Duchovní dary

Iz 62,1-5
1K 12,1-11
ev. 2, 1-11

B+S,

apoštolské slovo z dvanácté kapitoly prvního listu do Korintu nás upomíná na důležitý rozměr života z víry, který má širší souvislost s životem v církvi: apoštol Pavel hovoří o tzv. charismatech – duchovních darech, které ze své milosti dává Bůh věřícímu lidu. Je to také jedno z nemnoha míst v bibli, kde jsou některé z těchto darů konkrétně vyjmenovány. Předtím, nežli se apoštol pustí do jejich výčtu, nezapomene zrůraznit určení těchto darů: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ Důležité je pro nás první slovo – „každému“ a stejně tak i poslední tři – „ke společnému prospěchu“. Apoštol se ve své víře a jistě i pod dojmem svých osobních zkušeností s životem v církvi přesvědčil o tom, že ve společenství kristovců není nikdo, kdo by zůstal neobdarovaným. Každý si v Duchu svatém nese svá specifika – každý v církvi má svým způsobem výjimečné, zvláštní a můžeme hovořit dokonce o výsadním postavení. Apoštolská doba neměla ponětí o matrikovém členstvu, neznala naší přítomnostní realitu, ve které nad rámec úzkého kruhu Kristových vyznavačů sdružených v jeho církvi existuje široký zástup lidí sympatizujících, příznivě nakloněných, ale přesto cestou do církve nedotčených lidí. I tito lidé si jistě nesou svá mnohá obdarování, zacílení jejich darů, podle Pavlových slov: ke společnému prospěchu, nad rámec rodiny nebo společnosti je však prakticky nulové. Církev má svůj charismatický prospěch pouze z těch, kteří jsou její plnohodnotnou součástí. Slova o společném prospěchu jasně podtrhují, že duchovní obdarování nemají na prvním místě sloužit k prospěchu a osobnímu růstu jednotlivců, ale především k prospěchu společenství Kristova lidu jako celku. Někomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témže Duchu, někomu působení mocných činů, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a tentýž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Výčet duchovních darů zmiňovaných Pavlem jistě není nijak obsáhlý a celou problematiku bezezbytku vyčerpávající. Nejedná se o úplný a neměnný kodex všech existujících charismat. Pavel přináší jenom krátký výsek z toho, čeho se člověku skrze působení Ducha může dostat. I když se jedná o výčet nedlouhý, přesto se nám nad některými dary tají dech – mám na mysli například dary uzdravování, proroctví či působení mocných činů. Církev jistě není bohatá na lidi takto obdařené. Kolik známe v církvi lidí s darem uzdravování? Dokonce i lékařů je v ní pomálu. Stejně tak se nám nedostává proroků. Člověk prorocky obdařený je schopen nově církev směřovat na hlubinu křesťanské víry a zároveň jí vytrhávat z pomíjivých zápasů a malicherných sporů časnosti. Církevní dějiny dávné i nedávné jsou ob-čas těmito lidmi prostupovány. Jim příbuzní působitelé mocných činů jsou také nepříliš často k vidění. Napadá mě, oč by byla církev s těmito lidmi bohatší? Jak by se doslova před očima díky těmto lidem měnilo naše společenství k lepšímu. Protože jsou však charismata výhradně Božím úradkem, je zcela v Boží kompetenci, komu je jaké charisma uděleno. Není proto důležité přemýšlet, co by bylo kdyby. Důležité je ujištění, že každý si nese svou míru obdarování, třebaže u většiny z nás to jsou dary méně transparentní, nežli například dar smysluplně hovořit ve vytržení. Samotná víra je záležitostí charismatickou. I když ve výčtu uváděném Pavlem měl apoštol nejspíše na mysli víru rázu výjimečného – mimořádného, tedy takovou víru, kterou jinde charakterizoval jako „hory přenášející“. Ale přesto i ta naše vlastní, nedosahující ani velikosti hořčičného zrna, má svojí nevyjádřitelnou hodnotu. Vždyť kolika lidem kolem nás je odepřena? Kolikrát v našich vlastních rodinách musíme narážet na hradbu nepochopení ukrývajícím se v bezvěrectví? Víra je prvním předpokladem k tomu, aby se člověk následně přesvědčil i o dalším bohatství svých charismat. Charisma však může být jedině za předpokladu, že pomocí něho sloužíme celku společenství, že jej v sobě neukrýváme jako zakopanou hřivnu, ale skrze své obdarování sloužíme druhým. Někdy může člověk aktivně zapojený do života církve propadnout skepsi, jak malý počet lidí okolo něj je obdarovaných. A i při hledání vlastních charismat můžeme tomuto dojmu propadat. Je to však povrchní a navíc mylný pohled. Jestliže je v bibli řečeno, že „každý“ má své charisma, potom jsem víc nežli u jiných biblických slov, přesvědčen o tom, že právě toto vyjadřuje Boží vůli s člověkem. V Božím plánu je, aby každý z lidí sloužil církvi svým specifickým obdarováním. Každý z nás máme třeba jen jednu oblast, ve které jsme výjimečně obdařeni. Jde o to, správně odhalit tuto oblast svého duchovního obdarování, vyhmátnout jí a dát najevo ve společném díle církve. Příliš často i v církvi, tak jak nás to naučil okolní svět, jsme zvyklí hrát jenom sami za sebe. Proto jsem v církvi, přemýšlejí mnozí její členové, protože se tam cítím dobře, protože mi mnoho dává pro můj vlastní duchovní život. Naše příslušnost v ní je však také určována naší mírou služebnosti pro druhé. Nenechme se mýlit, že v církvi jsme výhradně kvůli sobě a našemu vztahu s Bohem. Právě na základě svědectví o charismatech jsme ujišťováni, že naše místo v ní je i pro obohacení těch, které v církvi potkáváme. S vědomím vlastní ceny pro druhé přehodnocujeme i vztah k sobě samotným. S tím souzní i poselství o proměně vody ve víno v Káni Galilejské. Najít své výborné víno – to, které začasto přichází až k posledku, je naším celoživotním úkolem: ve víře, v církvi i ve světě.

Amen.

Kázání o II. neděli po Zjevení Páně 18.1.2004 v Husově sboru ve Vršovicích.