Kázání 2.5.2010 – IV. neděle po Velikonocích

Ž 98, 1-3
Jk 1, 16-21
ev. Jk 16, 5-15

Shodou okolností jsem se spolu s některými členy naší náboženské obce při nedávném návratu z komponovaného večera v Prostějově účastnil přednášky z dogmatiky na kurzu pro laické kazatele v Brně. Jeden z mých kolegů v duchovenské službě zasvěcoval posluchače do složitých souvislostí trojičního a christologického dogmatu. Víc než slovům přednášejícího jsem věnoval pozornost tvářím jeho posluchačů, na kterých bylo patrné, že s každým dalším pojmem, tématem a dogmatickým oddílem, se jejich pozornost, chápání i porozumění o čem je vlastně řeč, ztrácí kamsi do daleka. Jeden z účastníků nakonec dogmatiku ohodnotil jako vědu podstatně složitější, nežli je například fyzika s veškerými jejími zákonitostmi, kterým se celý život věnuje. Přednášejícímu jsem jeho úkol rozhodně nezáviděl: v jednom dopoledni seznámit v kostce s pohybem teologického myšlení prvního tisíciletí dějin křesťanství někoho, kdo před tím neprošel vůbec žádnou odbornou teologickou průpravou je úkol nejenom nelehký, ale téměř za hranicí splnitelnosti. Představil jsem si sám sebe v jeho situaci: čím bych asi začal a jak bych se k dané věci postavil. Možná bych se snažil vyhnout velkému množství odborných výrazů v cizích jazycích, možná bych volil více popularizační formu, anebo bych si řekl, že stojím na kazatelně a není prvořadé poučovat, ale zvěstovat, čemu jsem uvěřil. Po bitvě je však každý generálem a s odstupem se nám lehce může zdát, že bychom se dané věci zhostili lépe. Vzpomněl jsem si na tento zážitek z přednášky o dogmatice v souvislosti s poměrně složitým textem z evangelia Janova o příchodu Přímluvce. Ten text totiž také hovoří o Otci, Synu a Duchu. Jaké jsou však mezi nimi vazby však neřeší. Evangelista Jan byl mimochodem opakovaně během této přednášky citován. Řekl jsem si při přípravě tohoto kázání: „Tak, a máš to tady! Tam ses možná v duchu povyšoval nad přednášejícího, jak bys to všechno popsal a vyjádřil posluchačům lépe a teď máš možnost učinit to samé při kázání na téma Příchod Přímluvce – Ducha pravdy.“ Možná si té souvislosti běžný každonedělní posluchač kazatelské zvěsti církve nevšimne, ale čas mezi velikonocemi a svatodušními svátky je do velké míry prostupován biblickými texty, které se zabývají jednotlivými aspekty Boží Trojice, vztahy mezi Otcem, Synem a Duchem. Jako v jiných částech církevního roku přicházejí ke slovu vykladačsky podstatně jednodušší pasáže, jakými jsou epické příběhy ze života Ježíše a učedníků, podobenství, kázání na hoře a jiné, tak právě čas povelikonoční, má být věnován přemýšlení o tajemství, jak Bůh ač jeden sám v sobě, přesto je trojí směrem k člověku. Možná církevní tradice ve výběru textů na neděle povelikonoční chtěla reflektovat ten hluboký, vnitřní myšlenkový zápas, kterým si museli projít učedníci a všichni svědkové Ježíšova vzkříšení, a spolu s nimi i celá církev, která následně vyznala Ježíše jako Krista a Božího Syna, toho, který vstoupil do Otcovy slávy. Celé dějiny dogmatu totiž řeší právě toto téma: kdo je to Ježíš a jaký je jeho vztah k Bohu Otci. A že to je úkol myšlenkově a především terminologicky těžko uchopitelný, potvrzuje nejenom vyslechnutá přednáška z dogmatiky, ale také celý ten dlouhý zápas, který církev musela vybojovávat na mnoha koncilech prvního tisíciletí. Ozvukem toho je možná i časová prodleva, kterou v běhu církevního roku máme mezi velikonocemi a svatodušními svátky. Kdy Kristus vystoupil do Boží slávy? Ve svém Vzkříšení, anebo až při nanebevstoupení? Synoptická tradice v čele s evangelistou Lukášem vidí tento pohyb rozfázovaný do dvou etap – přestože právě podle Lukáše říká Ježíš odsouzenému na kříži: ještě dnes budeš se mnou v ráji. Evangelista Jan a s ním korespondují také některé výpovědi z apoštolských listů, shrnuje Vzkříšení, nanebevstoupení a seslání Ducha svatého učedníkům do jediné kontinuálně probíhající události, ve které se v rámci jednoho dění postupně učedníkům otevírají další a další dimenze poznání a pochopení, kdo je to Ježíš a jaký je jeho podíl na záchraně člověka. Možná ale ve svých úvahách dávám víc přednost teologickému uvažování, namísto toho, abych vám zvěstoval radost, že Kristus byl Vzkříšen. Tváře, na kterých se bude zračit vaše nepochopení, co vám chci sdělit – podobné těm, které jsem viděl v Brně, bych tady viděl nerad.
Předně věřím, že Ježíš byl pravým člověkem, že nebyl ani andělem, ani jakýmkoliv nadpřirozeným zdáním: tedy člověkem z masa a kostí se vším, co k tomu patří kromě hříchu, protože hřích jako takový k pravému lidství, jehož nositelem Ježíš je, nepatří; k tomu se pojí i podle mého názoru nejpravděpodobnější předpoklad, že musel být synem svých rodičů. Nevidím důvod proč Ježíšovo pravé lidství právě v tomto nejzákladnějším předpokladu jakkoliv zpochybňovat nebo obcházet. Věřím ve shodě s mnoha svědky, že během svého pozemského života jednal v plné Boží autoritě a protože si nemyslím, že by byl bláznem, předpokládám také, že toto své poslání musel nějakým způsobem přijmout, nahlédnout a akceptovat ještě během své životní dráhy zde na zemi. Spolu s apoštolem Tomášem a posléze Pavlem věřím, že ve svém zmrtvýchvstání byl Duchem svatým uveden do moci Božího Syna a stává se výhradním Pánem nad člověkem, kterému je Vtěleným a zde na zemi přítomným Bohem. Na otázku kdo je pro mě Ježíš proto odpovídám stejně jako Tomáš, ač víry mám podstatně méně než on – nevěřící Tomáš: Můj Pán a můj Bůh. Ježíš Kristus je Bohem, který v podobě člověka na sebe bere ponížení, aby narušené a ponížené lidství napravil a zachránil. Je tím, který mě uvádí do Boží lásky, bere na sebe můj hřích a povyšuje a zachraňuje moje porušené lidství.
Amen

Kázání o IV. neděli po Velikonocích v Husově sboru ve Vršovicích