Vývoj liturgického prostoru Husova sboru ve Vršovicích

Původní podoba presbyteria Husova sboru z roku 1931.

Liturgický prostor je nedílnou součástí křesťanské bohoslužby a má tak významnou roli při slavení památky Kristovy svaté večeře. Jeho rámec je odvozen od historického Ježíšova stolování s učedníky, které se odehrálo v „horní místnosti“ Mk14,15. Liturgický princip tzv. zpřítomnění, uplatňovaný v Církvi československé husitské znamená, že tato jedinečná a neopakovatelná událost poslední Ježíšovy večeře se v Duchu svatém stává pro komunikanty – účastníky bohoslužeb přítomnou, to jest aktuální událostí, do které může být vtažen každý, kdo ve víře přijímá přítomné-ho Krista jako svého Pána a Spasitele a chce mít podíl na jeho svátostném stolu lásky a spásy. Apoštolský kruh se tak rozrůstá o všechny, kteří Kristovo pozvání přijali a v rámci bohoslužebného dění nalezli své místo uprostřed církve jako obětního společenství okolo společného stolu. Liturgický prostor se spolupodílí na vyjádření této myšlenky sounáležitosti s Kristem a jeho jednotlivé části mají být hmatatelným vyjádřením Kristovy přítomnosti uprostřed shromážděného lidu. Jeho centrálním bodem je bohoslužebný stůl (v katolických církvích nese označení „oltář“ jako místo zvláštní Boží svatosti, která bývá zpravidla zdůrazněna jeho vybudováním na posvátných místech, případně jsou jeho součástí ostatky světců či obraz toho, komu je oltář zasvěcen). Liturgika Církve československé husitské chápe bohoslužebný stůl nikoliv jako „příbytek svatosti“, nýbrž jako účelný nástroj, pomocí kterého zvěstuje Kristovu přítomnost mezi jeho lidem. Bohoslužebný stůl je proto obdobou stolu z Kristova večeřadla, za kterým je přítomný Vzkříšený Pán a spolu se shromážděnou církví slaví svátostný hod. Na příkladu pojetí liturgického prostoru v Husově sboru ve Vršovicích je možné zachytit jeho vývoj i zásadní proměny, které naznačují pohyb teologického myšlení Církve československé husitské od jejích počátků do současnosti. Na obrázku č. 1 vidíme původní pojetí bohoslužebného prostoru tak, jak byl dotvořen krátce po otevření sboru v roce 1930. Ačkoliv již tehdy církev po smrti patriarchy Farského směřovala na pole náboženského liberalismu, v pojetí liturgického prostoru se v mnoha bodech držela některých tradičních prvků z prostředí římského katolicismu. Dominantním prvkem původního uspořádání kněžiště (presbyte-ria) byla oltářní stěna, před kterou byl vlastní bohoslužebný stůl předsazen. Stěna s vyobrazením Krista, Komenského a Husa za zády kněze tak evokovala staré oltáře, před kterými se odehrávala podstatná část latinského ordinária. Vlastní bohoslužebný stůl byl pak – také podle latinského vzo-ru, doplněn řadou vysokých svic. Modernost církve se však v tomto bodě projevovala v tom, že se jednalo o svíce nikoliv voskové, ale elektrické. Vstupem kněze do prostoru presbyteria byly malé dveře ukryté za oltářní stěnou a duchovní jimi původně vstupoval do místa bohoslužby nikoliv jak je tomu nyní středem shromážděné obce, nýbrž soukromým vstupem zezadu. Autorem uměleckého návrhu provedení dřevěných prvků v presbyteriu byl profesor Pešan ze Školy nábytkového průmyslu na Žižkově.

Interiér z roku 1950.

Návrhy lavic pochází také od něho. Podobu oltářní stěny máme ještě v dobré paměti, neboť část z ní se dochovala do roku 2003 v místnosti v I. patře Husova sboru, odkud byla poté při celkové proměně této místnosti na multifunkční prostor převezena do sboru v Lounech pro eventuelní další použití. Na horní široké římse této stěny byl nápis: „Národ, který nechce rozuměti svému dobrému, ten padne!“ Stěnu zdobily tři pozlacené reliéfy: hlava Kristova, hlava Komenského a hlava Husova. Na samém vrcholku byl polychromovaný státní znak, nad kterým byl umístěn červený kalich se zlaceným dvouramenným křížem. Celkovou kompozici do-tvářela dvě husitská slunce umístěná v dolní části. Zadíváme-li se pozorně na dobový obrázek interiéru, nemůžeme se ubránit dojmu, že se jednalo o přeplněný a navíc mnohoznačně pojatý prostor. Ten doplňovala po levé straně kazatelna (tato jediná přetrvala beze změn až dodnes a na druhé straně ji vyvažoval podstavec pro bustu Karla Farského s nápisem: „Náboženství bez lásky k lidem není žádné“. Svojí hutností v lecčems připomínal více vybavení katolických, nežli protestantských chrámů, což bylo zapřičiněno návazností na tradici katolického modernismu. Umělecká hodnota dřevařské práce také ve svém výsledku byla diskutabilní. Zajisté to můžeme vyložit také tak, že v době, kdy se musel složitě hledat způsob financování celé stavby sboru, nebylo možné do té míry myslet také na kvalitu vnitřního uměleckého vybavení.

V této podobě fungoval liturgický prostor do roku 1950, kdy byla provedena podle návrhu architekta Rabensteina jeho celková přeměna. V té době již prostor sakristie, a napravo umístěného Bo-žího hrobu* a úřadovny nesloužil dávno svému účelu, nýbrž se stal provizorním prostorem rozšířeného kolumbária (z „hrobu Božího“ se staly hroby lidské). Oltářní stěna byla demontována a potom částečně znovu obnovena v prvním patře sboru (některé její prvky však byly definitivně odstraněny: státní znak, symbol církve, husitská slunce). Bohoslužebný stůl byl zmenšen, po stranách zachovány kazatelna a podstavec s bustou Farského a do čela presbyteria umístěn jednoduchý kříž latinského typu natřený tmavou barvou. Tehdejší stav je znázorněn na obrázku č. 2. Dveře do zákristie v té době již chybí (zůstávají však, jak později vyšlo najevo, na průvodním místě zazdě-ny) kněžiště je vymalováno v jednotné – světle šedé barvě.

Interiér v druhé polovině 70. let.

S příchodem faráře Františka Adámka se objevuje myšlenka, po úspěšné realizaci betlému ve spolupráci s akademickým sochařem Kotyzou), umístit na kříž Tělo Kristovo – Corpus Christi. Kotyza vypracoval několik návrhů na jeho provedení, které mělo být zhotoveno ze sádry podle hliněného modelu. Bratr Kotyza je prací pověřen, ale v roce 1972 radě starších oznamuje, že pro zdravotní potíže nadále na zakázce pracovat nemůže. V ten čas se farář Adámek obrátil na bratra Jaroslava Kruise – výtvarníka a skvělého varhaníka v Husově sboru, zda-by byl ochoten v Kotyzově práci pokračovat. Kruis si nechává čas na rozmyšlenou a nakonec sděluje, že v případě, že by byla práce postoupena jemu, provedl by Kristovo tělo ve dřevě a nikoliv v sádře. Rada starších souhlasí a dle poznámek profesora Kruise – po čtrnácti stech hodinách vysilující práce je jeho životní dílo dokonáno.

V neděli 4. května 1975 je v pravé části kněžiště vztyčen nový kříž a následně osazen Kristovým tělem. Z prostoru kněžiště je dále odstraněna busta Karla Farského s podestou a nápisem. Nové umístění kříže je asymetrické vzhledem ke kazatelně, která nově nachází v kříži svoji prostorovou protiváhu. Dalším novým prvkem liturgického prostoru se v sedmdesátých letech 20. století stává křtitelnice, kterou obdržel sbor jak dar evangelické církve z Ostravska. Křtitelnice také prošla výrazným zásahem profesora Kruise, který na ni vymodeloval postavu Jana Křtitele. Podle Kruisova svědectví byla v jeho vlastních očích tato velikostně nevelká práce jeho nejcennějším životním dílem. Takto dotvořený liturgický prostor sloužil potřebám církve následujících třicet let.

Při adaptaci sakristie a ostatních prostor za presbyteriem v roce 2006 vyvstala znovu myšlenka na další dotvoření liturgického prostoru. Jedná se především o obnovení vstupu do sakristie v prostoru za bohoslužebným stolem. Zamýšlené dveře mají zároveň plnit funkci okna, neboť mají být celoskleněné. Další připravovaná změna vyvstala se záměrem pohledově odstínit vstupy do nově adaptovaných prostor za presbyteriem. Podle původního architektonického řešení byl vstup jediný – do Božího hrobu na pravé straně. Levá místnost (úřadovna) byla přístupna pouze ze sakristie. Protože místnost nalevo má sloužit jako sociální zařízení pro návštěvníky kostela a pravá místnost bude sloužit potřebám pastoračních asistentů, nebylo by z hlediska architektonického ani estetického vhodné, aby zde byly pohledově odkryté dveře.

Nové řešení interiéru z roku 2006.

Záležitost je vyřešena protáhnutím nosných sloupů po obou stranách presbyteria, které v jejich spodní třetině vybíhají do prostoru bohoslužebného sálu a plynule se zalamují do oblouku, který evokuje otevřenou náruč ve smyslu otevřené náruče Kristovy. Úprava je dotvořením myšlenky presbyteria, které není nadřazeno zbývající části chrámu, nýbrž spolu s ním a zde shromážděným lidem se podílí na Boží oslavě. Motiv otevřené náruče upomíná na Boží lásku, která se nám v Ježíši Kristu nabízí a v zpřítomněné oběti se nám skrze jeho stůl dává poznat. To, co bylo dříve řešeno dvěma látkovými závěsy zakrývajícími vchody do bývalých prostor kolumbárií, je nově upraveno pomocí protáhnutí částí nosných sloupů. Na takto vytvořené podestě je možné instalovat osvětlení, digitální ukazatel čísel písní, může také sloužit jako promítací plocha pro nejrůznější projekce – například textů písní, které nejsou uvedeny ve zpěvníku aj.) V současnosti užívaná kazatelna je pro takové pojetí prostoru příliš robustní – původně korespondovala s protilehle umístěnou bustou Farského a nyní je již posledním pozůstatkem z původního řešení. Byla by nahrazena jednoduchým ambonem v levé části presbyteria.

David Frýdl