Charisma a řád, aneb Jsme proroky ve své vlasti?

Ex 2,1-5
2K 12,1-13
ev. Mk 6,1-13

B+S,

v dějinách křesťanské církve od jejích samotných prvopočátků až do nejžhavější současnosti můžeme vysledovat stále přítomné napětí mezi úsilím a snahou o řád, který vede k institucionalizaci jejích projevů na straně jedné, a na straně druhé zůstává živelné a charismatické jednání některých, či dokonce celé části, jejích představitelů. Snad každé církevní společenství, pokud se důkladně zaměříme na dějiny jeho vzniku a vývoje, je tímto napětím prostoupeno. V našem duchovním i myšlenkovém horizontu jsou to právě dějiny církve československé husitské, ve kterých si nemůžeme nepovšimnout tohoto stále přítomného napětí. I v tomto případě je platný všeobecný postulát, že každé hnutí, které povstává ze spontaneity jeho nositelů, navíc přesvědčených, že právě oni jsou obdařeni charismatem pravého poznání, má časem samo tendenci znovu upadat do institučních forem a nově objevený systém obepínat tvrdým krunýřem řádu. Kolik velkolepých historických momentů a z nich pramenících proudů povstávalo za obrovského nadšení, živelně se šířilo zemí, aby posléze docházelo ke svým trpkým koncům, stagnaci a rozčarování? To jsou myšlenky, které mě znovu a znovu napadají, když porovnávám minulost, přítomnost a budoucnostní výhled svého vlastního církevního společenství. Není to však, znovu podotýkám, problém úzce vázaný jenom s moderně ustanovenou husitskou konfesí v prvorepublikovém Československu. Toto napětí zasahuje církev na všech jejích stupních i v nejrůznějších jejích územních a konfesních projevech. V určitých podobách jej vysledujeme v prostředí římskokatolickém, pravoslavném, protestantském i reformačním. Dost možná ale právě československá církev husitská, je víc nežli jiné církve, transparentním příkladem toho, jaké jsou dějinné konsekvence napětí mezi charismatem a řádem. Je to dáno celkovým středovým charakterem této církve, jejím bouřlivým vzestupem a poměrně strmým útlumem v letech poválečných i porevolučních, kdy církev po letech nesvobody opět mohla zahájit svou činnost, již nijak neomezována ze strany státní správy. To, že církev nebyla schopná adekvátně vykročit ze svého společenského i ekumenického ghetta, kam byla zatlačena v dobách budování socialistické společnosti, je dáno právě skutečností, že jí chyběly a stále chybí výrazné osobnosti charismaticky motivované, za jejichž jednáním nemusíme po čase s velikým zklamáním objevovat postranní úmysly. Podle zákonitosti vztahu mezi charismatem a řádem je víc než zřejmé, že člověk charismaticky obdařen a motivován se dříve či později dostane do ostrého střetu se stávajícími institučními formami, které často v církvích dosahují až obludných rozměrů. V této konfrontaci však může obstát a církev posunout jinam jenom ten, který se bytostně přesvědčil o svém charismatu a byl schopen jeho tíhu unést. I takové postavy církev československá husitská ve svých dějinách měla a věřím, že stále má, bytˇ v počtu daleko skromnějším. Nejžárnějším příkladem je pro ní dodnes její první patriarcha Karel Farský. Své církvi se nestal jenom jejím předním pozemským svolavatelem, ale především upomínkou toho, že Bůh v Ježíši Kristu buduje své společenství skrze lidi charismaticky, a troufám si říci i prorocky, obdařené. Církev hyne s nedostatkem charismatických osobností. Málo proroků je mezi námi, kteří by se nebáli zvýšit svůj hlas i při vědomí, že záhy přiletí kámen, snažící se trefit je mezi oči. Prorocky pochopená víra je ta, která je schopná ustát i takovou ránu. Je to víra, která přináší nepochopení těch, kteří stojí nejblíže. Kristus svojí církev buduje právě na takových lidech, kteří při veškeré své porušenosti ale s vědomím pokory před Bohem, se mohou stát skalou i útočištěm mnohých. Stále však platí to, co řekl Ježíš při své návštěvě Nazaretu, že nikdo není prorokem ve své vlasti.
Když Ježíš přichází do Nazaretu, do města, ve kterém vyrůstal, kde žila jeho rodina, lidé, s nimiž se každodenně potkával v ulicích města, přijímali ho jeho nejbližší s velikými rozpaky. Probouzel sice úžas, ten však byl zároveň doprovázen pochybnostmi, jak je možné, že právě on – syn místního tesaře a bratr svých sourozenců žijících ve městě, by měl být nějak výjimečným. Zatvrzení bylo tak veliké, že Ježíš nebyl schopen v Nazaretu vykonat žádný mocný čin s výjimkou uzdravení několika nemocných, ale i o těch se můžeme domnívat, že byli spíše přespolními. Ježíš se podivuje jejich nevíře a odchází z města. Právě víra je totiž předpokladem přijetí daru milosti – charismatu. Mnoho falešných proroků si v církvi vybudovalo úspěšnou živnost, díky které strhli a strhávají mnohé. Mocnosti jsou však nejrůznější a pokud není víra tím skutečným základem osobnosti proroka, je takový člověk jenom lživým svědkem. Ježíš vysílá na cesty své služebníky, aby spolu s ním dosvědčovali blížící se čas Božího království. Své apoštoly klade za základ a budoucí sloupy jeho církve v tomto světě. Pro svojí službu jsou nadáni jeho mocí, mají charisma, které nabourá stávající řády, promění svět a udělá do něho díru, kterou na Zem prostoupí věk svatého Ducha. Tak zbuduje církev, kterou ani pekelné brány nemohou přemoci. Díky nim, ale i díky mnoha dalším, Kristem obdarovaných lidí, můžeme i my mít podíl na Boží milosti a být součástí jeho církve. Kristovo povolání vycházet proti proudu tohoto světa platí i pro nás.

Amen.

Kázání o VII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 27.7.2003