Rybáři lidí

Iz 6,1-8
1K 15,1-11
ev. Lk 5,1-11

B+S,

představa, že bych byl rybářem mi nikdy nebyla blízká. Na rybaření – alespoň v českých podmínkách, jsem vždy nahlížel jako na zálibu, kde hlavní náplní je čekání. A jsem si vědom toho, že právě tento moment klidného, ale zároveň napjatého čekání, může být tím stěžejním důvodem, pro který je amatérské rybaření tolik populární. Sedět v poklidu u řeky a pozorovat její nerušený proud může být skvělou příležitostí k tomu, aby člověk nechal odpočinout své unavené mysli, vyplavil z ní všelijaké stresy a nepokoje, a jako odměnu navíc – když „berou“ uloví nějakou rybu, se kterou se doma nebo před přáteli pochlubí jako se svým draze vykoupeným úlovkem. Životní filozofii chytání ryb kouzelným a jedinečným způsobem vyjádřil spisovatel Ota Pavel, člověk nadmíru povolaný k tomu, aby druhým lidem sdělil, co všechno se dá prožít „na rybách“ a jaké nejrůznější úlovky se dají chytit. Nad stránkami jeho povídek jsem nejednou podléhal skryté touze vyzkoušet si, jaké to je chytat ryby, a také jsem se ujistil, že na tom přeci jen něco je. Ale možná to byl jenom Ota Pavel, který na udici svého rybářského prutu dovedl zachytit a ze spodních proudů vytáhnout svůj opřekot plynoucí život a znovu prožívat své dětství, které je stejně obtížně polapitelné jako zlatí úhoři. Rybářem ve smyslu „otopavlovském“ jsem se tedy nikdy nestal. I když jsem nejednou procházel podmanivou krajinou údolí Berounky pod Křivoklátem, nikdy jsem nenašel odvahu vzít do ruky rybářský prut a vhodit jeho vlasec do chladivých vln, abych i já zkusil své štěstí. A tak mi tento jeden z mnohých rozměrů života zůstává stále uzavřený – možná proto, že Pán Bůh pro mě přichystal rybaření docela jiného rázu. Díky znalosti biblických příběhů jsem záhy seznal, že rybáři, spolu s pastýři, hrnčíři, vinaři a ještě několika dalšími profesemi dosvědčenými v bibli, tvoří zvláštní skupinu lidí, kterou si Bůh používá, aby pomocí konkrétních lidských povolání ukázal ostatním na to, jak on sám jedná v životě člověka. O prvních z Ježíšových apoštolů bible říká: „…byli totiž rybáři.“ Od této chvíle až na věky bylo rybaření povýšeno na duchovní akt – vždyť se jím zabývali ti, kteří stáli Ježíšovi nejblíž. Ježíšova výzva: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí,“ je kontinuem jejich povolání předešlého. Své nástroje i doposud známé vody sice opouštějí, ale daný postoj se příliš nemění od toho, co bylo jejich každodenní zkušeností na Genazaretském jezeře. Při četbě synoptického příběhu o povolání rybářů si nemůžeme nepovšimnout celé řady symbolických prvků, které jsou obsaženy v této zprávě. Lukášovo podání si potom navíc oproti ostatním evangelním zprávám nese ještě další specifika. Lukáš vykresluje obrazný příběh, který vedle postavy Ježíše má ještě druhého hlavního hrdinu: rybáře Šimona Petra. Ostatním, včetně sourozenců Zebedeových je přisouzena pouze statická role. Šimon Petr podle dobré tradice svého řemesla loví v noci – tedy v čase, kdy ryby nejlépe „berou“. Přesto se nad ránem vrací s prázdným člunem. Při vypírání sítí je osloven Ježíšem s žádostí, aby se nakrátko jeho loď stala místem, ze kterého osloví shromážděné lidi svým poselstvím. Obsah Ježíšovy řeči k zástupu neznáme. Víme však, že nedílnou součástí Ježíšova sdělení byla výzva k Šimonu Petrovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu.“ Reakce Šimona Petra je z poloviny pochopitelná, z druhé půle překvapivá. Připomíná svůj celonoční neúspěšný rybolov, svojí poslušnost však vyjadřuje slovy: „…na tvé slovo spustím sítě.“ Příběh povolání rybářů v podání evangelisty Lukáše je dobrým návodem k efektivní misii a evangelizaci. Ježíš vysílá Šimona Petra na hlubinu, ten odpovídá svým ujištěním, že je to Kristovo slovo, které ho vede k tomu, aby začal svůj lov. V kalných vodách ateistické společnosti není rybaření pro Krista nikterak lukrativním povoláním. Jeho efektivita vzhledem k počtům oslovených lidí je nízká, vynaložená námaha mnohokrát veliká. Nezapomínáme však ve své svědecké službě druhým na právě řečené aspekty z Lukášova evangelia? Tím prvním je Ježíšovo povolání na hlubinu. Hlubiny hrozí utonutím, jsou v nich věci hluboko skryté pod povrchem. Vyrazit na ně znamená v mnohém riskovat. Dokud pod sebou vidíme dno, můžeme kdykoliv loď opustit bez obav z toho, že bychom se ke břehu nevrátili po svých. Hlubina něco podobného neumožňuje. Když se v ní člověk ocitá, zůstává odkázán na své vlastní schopnosti a síly. Spodní proudy mohou být silné a snadno člověka stáhnou ke dnu. Naše misie bývá často mělká. Lovíme ve vodách, kde snadno dohlédáme na dno. Kolem nás jsou však i neproniknutelné hlubiny, které také čekají na to, kdy do nich zamíříme. Svou misii často vedeme chaoticky, nahodile a bez hlubšího uvážení. To, co nás volá na hlubinu je Kristovo slovo. Šimon Petr až potom, co ho Ježíš konkrétně oslovil, řekl: „na tvé slovo spustím sítě.“ Aby byla naše misie efektivní a schopná zahrnout i skutečné hloubky, musí jí vždy předcházet jasné vědomí toho, že právě teď, tady a tímto způsobem jsme byli Kristem vyzváni k tomu, abychom rozprostřeli své sítě. Kristus má na mysli konkrétní lidi, konkrétní věci a konkrétní způsoby. S tím vším musíme počítat, když se chceme vyhnout zklamání z neúspěšných rybolovů a špatných svědectví, která od nás nikdo neočekává – tím méně Bůh. Dříve mě nenapadlo, že i já se stanu rybářem. Většinu svého času stále trávím vypíráním sítí a opravou vlasců. Ryby příliš neberou. Při tom všem čekám, že i já, podobně jako Petr budu Kristem směrován na hlubinu. Na tvé slov spustím sítě, Pane…

Amen.

Kázání o 5. neděli po Zjevení Páně v neděli 8. února 2004 v Husově sboru ve Vršovicích.