Pravý odpočinek

Dt 5,12-15
2K 4,5-12
ev. Mk 2,23-3,6
B+S,
význam odpočinku pro zdraví člověka je dnes již přesvědčivě dokázán. Aby byl člověk psychicky i fyzicky v pořádku, aby se pro něho život nestal jedním velkým, těžkým břemenem, jehož tíži ani nemůže unést, musí se naučit správně odpočívat. Pokud je člověk dlouhodobě, budˇ z vůle vlastní, anebo donucen vnějšími okolnostmi, vystaven enormnímu pracovnímu, anebo i psychickému, vytížení, bez chvíle odpočinutí, ocitá se v akutním nebezpečí vyhoření, náhlého kolapsu, anebo při mírnějším průběhu alespoň ztráty motivace, radosti ze života nebo vleklého únavového syndromu. Jsou to obecně známé pravdy, které mi přicházejí na mysl téměř každé ráno, když se ze svého lože zvedám s pocitem nezměrné únavy, vyčerpán spánkem, který mi nepřinesl dostatek úlevy a odpočinutí. Při přemýšlení o této mé vlastní, osobní neblahé zkušenosti, kterou ponejvíce trpí moje žena i obě děti, když na nich leží celá tíže ranního domácího provozu, jsem dospěl k přesvědčení, že něco není v mém životě v pořádku. Ba dokonce, kajícně přiznávám, toho „něčeho“ je mnohem víc. Není to jenom neschopnost správně a smysluplně odpočívat. Ono to souvisí s celkovým duševním i duchovním klidem, s touhou po spočinutí, kterou tak krásně, a zároveň i biblicky, vyjádřil svatý Augustin, když napsal známá slova: „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, ó, Bože.“ Roztěkanost doby kolem nás, chvat našich životů, neschopnost soustředit se a plnohodnotně prožívat vlastní přítomnost – to všechno se odráží do našeho nitra, které v nás stále více těžkne a těžkne, až na samou hranici přetížení. A tak i já mám tendenci varovné signály přehlížet, stresory svého života neeliminovat, jet stále dál, pokud možno na plný výkon – jak si žádá svět okolo mě, až do doby, kdy se příslovečné ucho džbánu utrhne, a biblicky řečeno, kolo u studny se zláme. A přitom stačí tak málo! V bibli jsme ujišťováni o tom, že každý, kdo uvěřil, nalezl ve své víře nezměrný poklad, který se Bůh ze své vůle rozhodl ukrýt do hliněných nádob. Ta naše hliněnost je zjevná a patrná přes veškeré naše velikášství i touhu poprat se s celým světem. Vždyť tolikrát jsme bezradní ve svém vlastním životě! Apoštol Pavel, když psal křesťanům do Korintu, vystihl situaci člověka slovy: „jsme na všech stranách tísněni; jsme bezradní; jsme pronásledovaní; jsme sráženi k zemi…“ Lidský úděl i po dvou tisíci letech, které nás dělí od napsání těchto slov, prochází stále stejnými proměnami, přes veškerou proměnlivost historickou a společenskou. Pocit tísně – tedy úzkostné obavy z nejrůznějších více či méně reálných věcí, bývá jednou z nejčastějších psychiatrických diagnóz: strachy, fobie, obsedentní představy a chování. Bezradnost lidí při řešení zátěžových situací je stále přítomným nebezpečím, o kterém nikdy nevíme, kdy mu budeme vystaveni – v osobním životě, anebo i v životě konkrétního širšího společenství. Jestliže kdysi dávno apoštol Pavel charakterizoval život člověka slovy o tísni, bezradnosti, pronásledování a srážení k zemi, potom jeho slova i dnes můžeme bez sebemenších pochybností vztáhnout sami na sebe, na svoji konkrétní životní situaci. I my patříme do skupiny budˇ tísněných, nebo bezradných, nebo pronásledovaných či srážených k zemi. Možná jde naše příslušnost napříč všemi těmito skupinami, proto i my se právem řadíme do toho početného zástupu, čekajících na Boží pomoc.
V životě Ježíšově, tak, jak nám jej interpretuje Nový zákon nacházíme celou řadu inspirativních momentů. Jeden z nich můžeme odhalit i na pozadí jeho sporu s farizeji a jinými židovskými zákoníky o slavení svátečního dne. Ono to svým způsobem souvisí i s odpočinkem, o kterém už byla řeč. Bůh, skrze Mojžíšův zákon, předává člověku výsadu slavení svátečního dne. Důvod vidí bible velmi prozaický – Bůh šest dní při stvoření světa pracoval, sedmý den odpočíval! Věční pochybovači mají důvod se poušklíbnout , jak je to vlastně s Boží všemohoucností i neúnavností, o které jsme ve své víře přesvědčeni, že je Pánu Bohu vlastní? To Boží odpočinutí z Desatera má být odpočinutím pro člověka inspirativním – kdo může mít víc práce, nežli Bůh, a přesto i on si najde čas odpočívat? Stejně tak člověk, aby mohl dostát všem svým povinnostem, musí naleznout správnou míru svého odpočinutí. Vyčlenit si v běhu týdne jeden den jako den zvláštní nemá být otrocká povinnost, při které je člověk svázán řadou nařízení, co smí a nesmí. Má být jedinečnou příležitostí a pomocí, kterou nám Bůh nabízí, aby náš týdenní rytmus ozvláštnil. Od samotného počátku židovské tradice slavit jeden den v týdnu jako den výjimečný, je tato tradice spojená s vědomím, že výjimečnost svátečního dne je přímo úměrná Boží blízkosti, tak, jak jí aktuálně, v sobotu – jsme-li Židé, či v neděli – jsme-li křesťané, prožíváme. Tajemství našeho odpočinutí je ukryto v Boží blízkosti. Čím víc se přibližujeme k Bohu, tím víc v nás roste míra jeho pokoje a vědomí spočinutí. Pán Bůh nás nestvořil k tomu, abychom s pokladem jeho blízkosti zmateně pobíhali sem a tam, ale abychom jej dovedli z hliněných nádob svých životů pracně dostávat ven – na povrch. Jenom s tímto vědomím může apoštol říci: „Jsme na všech stranách tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“

Amen

Kázání o II. neděli po svatém Duchu při bohoslužbě požehnání v Husově sboru ve Vršovicích 22. 6.2003.