máme tendenci hledat chybu na té druhé straně. Jak říkal pan Werich – slunce nám svítilo do očí a rozhodčí pískal proti nám… Všelijaké to, že jsme to mysleli dobře, ale ti druzí nám to zkazili, vždyť toho je plná světová literatura. Už Oidipus hledal viníka aby nakonec zjistil, že viníkem je on sám a proto si vypíchnul oči, aby byl víc vidoucí. Vnitřní zrak v nás atd. No, nějak jsem se do toho zapletl, ale chci říct, že teď žiju takovej hezkej život. Že mám být za co vděčný, že vím o tom obrovském obdarování. Mám to, co jsem chtěl mít: domov, lásku, ženu, děti a ještě i zbytek toho chatrného zdraví, které mi umožňuje uvědomit si všechny ty úžasné věci. Je pravda, že když je člověk hodně mladý, tak si to neuvědomuje, protože čas před ním zdá se býti nekonečný. Já jsem se tak pomalinku dodrápal na vrchol, jako ten Sysifos, co mu ten kámen vždycky spadnul zpátky do údolí, a najednou mám pocit, že na tom vrcholu stojím a přede mnou už je jenom ta krása toho údolí, krajina se přede mnou otevřela a už nemusím nikam spěchat, už se nikam dál nemusím drápat. Chtěl bych si to teď ještě trochu užít, než z toho kopečka spadnu dolů.

Z vrcholu se dá jít už jenom dolů. Nebojíte se toho?
Ne, nebojím, spíš naopak.. Já už se na to chystám. Někdy to třeba působí směšně. Lidé se mi smějí: „Jak můžeš mluvit o penzi, jak můžeš mluvit o stáří? Vždyť tak starej nejseš…“ Ale já nemluvím o stáří, mluvím o tom, že by člověk měl umět se v určitém čase zastavit a začít věci předávat. Jak říkal jeden můj přítel: umět odeslat výtah. To málokdo dělá. Většinou myslíme sami na sebe. Necháme se vyvézt výtahem nahoru, vystoupíme a jdeme si po svých. Ale kdo z nás tím odesílačem pošle výtah zpátky dolů? Kdo myslí na toho, kdo přijde k výtahu po nás? A tak mi to přišlo na mysl: vždyť je to správný – měli bychom se učit zastavit a odeslat výtah tomu druhýmu. Třeba konkrétní příklad: Lidé přišli na představení Divotvorný hrnec a ještě před začátkem se mě ptali: „Proč v tom nehraješ? Vždyť Čochtan je role pro tebe.“ No a já jim odpověděl: „A viděli už jste, jak v tom ten Vašek (Václav Svoboda – představitel Čochtana) hraje?“ Oni sami mi potom řekli, jak byl báječnej, krásnej, zkrátka roztomilej vodník. No a vidíte, kdybych hrál Čochtana já, Václavovi je čtyřicet let a už by se třeba k takový roli nedostal. Nepokládám to za velkorysost. Myslím, že je správný, že to hraje on. Proč bych měl pořád jenom já užírat ten květák, když těch slimáčků je tolik a kapustičky tak zoufale málo?

Kdy vás poprvé napadla myšlenka, že budete principálem?
Už to bude dobrých patnáct let. My jsme si vždycky hodně vymýšleli – už před rokem 89. Nebyl jsem z těch, co sedí s rukama v klíně a čekají, co jim kdo nabídne. Tak jsme třeba vymysleli zájezdová představení a mnoho let po nich jezdili. V roce 1990 jsme přišli na Hrad a našli tam prostor, ve kterém jsme udělali prvního Shakespeara pod širým nebem. Tehdy po revoluci to byl objev, protože se to dělalo málo. A pak jsme to udělali podruhé a potřetí a začal se tam formovat soubor. Mě napadlo, že když to podmínky umožňují, proč nezkusit udělat soukromé divadlo? Začali jsme s Eliškou Balcerovou hledat prostor a našli toto místo. Tady bylo zbořeniště a Eliška mi řekla, že jsem se zbláznil. Když jsme sem poprvé vstoupili, byla tady udupaná hlína a já požádal Elišku, ať se postaví na jeviště. Ona se tam postavila, něco řekla a já jí na to odpověděl: „Vidíš, tady bude dobrá akustika…“ A tak to začalo. Možná tehdy jsem pomyslel na to, že budu principál, ale ono to není z touhy něco vést, z touhy po moci. Spíš z touhy, dělat to, co mě baví. Když jsem nedávno dělal rozhovor, říkali mi, že jako soukromé divadlo musíme myslet na diváka a že to divadlo musíme dělat tak, jak se to líbí divákům a nemůžeme proto dělat divadlo svého srdce. Odpověděl jsem: „A to si myslíte, že neděláme divadlo svého srdce? Mě nikdo nenutí. Dělám takové divadlo, jaké mám rád.“ Někdy se povede míň, někdy víc. To je v lidském snažení vždycky. A že je to divadlo soukromé? Vždyť je to úplně jedno, jestli je soukromé, dotované nebo zřízené státem. Dělám divadlo, jaké mám rád.

Napsal jste hru o císaři Rudolfovi a nosíte v hlavě myšlenku na hru ze života Mistra Jana Husa. Čím vás tato dějinná postava zaujala?
O Husovi toho vím prozatím zoufale málo. Myslím si, že Jan Hus byl u nás, alespoň na základě toho co jsme se dozvídali ve škole, interpretován velmi jednostranně. Hodně to ovlivnil i Vávra svými filmy z padesátých let. V nich husitství vypadalo skoro jako dělnické hnutí. Chtěl bych se toho o Husovi dovědět mnohem víc. Zajímají mě lidské osudy v mezních historických situacích. Podobné to bylo s Rudolfem II. Ta hra je věcí mé fantazie, protože z historických pramenů známe jenom jednu tvář tohoto panovníka. Ale jaký byl, když se zavřel do své kunstkomory, co prožíval, když nebyl na očích veřejnosti? A tak se zajímám i o Husa. Vím, že to není věcí historického zkoumání, ale právě fantazie divadelníka: co prožíval Hus na pozadí svého velikého vzdoru? Co jako člověk prožíval na Kostnickém koncilu? Přes veškerá historická fakta nám zbývají jenom dohady a naše fantazie. Ale na rozdíl od historiků, já si tu postavu můžu vysnít, můžu ukázat její odvrácenou stranu, třeba i pochybnosti a slabost. Tady začíná dramatická tvorba. Historická postava a její odvrácená tvář měsíce. Nemůžeme jí vidět, ale divadlo ji snad trochu poodhalí. Ale jestli se mi to povede, to skutečně nevím…

Tomáše Töpfera se ptal David Frýdl

Tomáš Töpfer Narodil se 10. ledna 1951 v Praze. Vystudoval konzervatoř v Brně a DAMU v Praze, prošel divadly v Ostravě, Ústí nad Labem a v Šumperku. Od roku 1987 hrál ve vinohradském divadle. S Eliškou Balzerovou založili v roce 1995 Nadaci Fidlovačka a uvedli do provozu zchátralou budovu divadla v Praze-Nuslích. Töpfer je v Divadle Na Fidlovačce ředitelem, hercem i režisérem; zde uvedl i svojí autorskou hru Horoskop pro Rudolfa II., kterou napsal a kde vytvořil hlavní roli. Největší popularitu mu přinesly role v seriálech: doktor Král z Života na zámku a velitel četnické stanice Arazím v Četnických humoreskách. Nedávno se objevil jako lékař v pokračování Nemocnice na kraji města. S bratrem zrestituovali pražskou hospodu U kalicha, kterou společně provozují. Z prvního manželství má dvě dcery, které žijí v Americe, se svou druhou ženou a dcerou žijí v Praze.