Dcera Jairova

Pl 3,22-26
2K 7,8-13
ev. Mk 5,21-43

B+S,

v souvislosti s biblickým textem o zázračném uzdravení dcery Jairovy, který je proložen dalším příběhem o uzdravení ženy trpící krvotokem, mi na mysl přišel nápis, který velký český umělec František Bílek vepsal na bohoslužebný kalich Karla Farského: „Život lidský – trpký kalich času.“ Nepodařilo se mi zjistit, do jaké míry je tato Bílkova duchovní a umělecká invence ve vzájemné souvztažnosti s Farského slovy Liturgie, kde v oddílu Zpřítomnění – při ustanovení večeře Páně, neděli co neděli slýcháváme, že člověk má z kalicha života přijímat sladké i trpké, příjemné i odporné. Mnozí Farského kritizovali a dodnes kritizují, že si dovolil v ustanovení svátosti večeře Páně vložit Ježíšovi do úst slova, která nejsou zaznamenána ani v jedné biblické zprávě o Poslední večeři. Dost možná ale právě na základě této nepatrné vsuvky můžeme odhadovat na velikost Farského duchovního zření a potenciálu, ve kterém se nebál upozornit na významný a v celku Nového zákona stále přítomný sociální i existenciální akcent Kristova evangelia. Farský spolu s Bílkem přirovnávají lidský život ke Kristově kalichu, který je naplněn, podle přísně individuální míry, sladkým i trpkým, příjemným i odporným. Na podobný motiv můžeme narazit i na několika místech ve Starém zákoně, v Žalmech, ale i u Proroků. Kalich zde symbolizuje úděl člověka, který může být plný dobrého, ale i zlého. V kladném slova smyslu používá obraz kalicha života autor slavného 23. žalmu k vyjádření pevnosti své víry v Boží řešení: „…hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití.“ Ale stejně tak nacházíme v bibli i obraz kalicha trpkosti, který je člověku dán, aby ho vypil až do dna. Prorok Izajáš volá k lidu Jeruzaléma: „…probuď se, povstaň, jeruzalémská dcero! Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení.“ Jak nápadně právě tento verš připomíná úděl dcery Jairovy! Vzájemný poměr mezi životní sladkostí a trpkostí můžeme vysledovávat případ od případu, život od života. U někoho převažuje míra sladkého, u jiného trpkého. Obecně však platí, že každý prochází jak určitou mírou radosti, tak ale i utrpení. Synoptický příběh o uzdravení dcery Jairovy je vyjádřením přesvědčení v Kristovo vítězství i svědectvím víry, že poslední slovo nad každou lidskou nemocí, bezmocí a smrtí, bude mít jedině Bůh. Podobně svou víru v Krista dosvědčuje i evangelista Jan ve svém příběhu o proměně vody ve víno v Káni Galilejské. To nejlepší a nejsladší víno přichází až naposled, na úplný závěr, který vlastně ani není závěrem, ale nikdy nekončící radostí v blízkosti Vzkříšeného Pána. Člověku je, na rozdíl od zvířat, dáno do vínku přemýšlení o smyslu své existence, ale i o tom, co nás čeká za branou naší časnosti. Zpráva evangelisty Marka a jeho dvou dalších synoptických kolegů, o Ježíšově dvojím zázračném uzdravení – Jairovy dcery a ženy s krvotokem, tuto otázku formou příběhu rozvádí a přináší i odpověď. V životním osudu Jairuse – představeného židovské synagogy, nacházíme obzvlášť vysokou míru utrpení – jeho milované dítě – dvanáctiletá dcera, umírá. V jeho případě je to bytostný strach o jednu z nejbližších bytostí. Snad každý člověk podobnou bolestí prošel, prochází anebo dříve či později projde. V případě ženy trpící krvotokem se jedná o vlastní tělesné trápení, které na ženu neodbytně doléhá, vyčleňuje jí z okolní společnosti a je zdrojem neustálé bolesti. Jakákoliv léčba nezabírá, stav se den ode dne horší. Konečnou vidinou je v obou případech smrt. Jakoby se před námi postupně odhalovalo jádro tohoto evangelního dvoupříběhu. Oba jsou tak bytostně lidské – situace v nich popisované jsou nám tak dobře známé a mnohokrát a mnohými způsoby prožívané: strach o své blízké a strach sám o sebe. Žádný člověk mu nemůže uniknout, nikdo nemůže proti tomuto dvojímu strachu zůstat netečný. Přemýšlím o tom, kolikrát já sám, ve svém životě jsem těmito strachy procházel a stále procházím. Přemýšlím o množství vyslyšených modliteb za uzdravení blízkých, ale i modliteb, které nezabránily tomu, aby běh událostí šel směrem opačným, proti mým očekáváním. Markova biblická zpráva není pouhou lacinou útěchou, že Ježíš nemocným pomáhá a uzdraví je, když h o dostatečně prosí. Kolik už bylo těch, kteří svou úpěnlivostí za druhé či sebe samého mnohokrát překonali novozákonního Jairuse i ženu s krvotokem, a přece Bůh rozhodl jinak, navzdory jejich očekávání! Ty dva příběhy, stejně jako většina ostatních svědectví o Ježíšově zázračných léčebných schopnostech, nejsou jedinečnými doklady supranaturálních medicínských jevů, které se ve víře zúčastněných mohou stát skutečností. Víra v tuto víru se nám může stát nebezpečným mámením i šalebným přeludem. Nijak nezpochybňuji význam přímluvné modlitby v nemoci. Jistě má svojí velikou cenu každá upřímně míněná modlitba, která je prosbou za uzdravení. Pokusme se ale za tím vším najít i víru ve správnost Božího řešení, které přináší Ježíš Kristus do našeho života navzdory naším předpokladům. V bolesti, zármutku i úzkostných obavách nikdy neztrácejme ze zřetele, že to je Bůh, který v Ježíši Kristu bude mít konečné slovo za životem mým i mých blízkých. Job ve své bolesti dokázal volat: „Vím, že můj vykupitel je živ a jako poslední se i nad mým prachem postaví.“ Jenom taková víra vytrhuje ze smrti do života a je zárukou budoucí radosti.

Amen.

Kázání o VI. neděli po svatém Duchu 20.7.2003 v Husově sboru ve Vršovicích.