Chléb živý

1Kr 19,3-9a
Ef 4,22-5,2
ev. Jn 6,37-51

B+S,

v sebezjevitelských Ježíšových slovech o chlebu života, či chlebu živém, nacházíme další spojitost s příběhem, který je zaznamenán v synoptických evangeliích. Ježíš v Janově podání říká, že je chlebem života od Boha sestupujícím k nasycení mnohých. Nasycení tímto chlebem má člověka zachránit před vyhladověním a smrtí. To druhé místo v biblickém textu, které jsem zmínil, najdeme ve známé zprávě o Ježíšově pokušení na poušti. Ďábel zde za Ježíšem přichází, aby ho pokoušel, využívá Ježíšova hladu a nabízí mu k nasycení chléb. Ježíš odolává lákavé ďábelské nabídce plného žaludku a na adresu pokušitele praví: „Nejenom chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, které vychází z Hospodinových úst.“ Proti sobě tak stojí dva, jenom zdánlivě protikladné výroky. Při důkladném zamyšlením se nad oběma zjišťujeme, že v obou případech je podstata výpovědi stejná. Rozdíl je ve chlebech, či přesněji mezi těmi, kdo svůj chléb nabízejí. Stojí zde totiž proti sobě Bůh a ďábel. V rukou toho i toho je chléb, který je přinášen hladovějícím. Potřeba nasycení je veliká a dlouhodobá, můžeme říci trvalá. Faktem zůstává, že jeden druh chleba má moc nasytit člověka k věčnosti, druhý – neméně lákavý a chutný, sytí člověka ke smrti. Božím chlebem je všechno, co člověku přispívá k jeho spáse – vytržení z moci zla, ďábelským chlebem potom to ostatní, co nás naopak strhává k neupřímnosti, závislostem, strachu a bolesti. Konkrétní příklady obou protipólů není těžké dosadit si na základě vlastních životních zkušeností. To, co synoptičtí evangelisté líčí formou masivního příběhu o Ježíšově zápase na poušti s ďáblem, podává evangelista Jan formou symbolickou. Všichni však shodně vypovídají o tom, že základní dělící linií mezi dobrem a zlem, je postava Ježíše Krista. V něm došlo k onomu dosud nevídanému, přesto však zcela zřetelnému vymezení se vůči moci zla. On je zárukou přidržení se na správné – tedy Boží straně.
Chléb – jako jedna ze základních lidských potravin, je častým motivem, který hojně nacházíme jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Zmínky o něm můžeme vysledovat jak v nejstarších vrstvách biblického textu, tak v knihách nejmladších. Člověka provází od pradávna a život bez něj si snad ani nedovedeme představit. Je tedy nasnadě, že tento významný atribut, který člověka provází přes všechna staletí až do současnosti, najde i své symbolické vyjádření a místo ve zvěsti Kristova evangelia. Je předmětem, který člověk každodenně bere do rukou i úst, prostupuje naším trávicím traktem, aby se stal nezbytnou a nezastupitelnou součástí našeho celoživotního boje proti hladovění. Kristova zvěst je postavena na univerzálních, všeobecně za všech dob i okolností pochopitelných skutečnostech, které mají být jasné lidem ze všech časů i míst. Právě to je důvodem k Ježíšově výpovědi o tom, že je chlebem života. Každý, kdo někdy vzal do svých rukou a úst chléb, má šanci do těchto slov proniknout a rozumět jim. Významným aspektem je v tomto případě i starozákonní pozadí, které v Kristových výpovědích o chlebu nacházíme. Prorok Eliáš, když se blížil k Boží hoře Chorébu, cítil únavu, která byla až ke smrti. Znaven usedl na místo rozhodnut raději zemřít, nežli pokračovat v namáhavé cestě. To místo je zvláštní přítomností trnitého keře. Pokud známe svědectví o Mojžíšově setkání s Bohem v hořícím pouštním keři, jako bychom už dopředu tušili k čemu dojde. A skutečně, záhy na scénu přichází Boží posel. Probouzí Eliáše z jeho spánku a předává mu chléb se slovy: „Vstaň a jez!“ Chleba je zde pro Eliáše příslibem nového života s Bohem, předzvěstí blízkého setkání se s ním a nasycením před dlouhou cestou, která ho čeká. Jindy je to zase král David, který hladový se svojí družinou vstupuje do svatyně a neváhá zde jíst chléb, jehož konzumace byla vyhrazena pouze kněžím. Chleba je tu prostředkem k záchraně jeho života, zároveň však i znamením výjimečnosti Davidova vztahu s Bohem. Mohli bychom tak citovat ještě celou řadu dalších významných míst ze Starého zákona, ve kterých chléb hraje sakrální úlohu. Připomeňme za všechny nekvašené chleby spojené s událostí vyjití Izraelců z Egypta. Jejich každoroční pojídání v době svátků Pesach je stálou připomínkou Boží milosti a přízně.
Kristus starozákonní zaslíbení a požehnání vázané na chléb spojuje se sebou. Při poslední večeři s učedníky bere do rukou chléb, láme jej a hovoří o něm, jak o svém těle, které se dává za mnohé. Ačkoliv evangelista Jan nemá samostatnou zmínku o lámání chleba, ani o pití z kalicha při poslední Ježíšově večeři, právě jím zaznamenaná Kristova slova o chlebu, který je jeho lámaným tělem, potvrzují věrohodnost tradice, která učinila rovnítko mezi nebeským chlebem a lámaným tělem Ježíše Krista. Jestliže Ježíš sám sebe prohlašuje za chléb života – chléb živý lámaný mnohým – zde pro změnu nacházíme spojitost s příběhem Ježíšova zázračného rozmnožení chleba zástupům, potom jsme jím samotným ujišťováni o tom, že v jeho přijetí jsme i my zahrnováni do společenství Božího lidu, že i my, díky Kristu, můžeme znovu najít své nebeské občanství, že díky skutečnosti setkání se s ním a prožití vědomí jeho odpouštějící milosti, přes všechna osobní selhání, můžeme znovu spoléhat na jeho lásku, která má moc objevit pro náš život novou dimenzi, ve které předchozí zůstává zapomenuto a odpuštěno, a to, co je před námi, je nahlíženo s nadějí Kristovy přítomnosti, která jednou od základu promění náš pomíjející život.

Amen.

Kázání o XII. neděli po Duchu svatém v neděli 31.8.2003 v Husově sboru ve Vršovicích.