Rozhovor s patriarchou Církve Československé Husitské Thdr. Janem Schwarzem

Začnu stejnou otázkou, kterou jsem před měsícem položil pražskému biskupovi Karlu Bicanovi: v čem spatřujete hlavní příčiny současné kritické situace církve? Jedná se o chybu jednotlivců nebo jednotlivce, anebo se jedná o systémovou chybu?

Já si myslím, že současná krize církve – pokud to tak budeme chtít nazývat – vychází z toho, že se zatím bráníme razantnější změně systému církevní práce. Bojíme se odluky církve od státu: těžko bychom v současných strukturách a mechanismech církve takovou změnu přežili, a zároveň vnitřně prožíváme něco, co nechceme nahlas definovat, a sice: že církev stojí na okraji zájmu společnosti a my víme, že pokud bychom evangelium dokázali tlumočit aktuálně, tak bychom mohli stát v centru. Ježíš je vždycky aktuální, ale církev se na mnoha místech stává jakýmsi muzeálním artefaktem. Tento rozpor v nás vyvolává rozpaky a hledáme viníka. Myslím si, že tím viníkem není ani patriarcha, ani biskup, ani konkrétní farář, ale společenství, které si myslí, že když se o problémech nemluví, tak že neexistují.

V církvi máme zkušenost s tím, jak se žije patriarchům na penzi. Jak se žije patriarchovi v suspenzi?

Předesílám, že nejsem mimo službu. Po konzultaci s doktorem Čápem, což jest autor Ústavy církve a autor většiny řádů církve, je poradcem církve na Ústřední radě ve věcech právních a zároveň legislativním pracovníkem vlády, má vysoké právní vědomí a já všechny svoje kroky v této oblasti dělám až po konzultaci s ním, ve chvíli, kdy mě tento člověk na 58. zasedání Ústřední rady upozornil, že někteří její členové svými návrhy překračují kompetence Ústřední rady a že mám ukončit toto jednání, tak jsem tak podle platného Jednacího řádu učinil. Rozešli jsme se, ale devět členů Ústřední rady se vrátilo a pokračovalo v jednání, na kterém se usnesli, že mě postaví mimo službu. Ministerstvo kultury shodně s doktorem Čápem konstatovalo, že to není možné. Takovým způsobem může mou činnost omezit jenom církevní sněm. A proto jsem tento sněm svolal už na 25. června: nikoliv až na podzim, jak se volalo leckde po církvi, protože bych rád zkrátil tu lhůtu krizového období. Netrvám na svém setrvání v úřadu patriarchy, nebudu se v žádném případě obhajovat nějakým způsobem, který by měl vést k tomu, že bych měl obhájit svoje pozice na Ústřední radě. Já jenom připomenu církvi, že jsem byl zvolen proto, abych zahájil obnovu církve a že jsem dnes dospěl k závěru, že za současné situace a s těmi lidmi, které kolem sebe vidím, to není možné. Proto není řešením, že by se sešel sněm, zvedl by ruku a řekl: „My ti, patriarcho, věříme. Dáváme ti svoji důvěru a chceme, abys zůstal v úřadu patriarchy.“ Bylo by to možná řešení pro člověka, který by stál o takovou funkci, který by chtěl úředničit nebo se tak alespoň tvářit. Podobné ambice nemám. Já jsem vstoupil do tohoto úřadu s velikými rozpaky, protože nejsem v mnoha směrech vybaven pro tuto práci a mám pocit, že nejsem úředníkem. Ale protože jsem měl tu důvěru církve, chtěl jsem vstoupit do labyrintu jejího ústředí a pochopit, kde je ten zakopaný pes, a chtěl jsem napomoci k řešení. Ale protože by to bylo dlouhé vyprávění a není to předmětem dnešního rozhovoru, tak to zkrátím pouze na konstatování: pokud mám setrvat jako patriarcha, pak pouze za předpokladu, že se změní kompetence patriarchy a že bude možnost posunout ty věci dál.

Hovoříte o změně kompetencí. Můžete vymezit, o jaké kompetence se vám konkrétně jedná?

Tak určitě se jedná o kompetence v personální oblasti, ale konkrétně bych si ty návrhy nechal pro sněm.

Pražský biskup na zasedání Diecézní rady informoval o tom, že jste na Ministerstvu kultury předložil jenom jakýsi výňatek z platných církevních řádů, které byly oficiálně přijaty církevním sněmem. Můžete se k tomu vyjádřit?

Já už jsem o této záležitosti slyšel z médií. S podobným dotazem se na mě obrátila redaktorka z časopisu Týden a myslím, že ještě další redaktor z České televize. Je to zajímavé, že já do médií mluvit nesmím, ale jiní ano. Co se týče všech formulářů, které odevzdává církev na jakékoliv ministerstvo, na jakýkoliv úřad, tak předkladatelem je vždycky někdo jiný než patriarcha. To znamená: buďto tajemnice úřadu Wendlíková nebo ekonomický odbor a jeho vedoucí, nebo právník přichází s formulářem. Případně – a to se týká grantů: ještě Kulturní rada. Přicházejí se svým formulářem, který nějakým způsobem vyplnili a přinášejí mi ho k podpisu s tím, že oznamují důvody, pro které je nutné konkrétní formulář dodat tomu a tomu orgánu. Nikdy jsem žádný formulář nevytvořil, nikdy jsem si žádný nevymyslel, nikdy jsem žádný nesepsal, takže předpokládám, že jeden z formulářů, který přišel z nějakého útvaru Ministerstva kultury, byl vyplněn a zase odevzdán. Pokud je mi známo, na Ministerstvu kultury mají kompletní Ústavu naší církve od chvíle, kdy byla přijata. Takže to by neměl být problém. Považuji všechny tyto informace za účelové: je období těsně před sněmem, kdy je vedena propaganda proti patriarchovi. Vykládá se nejen o falšovaných formulářích. Bylo i naznačeno z Pražské diecéze, že jsem během své funkce zpronevěřil částku zhruba šesti miliónů korun. Odpovídám na to tím, že jsem požádal Finanční úřad už 18. dubna o hloubkovou kontrolu hospodaření v ústředí církve, a to za období let 1997 až 2003, kdy podle informací, které mám, docházelo k neprůkaznému způsobu hospodaření a účtování. Co se týče dalších nařčení z toho, že jsem stíhán z nějakých trestných činů – což také zaznělo: nic o tom nevím, do dnešního dne mi nebylo doručeno žádné obvinění, žádné předvolání, ve kterém by mi bylo sděleno, že jsem se dopustil trestného činu. Z toho usuzuji, že někteří lidé skutečně v tuto chvíli vyvolávají určitou atmosféru v církvi, která má upozornit lidi a vyvolat zdání, že s tím patriarchou něco není v pořádku. Znovu říkám, že podobné způsoby jednání jsou zbytečné: na základě porady s doktorem Čápem jsem svolal sněm na nejbližší možný termín. Na tomto sněmu nebudu trvat na svém setrvání ve funkci, nebudu o tuto funkci žadonit. Vidím to zcela opačně. Nabídl jsem církvi svou službu a podstoupil toto martyrium úřadu patriarchy a po třech a půl letech, tedy v polovině svého patriarchátu, zjišťuji, že to nemůže být sólová práce, ale práce týmová. Já však kolem sebe nevidím tým, se kterým by se dala provést obnova církve. Ta problematika je daleko hlubší a vyžaduje patrně i jinou analýzu, ale pro tuto chvíli odpovídám tímto konstatováním.

Vyjádřil jste se někdy v tom smyslu, že pokud z této církve odejdete nebo budete muset odejít, vezmete církev s sebou?

To jako že bych si ji odnesl do civilního povolání? Pokud odejdu – a bylo by to asi do civilního povolání – tak si nedovedu představit, že bych tuto církev nějakým způsobem bral s sebou. S sebou vezmu zkušenosti z církve. Určitě to pro mě nebylo jenom nějaké marné snažení a usilování. Získal jsem hromadu zkušeností, které bych patrně nikde jinde nezískal, protože bych ani netušil, že něco takového je vůbec možné. Po této stránce jsem určitě nějakým způsobem rozšířil své obzory a pokud mi církev řekne, že nestojí o změny, po kterých se ještě před čtyřmi lety volalo, tak samozřejmě nemá cenu, abych tady formálně vykonával nějakou práci a čekal na konec svého patriarchátu. Byla by to ztráta času jak pro církev, tak pro mě. Byl bych nerad, kdyby se mým odchodem církev zakonzervovala a zůstala v tomto stavu. Věřím, že je možná nějaká změna, avšak mnohé věci se osobně vyhrotily tak daleko, že už asi není možné v tomto týmu cokoliv dobrého vytvořit. Potom bych nerad překážel. A já této církvi nechci ani škodit. Pokud to bylo myšleno tak, že bych se církvi mstil, tak musím říct, že já pořád tuto církev považuji za svůj duchovní domov a že mám tuto církev rád. Pouze si nemohu srovnat do nějakých rozumných, logických a citových souvislostí některé představitele této církve.

Dělá to na mě dojem, jako byste už na tu cestu do civilu byl vykročen…

Já jsem vždycky připraven a nerad bych se dostal do situace člověka, kterého některé události v církvi zaskočily. Vnímám zde to odtržení od reality a to i od reality v církvi. Chodí mi stovky dopisů, v nichž mi členové této církve vyjadřují podporu: je to základna těch nejvěrnějších členů církve v náboženských obcích, kteří sledují dění a vyjadřují se k němu, a tato pošta je skutečně obsáhlá. Velikou část mého pracovního dne mi zabere pročítání této korespondence a odpovídání na některé dopisy a na mailovou poštu. A protože slyším ze všech stran, že naše církev není obrácená pyramida, že záleží na názoru její základny a nikoliv na tom, co si myslí nějaký patriarcha na jejím vrcholu, tak by mě to vlastně mělo uklidnit, protože v tom případě to vyznívá jasně. Ale já se pak dívám kolem sebe a ono to vůbec není jasné. Devět členů Ústřední rady se domluví na tom, že patriarcha stojí mimo službu, téměř revolverovým způsobem vstoupí na Úřad Ústřední rady Ing. Rauš od svatého Mikuláše a sedne si do kanceláře ředitele a začnou s Ing. Mikuleckým a s Mgr. Zapletalem vydávat příkazy. Žádají klíče od mé kanceláře, klíče od služebního vozu, zastaví veškeré financování mého sekretariátu. Představte si například, že církev dostává dotaci od Ministerstva kultury na financování provozu Ústředí církve, což je ne mimo jiné, ale především sekretariát patriarchy a já v tuto chvíli nedostávám ani za telefony, protože to rozhodl nějaký Ing. Rauš od svatého Mikuláše. To všechno jsou absurdní situace a pak otevřu církevní noviny a tam se dozvím, že tato církev se řídí podle hlasu lidu, protože je církví demokratickou. To jsou ty absurdní chvíle v této církvi, kde se ztrácejí základní dokumenty, kde se dějí nejrůznější divné záležitosti a potom se někdo usnese, že patriarcha je vinen a že by měl odejít. Já jsem připraven napomáhat ozdravení v církvi. Nechci, aby to bylo pochopeno tak, že patriarcha je jediný, kdo má zájem změnit věci k lepšímu, a že ti ostatní jsou špatní. Tak to nestojí. Ale je zapotřebí vést dialog a já se obávám, že stávající rozpory jsou už příliš hluboké a že vlastně byla zásadní chyba zvolit patriarchu, nebo mu vyjádřit důvěru a potom odejít a nechat ho v tom. Není možné, aby biskupové vložili své ruce na patriarchu a uvedli ho do jeho úřadu ale pak ho nepodporovali s dodatkem: „My jsme tě nevolili.“ Já když se dívám např. na politickou scénu, tak se kolikrát musím hořce smát. To je jako kdyby někdo vystoupil proti premiérovi vlády a řekl: „Já jsem tě nevolil, já tě nebudu poslouchat, mě vůbec nezajímá, co říkáš.“ A přesně to se u nás děje. V takové situaci, kdy neexistuje žádný řád a žádná disciplína, kdy biskupové od samého počátku se ode mne odvraceli a nediskutovali se mnou buď proto, že zastávali jiné názory nebo měli pocit, že jsem z jiného těsta, že k nim jednoduše nepatřím atd., tak to všechno byly překážky na cestě k jakékoliv obnově. To všechno by se mělo nějakým způsobem změnit.

O cestě zpátky na faru v tuto chvíli neuvažujete? Někteří faráři a jedna biskupka se vyjádřili, že by vás do týmu vzali.

Pokud platí to, co bylo řečeno, a jestli to posvětí i sněm: že patriarcha byl postaven mimo službu a mimo funkce, protože se protivil Božímu řádu a to proto, že upozorňoval na zlořády v církvi, tak v tom případě si nedovedu představit, jakým způsobem bych se měl vrátit na faru. V sobě mám jasno a farářem se cítím. Ale nevím, jestli bych mohl být farářem za současného stavu například v Pražské diecézi.

Mnoho lidí nahlíží značně kriticky váš způsob řešení složitostí v církvi přes média. Považujete to za adekvátní způsob?

Vůbec ne. To, že promluvím s redaktorem jakéhokoliv sdělovacího prostředku ještě neznamená, že jsme tu věc vyřešili. Ale jde o princip jednání. A tady musím předeslat, že není pravdou, že bych se já obrátil na sdělovací prostředky nebo že bych obíhal redakce či je kontaktoval telefonicky, že bych dotíral v těchto redakcích a říkal: „Mám pro vás sólokapra nebo mám pro vás nějakou informaci, která by se vám mohla líbit.“ Tak to vůbec není. Byl jsem kontaktován redaktorem TV Nova a ten mě požádal o vyjádření k natáčenému materiálu, který se měl týkat svátostí v chrámu sv. Mikuláše. Já jsem tehdy vůbec netušil, o jaký se jedná problém. Řekl jsem mu, že se s ním sejdu a že mu samozřejmě odpovím na jeho otázky. Jedním z předvolebních bodů mé práce, které jsem oznámil církvi, bylo, že otevřu tuto církev vůči veřejnosti. Že si myslím, že se zbytečně uzavřela a že by bylo zapotřebí vystoupit na veřejnost a v tom dobrém slova smyslu udělat nějakou propagandu její duchovní práce. Toho se musím držet i ve chvílích, které nejsou pro nás příjemné. Když jsem pochopil, že pan redaktor Tuna má na mysli věci spíše kritického rázu a v té době se na mě totiž obrátili dva redaktoři z televize Nova ohledně svátostných aktů, tím druhým byl pan redaktor Malisa, který chtěl, abych mluvil o celibátu, ve chvíli, kdy jsem po týdnu pochopil, o co jde, snažil jsem se odkazovat pana redaktora Tunu na dobu pozdější. Podařilo se mi ty věci posunout o týden a chtěl jsem ještě, abychom se sešli až na Velikonoční Pondělí. Nechtěl jsem totiž, aby se věci, o kterých jsme měli hovořit, objevily během Velikonočního týdne. Ale pan redaktor Tuna se ohradil a říkal, že jsem mu slíbil, že se s ním sejdu už toto pondělí – myslím pondělí Pašijového týdne – a že to je podvod: že se ho snažím obelhat a že on v tom případě odvysílá tu relaci bez mého vyjádření a řekne v ní, že jsem se odmítl k záležitosti vyjádřit. Byl bych velice nerad, kdyby se někdy v televizi objevila zpráva, že se patriarcha odmítl k dané věci vyjádřit. To považuji za signál do veřejnosti, že se děje něco špatného. Takže jsem přistoupil na to, že se sejdeme a on mně položil první dotaz zhruba takto: „Vážený pane patriarcho, co říkáte na to, nebo víte o tom, že u svatého Mikuláše pan Votava z Rady starších založil agenturu, ve které jiné členy této Rady zaměstnává a že se u Mikuláše vysluhují svatby za peníze?“ Nic jsem o tom nevěděl, pana Votavu neznám a nikdy jsem se s ním nepotkal. Zjistil jsem však, že pan redaktor Tuna má informace, které já jako patriarcha nemám. V posledních třech letech se vystřídalo u Mikuláše asi sedm farářů, mám pocit že jste jedním z nich…., takže je možné, že některý z těchto farářů někdy něco řekl, co zaujalo někoho z novinářů a tak se to dostalo až do té fáze, kdy se pan Tuna začal zajímat konkrétně. Já jsem to nebyl, ale když už přichází redaktor a má konkrétní informace, tak mu na ně jednoduše odpovídám. Řekl jsem panu Tunovi: „Podívejte se, neznám finanční toky u svatého Mikuláše a mám pocit, že jako patriarcha je ani znát nemusím, jedná se o záležitost dvou stran: náboženské obce, která je právním subjektem a Magistrátu, který s tímto právním subjektem uzavřel smlouvu.“ Odkázal jsem pana redaktora na tuto smlouvu a na Magistrát, aby se tam informoval – to je všecko. Od svatého Mikuláše zazněl kritický hlas, že když měl patriarcha nějaké pochybnosti, měl do toho chrámu přijít a byl by náležitě informován. Já to však nechci znát a ani mě to nezajímá. Nejsem ekonomem církve. Co mě v celé záležitosti zajímá jako duchovního je jediná věc: a to vysluhování obřadů za úplatu. Ze své farářské praxe i ze svého současného úřadu musím prohlásit, že něco takového je nepřípustné. Jakékoliv vysluhování svátostí či požehnání za peníze je nemravné. Na tom trvám a pokud to bude někdo vykládat jinak, má k tomu asi nějaký důvod. Ještě včera, 25. května, na webových stránkách chrámu sv. Mikuláše byla inzerována svatba pro cizince, kde je řečeno přibližně v tomto smyslu: „U svatého Mikuláše pořádáme hezké svatby – zájem je ze zahraničí, zejména z USA a z Japonska“. U toho je fotografie japonského svatebního páru s farářem Čmerdou v taláru. Já se ptám: Je Církev československá husitská právě ta církev, která by měla vysluhovat třeba svatební obřad, ať už jakýkoliv, s Božím požehnáním za deset tisíc korun pro svatební pár z Tokia? Budeme tímto způsobem naplňovat současné snažení mravní a poznání vědecké?

Jedna z reportáží se týkala hospodaření organizace ENYA a pomoci, kterou zprostředkovala farářka Eva Mikulecká ve výši dvanácti milionů korun. Přijde mi nefér, a také jsem vám to sdělil, na základě několika účtů v řádech stokorun zpochybnit celkové hospodaření této organizace a tak vrhnout špatné světlo na pomoc, která skutečně byla vykonána s dobrým a čestným úmyslem.

To je klasický případ nedorozumění podobného rázu. Volal mi inženýr Zahrádka, který občas ještě telefonuje do Úřadu a vybavují se mu některé souvislosti. Ptal se, jestli je zachován seznam obrazů v Ústředí, který vyhotovil s majetko-správním odborem, že má informaci o tom, že se ztratil, a že může případně ve druhé fázi dojít ke ztrátě těchto obrazů. Je tady například Slavíčkův obraz v statisícové hodnotě, takže já jsem okamžitě potom, co mi to řekl, začal zjišťovat, kde ten seznam je. Bylo mi řečeno, že je v trezoru u sestry Pechové, takže jsem požádal sestru Wendlíkovou, aby mě tam doprovodila. Chtěl jsem vidět ten seznam a byl mi skutečně předložen, což jsem s povděkem kvitoval a ihned volal zpátky inženýru Zahrádkovi, že seznam je na světě. Stejným způsobem mi posléze telefonoval, že předával doktoru Vaníčkovi, novému řediteli Úřadu, zprávu o hospodaření ENYA ve věci povodňové pomoci a že by byl nerad, aby se ty dokumenty ztratily. Opět jsem šel za doktorem Vaníčkem, ptal jsem se ho, jestli ten materiál má v deskách v trezoru. On odpověděl, že ano, tak jsem ho požádal, aby mi ho donesl, že se na něj podívám, abych se o tom přesvědčil. Doktor Vaníček nešel a zhruba za patnáct minut mi oznámil, že ho nemá, že se ztratil. Šel jsem k němu do kanceláře a sdělím vám to zcela přesně: řekl jsem mu: „Bratře řediteli, ty v tuto chvíli buďto předložíš zprávu o hospodaření ENYA anebo zavoláš policii.“ Bratr ředitel vzal telefon a zavolal policii. Čekali jsme spolu na příjezd policie. Trvalo to dlouho, určitě přes hodinu. Byl jsem v té kanceláři s doktorem Vaníčkem a díval jsem se z okna a vidím, že přes prostranství před budovou jde člověk s kamerou přes rameno. A v té chvíli jsem se smál, považoval jsem to za vtip a říkal jsem: „Tady nakonec bude dřív televize nežli policie.“ A bylo to tak. Dnes je úplně běžné, že sdělovací prostředky mají svoje kontakty i na policii. Když jsem byl podat oznámení ve věci omezování osobní svobody, které se týkalo mé návštěvy diecéze v Brně, tak během té doby, co jsem seděl na policii, mi telefonovali z redakce TV Nova, a ptali se mě, jestli mi teče krev, v případě, že by mi tekla krev, tak že od nich přijede výjezdovka. Já jsem nikomu nevolal, oni telefonovali mně. Když pan redaktor Tuna přišel, nebránil jsem mu, aby si natočil otevřený trezor a policistu, který snímá otisky prstů. Považuji za ostudu církve, že se zde ztrácejí dokumenty z uzamčeného trezoru za zamčenými dveřmi v zakódovaném patře. Není to zvláštní? A celou dobu mi vrtalo hlavou, proč se právě tento a ne jiný dokument ztratil. Celou dobu mi to nebylo jasné, až do chvíle, a třeba se mýlím, kdy vstoupil na 58. zasedání Ústřední rady nový člen Ústřední rady: Ing. Václav Mikulecký.

Bratra patriarchy se ptal: David Frýdl