Rozhovor s pražským biskupem Karlem Bicanem

Bratře biskupe, v čem spatřujete hlavní příčinu současné kritické situace, ve které se církev nachází? Jedná se chybu jednotlivců nebo jednotlivce, anebo je chyba v systému?

Chyba v systému není. Mám-li použít řeč sloganů, charakterizoval bych to jako problém nebo chybu v lidském faktoru – to si myslím je správná odpověď: chyba v lidském faktoru jednotlivců nebo skupiny lidí, ale není možné záležitost generalizovat na problém církve jako takové. Jedná se o problém v jejím vedení, tedy záležitost individuální v rovině vztahové. Zároveň musíme mít na paměti, že dneska už nejde pouze o vztahy jako takové: dobré nebo špatné. Začínají se vyjevovat problematické věci a jde o to, jak budeme těmto problémům čelit. Zda-li se dokážeme oprostit od animozit či nás to bude ještě více rozdělovat. Znovu tedy opakuji, že nejde o chybu systémovou ani se nejedná o chybu společenství jako takového.

A cesta k řešení?

Je odvislá od toho, jak se na problémy budeme dívat: zda-li z očí do očí a přímo a budeme mít sílu je řešit. Jde o určitě těžké složitosti pocházející nejen z minulosti, ale i aktuální přítomnosti. Tyto problémy nemá cenu někde medializovat, ventilovat mimo naše prostředí, protože to nám nepomůže je vyřešit. Je třeba si znovu sednout ke stolu a říct: to se nám nelíbí. A sednout si s tím nebo oním, ať se nám on líbí nebo nelíbí. Jestliže má takový člověk odpovědnost, je potřeba aby ji nesl. Je to tedy čistě na nás, my sami musíme tyto problémy vyřešit, nemůžeme je donekonečna tlačit před sebou. Pokud se jedná o věci reálné, dokazatelné a podstatné, měli bychom je řešit způsobem: padni komu padni.

Mnoho lidí si myslí, že celá věc je v rovině osobního sporu mezi vámi a patriarchou.

To je zásadní omyl, který se táhne už třetí rok. Já opravdu vůči bratru patriarchovi nemám žádné předsudky. Mnohokrát jsem v té souvislosti opakoval, že jsem nikdy neuvažoval a ani nebudu uvažovat o volbě patriarchy pro svou osobu, takové ambice nemám. Každý z nás jsme trochu jinde v prioritách, které považujeme pro církev za důležité: to je rozdíl mezi námi. Jsem rebel v tom, že jsem se vždycky ozval, když se mi něco nezdálo opravdové. Je otázkou, jak druhá strana mé výpovědi přijala. Jestliže jsem se někdy mýlil, tak jsem se dokázal i omluvit. Bohužel však musím říct, že v mnoha věcech – a sleduji je už třetí rok, jsem byl zpočátku v Ústřední radě osamocen, ale příliš jsem se nespletl. Nyní i ostatní biskupové začínají chápat, že se skutečně nejedná o rovinu osobních antipatií a nenávistí. Takové pocity vůči patriarchovi nemám. Jak je na tom on vůči mně to nevím. Nebojím se ho, ale taky ho nemám v nenávisti. Pokud však chce zůstat v úřadu který zastává, musí si uvědomit jak závažná je jeho odpovědnost.

Hradecký biskup se nedávno vyjádřil tak, že pokud by církev nazřela, že je třeba vyvodit i osobní zodpovědnost, on by byl ochoten na svůj biskupský úřad rezignovat.

To považuji za chybu. Štěpán se nedopustil ničeho zlého. Mají snad dobří lidé odcházet a ti zlí zůstávat ve funkcích? Štěpán i vůči mně vyslovil své pochopení, proč jsem se choval tak jak jsem se choval a cítí, že on sám selhával v tom, že příliš dlouho setrvával v té rovině biblické: byl shovívavý, smířlivý… Bylo by chybou, kdyby bratr Štěpán Klásek, podle mého názoru člověk velice čistý v této chvíli rezignoval. Potřebujeme takové lidi ve vedení církve. Já nemám sebemenší důvod uvažovat podobným způsobem. Myslím, že bychom tím dali průchod zlu, které nechceme dopustit. I proto jsem to Štěpánovi vymlouval.

Řešení situace vidíte v odchodu patriarchy?

Nevím, jestli se vyřeší s odchodem stávajícího patriarchy. Já jsem vždycky prosazoval to, že pokud se má sejít nějaký mimořádný sněm tak asi ne k tomu, aby a priori v tuto chvíli někoho odvolával, i když ten trend teď už je to takto pojmenovat, ale spíš, abychom se sešli a o problémech hovořili a snažili se mezi sebou najít řešení. Jestli z toho budou vyvozeny nějaké personální otázky, to je záležitost dalšího vývoje případného sněmu, i když teď ta situace skutečně dozrává k tomu, aby byl svolán sněm na odvolání patriarchy. Stále se mi však příčí takto uvažovat. I z toho důvodu, abych nebyl podezírán, že jsem to takto inicioval. To zcela jistě ne. Pro mě je podstatné, aby se před tímto sněmem sešla generální synoda, protože tam budeme mezi sebou my duchovní. Řešme to nejprve na této úrovni a když se to nepodaří, teprve potom do toho vtahujme ty tzv. laiky. Nejsem tedy zastáncem svolání sněmu k personálním otázkám, ale spíš k řešení krizové situace.

Proč je potom do pořadu eventuelního sněmu zahrnut jen jeden bod: odvolání patriarchy?

To je možná trošičku omyl: takové to uvažování pod vlivem emocí. Dneska však skutečně velkou část církve zaměstnává právě tato personální situace. Pokud by k tomu došlo a měli bychom nového patriarchu, nepřijde do situace, která by pro něj byla dobrá. Nevím, kdo by za těchto okolností vůbec chtěl kandidovat. Napřed si musíme říct, kdo je vinen. Je vina ve vedení církve? V obcích? V mlčení těchto obcí a podobně. Pojmenovat a rozdělit: toto jsou problémy ekonomické, personální, toto jsou problémy teologické reflexe, kterou nemáme dostatečně ujasněnou. K tomu všemu by měla sloužit synoda a pak snad i sněm ve své rozpravě. Asi bychom se neměli sejít se zavoláním: patriarcha Schwarz musí pryč, odvoláme ho a půjdeme domů.

Přesto má návrh pořadu jednání sněmu jenom tento jeden bod…

To nevím… každopádně je možné to doplnit. Brněnské diecézní shromáždění to tak formulovalo přímo ve svém usnesení: chce svolat sněm k odvolání patriarchy. Pokud má být sněm svolán, musí se stejným způsobem vyjádřit tři diecézní shromáždění. Myslím, že ve slovenské diecézi to nebude problém, brzy se sejdou v Hradci i v Praze. Pokud budou všude stejného názoru, sněm se za tímto účelem sejde. Tady ale nejde o to, postavit někoho na pranýř a udělat z něj hromosvod. Možná se mnozí podiví, že takto mluvím. Snad bych měl takové snaze tleskat, ale já jí netleskám. Opět se vzbudí mediální pozornost. Nám nepomůže jednu fyzickou osobu, byť třeba chybující odvolat. Znovu říkám, ptejme se proč odvolat a je v tom skutečně jenom ta jedna osoba jako stěžejní? Dejme mu v diskuzi šanci pro vyjádření a teprve potom rozhodujme. Jen ne tak, abychom po půl minutě sněmu jednoho odvolali. Je na nás, jaký si stanovíme pořad sněmu. Hlasováním můžeme jeho program změnit.

Nehrozí nebezpečí, že se v takové chvíli vzedmou emoce a církev učiní rozhodnutí, kterého potom bude litovat?

To se každopádně může stát. Může se to stát i když patriarcha nebude odvolán. Že zas ta druhá část lidí, která k tomu je dnes velice tvrdě nasměrovaná, se oddělí. Rozkol v církvi může nastat. Je to otázka určitého dilematu: odvolá-li se – část církve se vzedme, neodvolá-li se opět velká část a zejména v duchovenském sboru se z jejího prostředí může vytratit. Jedná se o riziko. Otázkou je, zda-li nechat současný status quo a čekat dál, co přijde. Měli bychom už z toho kolotoče vystoupit. Stáváme se nevěrohodnými pro druhé lidi, když o nás slyší v negativních souvislostech. Takže buď necháme to, co je – budeme čekat na další vývoj, kde zas někdo promluví nebo co udělá, anebo podstoupíme to riziko.

Bratr farář Krchňák také velmi kriticky hodnotí situaci, zároveň však připomíná biblickou zásadu, že věřícím všechno napomáhá k dobrému…

Jistě i to je relevantní názor. I na našem diecézním shromáždění záleží čistě na nás, jak budeme hlasovat, jak před tím budeme diskutovat a já bych strašně rád věřil tomu, že i když k žádným změnám nedojde, povede to církev k lepšímu. Jenže podle mých zkušeností – a mám je intenzivnější než kdokoliv jiný z duchovenského sboru, se obávám, že tomu tak nebude. Je to i otázka pro bratra patriarchu. Zda-li chce dál pokračovat v zákulisních útocích na církev, zda-li si myslí, že tím prospívá církvi, když ty věci zveřejňuje v médiích, když neustále na nás posílá různé typy televizí a podobně? Neměli bychom ty věci řešit raději v rámci církve a slušně a biblicky? S bratrem Krchňákem, kterého si velmi vážím se můžu shodnout na té citaci biblického textu, ale jde o to, jaké to bude mít dopady. Vidím to jako záležitost oboustranné dohody. Nejen z naší strany, ale i ze strany bratra patriarchy, jestli bude ochoten přistoupit na nějaký kompromis – a já se obávám, že ne. Ale to je jen můj subjektivní pohled.

Zastáváte tedy názor, že zbývající tři roky Schwarzova patriarchátu církvi uškodí víc nežli jeho setrvání v úřadě?

Pokud bude stále vystupovat tak jak vystupuje, pokud má takový pocit on sám – domnívám se podle jeho sdělení na církevním zastupitelstvu, tak to musí být pro něho velice traumatizující. Já bych v takové církvi nemohl dělat patriarchu, pokud bych se takto díval na jednotlivé diecéze i na celek církve. Návrhy řešení jsem v té zprávě neslyšel: jenom výhružky typu trestního oznámení a pozvání finančního úřadu atd. Za takových okolností mnoho šancí nevidím, i když nikdy neříkej nikdy. Já jsem se sám zkusil v loňském roce několik měsíců scházet s bratrem patriarchou v soukromí a nakonec jsem zjistil, že to nikam nevede, že naše domluvy neplatí a tak dále. Myslím si, že by jeho setrvání církvi ublížilo, ale je to jen můj osobní názor, který vám nevnucuju.

A co budete dělat, když sněm patriarchu neodvolá?

Pokud nebude patriarcha sněmem odvolán, budu toto rozhodnutí respektovat stejně jako rozhodnutí o jeho volbě. Nevolil jsem ho a přesto jsem ho jako patriarchu respektoval. Snažil jsem se mu v těch prvních měsících pomoci, i když mezi námi už určité napětí bylo, ale každopádně, pokud sněm potvrdí současný stav, tak to budu respektovat. Určitě neodejdu z církve. Nebudu tím, který se sebere a odejde, možná že někteří odejdou – to reálné nebezpečí tady je, ale je to věcí rozhodnutí. Jako biskup v první řadě musím respektovat určité řády a normy a byť i o jeden hlas bratr patriarcha zůstane tak to budu respektovat dál a dál se s ním budu utkávat, protože nemůžu mlčet k věcem se kterými nesouhlasím. Tak dál s ním budu polemizovat.

Obraťme list a hovořme o vaší roli v záležitosti tajného svěcení některých kněží v Portugalské církvi. Jaký byl váš tehdejší postoj?

Mrzí mě, že stále ještě neodezněl tento problém v myslích některých lidí a rád se s každým sejdu, kdo o tom se mnou bude chtít hovořit. Nepochybuji, že většina z těch, kteří odešli, ať to byl Tonda Jelínek nebo Zdeněk Bohuslav nebo Martin Chadima – zejména tito tři lidé byli moji přátelé, kteří mi svým přátelstvím v minulosti několikrát pomohli – a bylo to reciproční, byli kvalitními duchovními. O to víc jsem však byl zklamán způsobem jak celou záležitost pojali. Já jsem tehdy setkání s portugalským biskupem odmítnul. Bylo jeho chybou, že za mými zády obcházel naše duchovní a oni mu podlehli, aniž by mi svůj záměr sdělili. Když jsem se to dověděl – a bylo to z úst bratra patriarchy, který mi s velikou ironií sdělil, jaký že to mám pořádek v diecézi, tak jsem z toho byl pochopitelně smutný. Mohli alespoň říct: „Karle, máme potřebu se nechat vysvětit, my tam pojedeme…“ Já bych jim odpověděl, ať jedou, ale ať počítají s následky, které to bude mít. Byla to zrada na našem přátelství. Přesto jsem je ještě dlouhou dobu držel v určitém ochranném bloku. Mnozí mi to tehdy vyčítali. Pak však nastala určitá situace mezi mnou a Tondou Jelínkem, po které jsem už byl nucen zasáhnout. V telefonu se mi přes nějakou sekretářku představil jako biskup a domlouval si se mnou schůzku. Tehdy se mi zdálo, že ze mě dělá blbce a to nemám rád. Mrzí mě, co se stalo, ale ať mi druzí co teď kritizují poradí, jak jsem se měl tehdy jako biskup zachovat? Tři měsíce jsem se snažil je podržet i proti vůli velké části diecézní rady a pak teprve nastalo to, co nastalo. Mrzí mě to z lidského hlediska. Konkrétně u Tondy Jelínka, kterého jsem znal třicet let – z toho deset let jako předseda kolínského tehdy okrsku. Nikdy jsme spolu o tématu apoštolské sukcese nehovořili, i když jsme hodně teologicky diskutovali. Kdyby s tím tehdy přišel jako s teologickým problémem, určitě bychom to dali na stůl a začali se o tom bavit. Překvapilo mě, že kdesi napsal, že bylo od mládí jeho touhou přijmout sukcesi. Nikdy jsem to od něj neslyšel. Mám za to, že se spíš jednalo o určitý komplex, který si tím chtěli vyhojit. Nevím, do jaké míry jsou teď šťastni, výrazné kontakty s nimi nemám. Mé svědomí je ale v tomto čisté. Všechno co jsem mohl jsem udělal, ale potom jsem se musel zachovat jako biskup.

Co považujete za svůj největší neúspěch v úřadu biskupa?

Možná právě to, co jsem teď naznačil: že z našeho společenství za těchto okolností odešli kvalitní lidé a dnes nám chybí. Nevím, jestli to byla přímo chyba mého pastoračního neúspěchu, každopádně to bylo v diecézi, kde jsem já byl biskupem. Znamená to, že i když byli moji kamarádi, měli velice pěkné náboženské obce, nikdy mi nevyznali, že nejsou spokojení a šťastní. Vždycky mě mrzí, když někdo odchází ze služeb církve. Komunikace mezi námi nebyla na té úrovni, na jaké by měla být. Své poslání v této církvi možná nezvládli, neznamená to pro mě, že by nebyli blízcí Bohu. Co se týče některých projektů, mrzí mě, že se nám stále ještě nepodařilo vytvořit gymnázium. Je to moje veliká touha a prozatím je na mrtvém bodě. Ostatní školství v naší diecézi velice dobře funguje takže jako dluh spatřuji právě absenci středního výchovně vzdělávacího prvku.

Budete kandidovat i do dalšího funkčního období?

Pokud mi to zdraví dovolí a pokud budu mít důvěru té části, která by mě chtěla zvolit, tak asi ano. Ještě jsem nesplnil některé úkoly, které jsem dal i sobě a pokud bych měl důvěru duchovenského sboru a věřících, tak ano. Pokud ne tak se spokojeně vrátím do Kutné Hory odkud jsem přišel. Nijak na svém úřadu nelpím, ale kdybych měl ještě šanci některé věci dokončit, byl bych rád.

Co stojí za nedávnou změnou vaší vizáže? Stal jste se vyznavačem zdravého životního stylu?

Řeknu to jednoduše: přestal jsem se sám sobě líbit. Když jsem se na jedné fotografii z Holešovic viděl jak vypadám, řekl jsem si, že to snad ještě ve svém věku nemám zapotřebí. Není v tom tedy nic jiného, nežli to, že jsem začal víc pracovat sám na sobě. Nesmírně se mi tím ulevilo a jsem teď v dobré psychické i fyzické kondici, kterou tak moc potřebuji. Je to určitě těžké udržet se v takové rovině a nevrátit se zpátky. Stojí tedy za tím jenom moje sebereflexe a potřeba udělat nějakou změnu.

Jaká byla vaše cesta ke kněžské službě v CČSH?

Jsem původně katolíkem, dokonce biřmovaný kardinálem Tomáškem. To byl tehdy takový slavnostní odchod z církve v době pubescence. Pak jsem byl úplně jakýkoliv režim církví až jsem se zcela náhodou – bydleli jsme tady kousek v Bubenči, dostal jednou do blízkosti Husova sboru v Dejvicích a zaslechl varhany. Měl jsem vždycky rád hudbu a tak jsem vstoupil a tehdy bratr farář Novák měl velice krásnou promluvu, která mě obsahově nesmírně v tu dobu mého hledání oslovila. Postupně jsem se do toho sboru vracel v periodách nejprve měsíčních, pak čtrnáctidenních a týdenních a nakonec jsem tam dělal takovou tu kostelnickou práci. Pracoval jsem tehdy v zahraničním obchodu a před sebou měl velice zajímavou perspektivu studia na vysoké škole ekonomické. Bratr farář Novák mě po roce od toho setkání nechtěně připravil ke studiu na teologické fakultě. Rozhodl jsem se, že změním svou životní koncepci a šel jsem studovat bohosloví. Dva roky jsem pracoval jako pomocný duchovní v Dejvicích – hlavně s mládeží, no a pak už to šlo samospádem. První samostatné místo v Mnichovicích, potom Hostivice, Tuchoměřice a dvacet let už jsem farářem v Kutné Hoře.

Jak vidíte další směřování církve do budoucna?

Velice optimisticky. Já si myslím, že není potřeba hledat nějaké vzory. My sami bychom měli být vzorem pro ostatní. Až se zklidní situace a já doufám, že se zklidní do určité rozumné doby, tak bychom se měli více zabývat teologickou reflexí – měli bychom i více komunikovat s ostatními církvemi. Stále se málo pracuje mezi duchovními v oblasti myšlenkové. Církev se nyní navrací k tomu, co bylo vždycky její doménou: tedy výchovně vzdělávacím programům a sociální službě. To jej její parketa, která nachází odezvu ve společnosti. Vidím jako přínosnou nejen tu nedělní roli církve, kdy koná svou službu svátostnou, ale i to, že můžeme nabídnout mnoho aktivit v ruchu běžného všedního dne. Mám výhled optimistický.

I navzdory tomu že každoročně na výročních shromážděních slyšíme zprávy o úbytcích členské základny církve?

Ty počty jsou tak trochu relativní. Ubývají lidé, kteří po celý svůj život byli stabilizováni v této církvi, oproti tomu máme řadu sympatizantů. Objevují se noví lidé, kteří začínají vnímat, že tady existuje Církev československá husitská a že jim poskytuje ty i ony služby. V hudební škole Harmonie máme 152 dětí – vždyť to je obrovský potenciál. Každé z nich má rodiče, prarodiče, sourozence a to už je veliký počet lidí u kterých máme dobrý vklad, protože vědí, že jim tato církev něco dobrého nabídla. Je jenom otázka, jak bude s těmi lidmi i za pomoci konkrétních duchovních dál pracováno. Církev už teď nabízí celou škálu ať už intervencí v náročných životních situacích nebo výchovných programů. V tom vidím její perspektivu. Veliký význam mají i pastorační asistenti. Farář už nemusí dělat úplně všechno, ale má kolem sebe lidi, kteří dělají keramiku, zpívají, hrají divadlo a to je ta činnost, která posléze přitáhne lidi i do kostelů. V některých obcích už zlom k lepšímu nastává. Alespoň podle těch analýz, které dostávám na stůl. Pokud ovšem ta čísla v nich jsou pravdivá. Když přijíždím do obcí tak vidím, že už tam dnes je mladá a nejmladší generace, že začínají chodit lidé středního věku. A není to jenom proto, že zrovna přijel biskup. Obce se začínají probouzet. Bude to samozřejmě pomalý a postupný vývoj, ale snad už jsme se odrazili od toho dna a doufejme, že z onoho současného počtu pod 100.000 členů příliš hluboko neklesneme nýbrž půjdeme postupně nahoru, že opět budeme přibývat. Neutěšuji se tím, že církve obecně přicházejí o své věřící. Chtěl bych, aby právě v tom byla naše církev výjimkou.

Myslíte, že církev prochází dostatečným pokáním na všech úrovních?

Při každém setkání duchovních sloužím svátost pokání: pro sebe i pro ostatní. Uvědomuji si jako určitou vinu, že jsme se od této potřeby oprostili. Modlíme se – to je pravda, ale naše modlitby jsou stále málo modlitbami kajícími. Musíme se sklonit před Bohem a umět vyznat: ne ten nebo onen, ale já tady stojím před tvojí tváří jako ten, který se provinil. A každý z nás se dennodenně proviňujeme vědomě i nevědomě. Pokání je očišťující – je to obrovská terapie, která vás vnitřně obnoví podobně, jako když se vykoupete z nějaké špíny. Ta špína sice není vidět pohledem lidí, ale vidí ji Hospodin a tak bychom měli pod tímto zorným úhlem Božího pohledu poměřovat svůj život. Není to jednoduché, podobně jako když člověk změní sám sebe v té podobě vizuální. Chce to pevnou vůli a soustředěnost potřebnou k tomu, abychom se napojili na tento Boží nárok a správně ho uslyšeli.

Je možná cesta smíření a pokání i mezi vámi a bratrem patriarchou?

Já jsem o loňským velikonocích tu ruku podal, právě po bohoslužbách na Hod Boží velikonoční, kdy jsem si připomněl i svá selhání. Ta ruka byla přijata na půl roku a já jsem ochoten kdykoliv tak učinit znovu. Ten zájem musí být oboustranný a musí to být, pokud si něco slíbíme, oboustranný slib, který pak bude naplněn. Potom to má efektivitu a smysl. Naprosto se tomu nebráním. Nejsem ten, který by po někom chtěl šlapat: ani po doktorce Bastlové, ani po Tondovi Jelínkovi, ani po bratru patriarchovi ani po nikom jiném. Když budou chtít lidé se mnou komunikovat, budu jedině rád.

Bratra biskupa se ptal: David Frýdl