Křest

Iz 43,1-7
Sk 8,14-17
ev. Lk 3,21-22

B+S,

křest stojí na počátku každého uvědomělého a veřejně dávaného najevo života z víry v Krista. Tímto jedinečným duchovním aktem jsme vyčleňováni z tohoto světa, abychom byli přeneseni do království Božího Syna. Svůj název, alespoň v českém jazyce, odvozují křesťané právě od události křestního obmytí. Stránka formální stanovuje, že křesťanem je každý, kdo byl pokřtěn v Kristovo jméno. Ve skutečnosti víme, že věc je mnohem složitější: ne každý pokřtěný křesťan je totiž Kristovým služebníkem – ne každý na sebe Kristův nárok vztahuje a ve svém životě jej uplatňuje. V posledku je tedy diskutabilní, do jaké míry pouze skutečnost křtu opravňuje svého nositele k užití označení křesťan. Jinými slovy: ne každý pokřtěný – tudíž křesťan, je skutečným Kristovcem v lidském, ale i Božím úhlu pohledu. Tato různost mezi formálním skutkem a vnitřním (duchovním) přijetím Krista jako Pána a Spasitele je ostatně zmiňována i v Novém zákoně. Ve Skutcích apoštolských můžeme číst zprávu z raného období ve kterém se začínala formovat Kristova církev. Instituce křtu byla už tehdy obecně známá a praktikována. Apoštolové Petr a Jan přicházejí do Samařska, aby se zde setkali s pokřtěnými, kteří přijali Boží slovo. Apoštolové shledávají, že samařským křesťanům schází podstatný rozměr jejich kristovství: a sice Duch svatý. Byli pouze pokřtěni v Ježíšovo jméno. Proto na ně vzkládají ruce, modlí se za ně a Duch svatý přichází aby dílo křestního obmytí dokonal. Až od této chvíle, a mám na mysli konkrétní biblickou událost, se tito křesťané stávají plnohodnotnou součástí Kristova Božího lidu. Někteří vykladači a dokonce i celé směry křesťanské tradice právě na základě tohoto novozákonního úseku hovoří o tzv. křtu v Duchu svatém či pomazání Duchem svatým. Tato tradice je živá především v nejrůznějších evangelikálních nebo také letničních směrech křesťanství. Následně se v těchto kruzích uplatňuje i termín „probuzení“, kterému je v hrubých obrysech rozuměno jako znovuobnovení člověka pro život z víry v Krista. Takto pochopeno je církev tvořena celou řadou neprobuzených křesťanů, kteří tvoří její mlčící většinu, která je v ostrém kontrastu s poměrně málo početným zástupem probuzených. Až do tohoto bodu můžeme, troufám si říci, s tímto výkladem souhlasit – je jenom potvrzením výše uvedených slov o tom, že ne každý pokřtěný křesťan je křesťanem. Obhlížíme-li duchovní situaci v nejrůznějších církvích a jejich partikulárních částech – jednotlivých sborech či farnostech, a konkrétně zahrňme do našich úvah i situaci naší domovské náboženské obce, potom se nám opravdu může jevit, že těch „skutečných“ a „lepších“ a „oprávněnějších“ nositelů označení křesťan je zoufale málo. Pomysleme i na počet lidí zapsaných v členských matrikách a jenom malé procento z nich, které své členství aktivně praktikuje svou účastí na církevním životě. Problém však vyvstává v okamžiku, kdy máme s konečnou platností stanovit měřítko, podle kterého budeme hodnotit míru probuzenosti a neprobuzenosti konkrétních lidí. Bible nás ujišťuje o tom, že je to Duch svatý, který zkoumá výšiny a hlubiny. Jedině on může skutečně spravedlivě posoudit duchovní situaci člověka. Naše chabé rozlišovací schopnosti odkázané na sledovanost účasti při bohoslužbách, výši finančních a jiných darů pomocí kterých člověk vyjadřuje svou sounáležitost s církví – to všechno je stěží dostačující. V apoštolské době měli na této nejvyšší duchovní autoritě podíl apoštolové jako bezprostřední svědci a účastníci Kristova života. Jejich pověření přijaté přímo od Krista je opravňovalo posuzovat přítomnost svatého Ducha v konkrétních lidech. V současnosti zavání přílišnou troufalostí porovnávat svoje postavení ve sboru s postavením a pravomocemi apoštolů. Jsme doopravdy na takové duchovní výši, abychom správně oddělili zrna od plev? A tak s vědomím vlastní nehodnosti i malé míry osobního probuzení, raději tuto záležitost svěřujeme do Božích rukou. Jedině On jednou spravedlivě posoudí, kdo byl tím probuzeným pro Krista, a který naopak jeho příchod do vlastního srdce zaspal. Z biblického poselství však pro nás zůstává to podstatné: aby křesťan své kristovství skutečně naplňoval, neobejde se bez přítomnosti Ducha svatého. A zde máme opět různorodá starokřesťanská svědectví, která však nacházejí svůj odraz i v současné církevní praxi: někdy je Duch svatý přičleňován k člověku před křtem, jindy při křtu, a u jiného třeba až v čase dávno či nedávno po křtu. I životní zkušenosti mnoha lidí toto potvrzují. Kdo je pokřtěn jako dítě v době své nevědomosti může svůj křest znovu nalézt a prožít vědomí duchovního obdarování až v dospělosti, jiný je nejprve dotknut působením Ducha svatého a jeho moc ho přivede až k rozhodnutí nechat se pokřtít, u jiného je tento moment spojen v jedné jediné vědomě prožívané skutečnosti křtu.
Na počátku křestní praxe,kterou církev převzala z doby apoštolské stojí křest samotného Ježíše Krista, který jej přijal z rukou Janových v jordánských vodách. Touto jedinečnou, a s žádným jiným křtem předtím ani potom nesrovnatelnou událostí, byla zjevena plnost Božího Ducha, která na Kristu spočívá. Jestliže kdokoliv jiný křest přijímá na znamení odpuštění svých hříchů a očištění pro nový život s Bohem, potom Kristus sám ve křtu se vědomě ztotožňuje s hříšníky, aby hřích překonal svou milostí a odpuštěním. Tak platí i apoštolské zaslíbení z listu k Efezským: „Probuď se kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.“

Amen.

Křestní kázání pro Jana Michaela Kubína, v Husově sboru ve Vršovicích v neděli 11. 1.2003 – křest Páně.