Stezky staré – cesty dobré

Na té staré fotografii z ateliéru mistra Hanuše ve Vysokém nad Jizerou z počátku 20. let minulého století stojí dva mladí muži. Aby bylo zřejmé, že portrétovaní byli v Krkonoších, tvoří pozadí plátno, na kterém je olejovými barvami vyvedena samotná Sněžka se starou poštovnou na vrcholku i kaplí svatého Vavřince. Lanovka v té době ještě samozřejmě chybí. Strmým srázem nakreslené hory se klikatí úzká cestička, o které se dnes můžeme už jenom dohadovat, jestli se po té skutečné cestě na Sněžku tito dva mládenci vůbec někdy vydali. Toho nalevo neznám, napravo s kloboukem v ruce, svěšenými rameny a zvláštně posmutnělým výrazem stojí František Dokoupil. Snad se mu v očích zrcadlí stesk po rozlehlých pláních úrodné Hané, odkud pocházel. Ubohá horská políčka vysockého kraje se jim nemohla rovnat! Narodil se v Chudobíně u Litovle, kde jeho tatínek vlastnil malé hospodářství. Jak se tento chalupářský synek z Moravy dostal až před objektiv portrétisty v tehdy nejvýše položeném městě v Čechách, na samotném pomezí Krkonoš a Jizerských hor? Co vedlo jeho kroky stovky kilometrů daleko od rodného domu a proč já na něho nyní, téměř devadesát let poté, co fotograf zmáčkl spoušť svého aparátu, vzpomínám? Mládenče, určitě jsi netušil, když jsi tehdy stál s kamarádem před plátnem s namalovanou Sněžkou, jak podivuhodně ovlivníš můj život! Co způsobíš svým přičiněním jen pár let poté, co jsi odešel z Vysokého nad Jizerou a už se nikdy do tohoto podhorského městečka až do konce svého života nevrátil. Tvůj život byl klikatý stejně jako ta cesta na Sněžku, kterou jsi měl tenkrát v zádech. Vždycky, když se vracím do Chudobína na Hanou, nezapomenu postát před urnou s tvým popelem, který je uložen v jednom ze tří chudobínských kostelíků: v tom pro mě nejdražším – husitském. Na fotografii tam už máš bílé vlasy, tvář brázděnou vráskami, ale v očích částečně skrytými za brýlemi, tentýž posmutnělý výraz, jako tehdy ve svých dvaadvaceti letech, když jsi přišel do Vysokého nad Jizerou. Mezi těmi dvěma fotografiemi je skoro celý tvůj život a v něm i bod, o kterém se teď chystám psát. Vyšlo by to na román, ale mně se to musí vejít jen do pár odstavců.

František Dokoupil byl ročník 1901. Do Československé církve vstoupili jeho rodiče, bratr i on ihned poté, co Karel Farský v roce 1921 navštívil jeho rodný Chudobín. Takovým sejitím pod širým nebem se tehdy říkalo „tábory lidu“, vždycky bývaly početné a řečník na nich většinou zaujal svým charismatickým zjevem i strhujícím projevem. Farský – apoštol nové církve, rozložil svůj stan v Chudobíně tehdá jen několik kroků od Dokoupilova stavení. Od té chvíle se tito (rozuměj Dokoupilovi – „on i jeho dům“) stali horlivými vyznavači „československé víry.“ Nebyli v Chudobíně sami. Kdo naopak zůstal sám, byl katolický kněz, který se musel odstěhovat do nedaleké Choliny, protože mu téměř všechny jeho ovečky přešly do Československé církve. Dokoupilovo hospodářství připadlo staršímu z bratrů Metodějovi, František, který původně studoval medicínu, vlivem Karla Farského začal v Praze studovat bohosloví. Vlastní učiliště Československá církev ještě neměla, proto její bohoslovci studovali na evangelické fakultě. Tam nastoupil František Dokoupil do prvního semestru. Karel Farský pro bohoslovce zřídil nejprve provizorní seminář ve Šmilovského ulici na Vinohradech. Tam ho mohl mladý František zblízka pozorovat a zažívat jako pastýře, učitele, duchovního rádce i přítele. Netrvalo to však dlouho. Sotva František dokončil jeden semestr na fakultě, obrátil se na něho Karel Farský s prosbou. Ve Vysokém nad Jizerou – okresním městě jen sedm kilometrů vzdáleném od Farského rodného Škodějova – vznikala náboženská obec Československé církve a tamní věřící naléhavě žádali o obsazení místa duchovního. Farský si vzpomněl na nadějného studenta bohosloví a seminaristu, kterého znal z vinohradské koleje. Proto se ihned v dopise obrátil na Dokoupila a duchovenské místo ve Vysokém nad Jizerou mu nabídl. Ve vřelém listu, ze kterého je patrný lidsky velmi blízký vztah budoucího patriarchy k mladému studentovi bohosloví mimo jiné napsal: „Mně záleží osobně velmi na tom místě, a každého bych tam neviděl stejně rád. A staršího tam nemůžeme dáti, má-li býti něco platen.“ Jaké bylo tehdy existenční zajištění nastupujících duchovních by si měli poslechnout dnes především mladí faráři a farářky přicházející na husitské fary se základním standardem bydlení jako samozřejmostí. Farský tehdejší situaci popsal v jedné větě: „Byt pro svobodného mají připravený – slušný pokoj!“ Kostel ani fara tehdy ještě ve Vysokém nebyly, duchovní byl ubytováván v soukromí u některého z farníků. Mladý farář bez fary si záhy získal oblibu věřících. Tak na to vzpomíná sestra Marie Hajná z Vysokého nad Jizerou – tehdy mladá žena: „Byl moc hodný a všichni litovali, když potom odešel. Ten také ještě administroval Olešnici. Bydlel u Paloušů, co teď má ten dům pan Knob – učitel. Když tu měl první bohoslužbu, byli jsme také, rodiče a já s malým klučinou. Když jsme přišli domů, všichni jsme chválili, jak to bylo hezké a jak se nám ten farář líbí. Tu můj hoch povídá: „Mně se nelíbí, pořád říká Zlatá Olešnice a taky neřekne zlatej Vysokej.“ Když jel poprvé do Olešnice na půlnoční na saních, bylo tolik sněhu, takové závěje, že ho několikrát vyklopili.“ Nejenom překlopené sáně, ale především trvale drsné prostředí horského kraje nepůsobilo na zdraví mládence z Hané nijak příznivě. Po necelých dvou letech proto František Dokoupil jako prvofarář z Vysokého nad Jizerou odchází. To, kvůli čemu na něj vzpomínám ale mělo teprve přijít.

František Dokoupil se vrátil do svého rodného kraje. Chudobín tehdy žil bouřlivými náboženskými spory mezi pravoslavným a liberálně orientovaným křídlem v Československé církvi. Farář Josef Žídek se přiklonil na stranu biskupa Gorazda a vybudovaný chrám Církve československé v Chudobíně učinil chrámem pravoslavným. Poté, co věřící československé církve přišli o možnost užívat původně katolický kostel a faru, přišli nyní znovu o  faru i kostel tentokrát československé víry, postavený jejich finančním přispěním. Československá církev se pak dlouhá léta s farářem Žídkem soudila, po tu dobu však nemohla využívat ani svůj chrám ani faru. František Dokoupil se tak stal farářem v nedaleké Litovli. Nedaleko od litovelského husitského sboru je významné gymnázium. Na něm začal Dokoupil v rámci své duchovenské služby vyučovat náboženství. Stal se farářem a zároveň učitelem desítkám a stovkám studentů, mimo jiných také Jana Opletala, později usmrceného nacisty. A jako kdysi k němu Karel Farský jako učitel navázal blízký, až otcovský vztah, působil podobně i Dokoupil na celou řadu svých studentů tak, že mnozí z nich potom zůstali aktivními členy Československé církve – ať jako laici, nebo jako duchovní. Byl mezi nimi i polosirotek ze zájezdního hostince na kraji Litovle – mladík jménem Alois Volkman. Jeho otčím měl představu o synkově budoucnosti – bude nejprve pikolíkem a až se jednou vypracuje, převezme celý hostinec. Hloubavá duše mládencova však byla mimořádným způsobem oslovena osobou kněze Československé církve Františkem Dokoupilem, kterého poznal coby žák svého učitele v primě na litovelském gymnáziu roku 1925. Byl to František Dokoupil, který později docílil toho, že v chlapci dozrálo přesvědčení odejít po maturitě studovat do Prahy bohosloví Československé církve a stát se jejím farářem. Volkman byl dokonce jedním z nemnoha studentů, kteří teologii studovali na Vysoké škole bohovědné založené v dejvické koleji ve třicátých letech 20. století patriarchou Gustavem Adolfem Procházkou.

A jak to všechno souvisí se mnou jako autorem této vzpomínky? Od roku 1925, kdy se potkal František Dokoupil v Litovli s Aloisem Volkmanem, uplynulo sedmdesát čtyři dalších roků a já jsem se v Praze oženil s vnučkou druhého jmenovaného, kteroužto jsem pojal za svoji právoplatnou manželku. Ale pojďme zpátky do historie. Ta nezná „kdyby“, avšak zkusme pomyslet na to, jaké by to bylo, kdyby…

Kdyby se Karel Farský neznal osobně s Františkem Dokoupilem, neposlal by ho jako faráře do Vysokého nad Jizerou. Kdyby František Dokoupil zůstal farářem ve Vysokém nad Jizerou, nejspíš by nikdy nepotkal Aloise Volkmana a nezískal by ho pro duchovenskou službu v Československé církvi. Kdyby Volkman nebyl farářem Československé církve a neseznámil se se svojí manželkou se kterou posléze zplodil dvě děti, já bych dnes nejspíš nepotkal svoji ženu. A kdyby nakrásně Alois Volkman jako hostinský svou manželku přeci jen poznal a své děti zplodil, při nejlepším by všichni byli řadovými členy církve kdesi na Moravě (i když prostředí hostince pěstování církevního života příliš nepřeje) a já v 90. letech jako student bohosloví v Praze bych svoji ženu Adelu rozenou Volkmanovou s největší pravděpodobností nepoznal. Nezplodil bych s ní naše čtyři děti… a tak dál, a tak dál. Historie nezná kdyby a víra nevěří na náhodu. O té se ostatně klasik vyjádřil, že je Božím pseudonymem, tam kde se Bůh zdráhá podepsat přímo.

Farář Alois Volkman měl na sklonku svého života doma zarámovaný drobný obrázek staré cesty, doprovázený biblickým textem. Dnes visí tento obrázek u nás doma na faře ve Vršovicích. Je na něm napsáno: „…vyptejte se na stezky staré, která cesta je dobrá, choďte po ní a naleznete odpočinutí duši své.“ Jr 6,16 Vzpomínám na tu klikatou cestu za zády Františka Dokoupila na jeho portrétu z Vysokého nad Jizerou. Překvapilo mě, jak ta jeho stezka podivuhodně vede až do mého vlastního života. Vzpomínám s vděčností na Františka Dokoupila – mám pro to dobrý důvod: svým pastýřským přístupem ovlivnil i desítky let po své smrti můj život. Vzpomínám s vděčností na Karla Farského – i díky němu jsem poznal svoji ženu. Nejspíš od něho se Dokoupil naučil zdravému a správnému přístupu učitel – žák, vzpomínám s vděčností na Aloise Volkmana staršího – dědečka mé ženy, který celý svůj život zasvětil službě církvi. Své děti vychovával na faře ve víře, lásce a naději jako živé členy křesťanského společenství v Církvi československé husitské. Chtělo by se říci amen, ale to není všechno:

František Dokoupil nastoupil v roce 1923 po svém vysvěcení jako prvofarář do Vysokého nad Jizerou. Já jsem v roce 1997 (opět dalších sedmdesát čtyři roků po roce 1923) nastoupil na své první samostatné duchovenské místo do Vysokého nad Jizerou. Byl jsem tam po Dokoupilovi v pořadí 12. farářem. Teprve po několika letech pobytu na vysocké faře jsme s mým tchánem MUDr. Aloisem Volkmanem ml. zjistili tu podivuhodnou spojitost našeho rodu s prvním československým husitským farářem ve Vysokém nad Jizerou Františkem Dokoupilem, rodákem z Chudobína – stejné vesničky, kde se na husitské faře narodil otec mé ženy.

A ještě na jednu skoro až neuvěřitelnou souvislost jsem narazil při studiu archivních záznamů: spolužákem Františka Dokoupila v jeho ročníku na bohoslovecké fakultě byl Zdeněk Bártl. V abecedním řazení je Bártl jedno místo před Dokoupilem. Zdeněk Bártl od roku 1925 působil jako československý duchovní v Praze Vršovicích. Tam teď farářuji já již sedmým rokem!

Studium archivních pramenů si mnozí představují jako suchopárnou a nudnou práci. Já při ní zažívám veliká dobrodružství svého života. Poznávám historii své církve a nacházím přitom i sám sebe a moje místo v ní. Nezbývá mi než se přidržet osvědčeného doporučení faráře Volkmana (ty, kterým se při vyslovení tohoto jména tmí před očima, uklidňuji, že jde o Aloise Volkmana – faráře z Chudobína), které dávno před tím vzkázal budoucím generacím prorok Jeremjáš:

„…vyptejte se na stezky staré, která cesta je dobrá, choďte po ní a naleznete odpočinutí duši své.“

David Frýdl