Vjezd do Jeruzaléma

Za 9, 9-10
Ž 118, 14-27
ev. Lk 19,28-48

B+S,

mezi příběhem o Ježíšově slavném vjezdu do Jeruzaléma na oslátku a Lukášovou zprávou o podivuhodném Ježíšově narození můžeme najít zvláštní provázanost. Jako první nám nejspíš přijde na mysl postava osličího mláděte. Oslík s volkem zahřívali svým dechem narozeného Spasitele a na počátku křesťanských velikonoc je to opět oslátko, na kterém toto dávno odrostlé nemluvňátko přijíždí do jeruzalémských bran. Tato spojitost je však jenom domnělá. Na rozdíl od velikonoční zprávy, v té vánoční se o faktické přítomnosti oslíka v Ježíšově blízkosti nedočteme. Je nanejvýš pravděpodobné, že tam mohl být, evangelista to však svou doslovnou výpovědí nepotvrdil. Byli to až pozdější křesťanští vykladači, kteří v duchu prorocké výpovědi o tom, že vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, se odvážili do vánočního příběhu osla dosadit. Když to tedy není přímo osel, co to tedy potom je, co tyto dvě události spojuje? Je to onen zvláštní souzvuk mezi andělským zvoláním z počátku Lukášova evangelia, které doprovázelo Kristovo narození, a voláním shromážděného lidu, který Ježíše při jeho příjezdu do Jeruzaléma vítal: Lukáš andělům i lidem dal do úst prakticky totožná slova: „na nebi pokoj a sláva na výsostech.“ Gloria in excelsis je nejprve vyhlašováno andělskými bytostmi, aby o mnoho let později nalezlo svou odezvu na rtech lidí, kteří přišli k jeruzalémským hradbám přivítat přijíždějícího krále. Je to zvláštní, mohli bychom říci „jemný“ Lukášův posun z nebe na zem, ve kterém chtěl autor třetího evangelia ukázat, že spása se o další, tentokrát podstatný krok přiblížila k člověku. To, co nejprve vyhlašovali andělé nyní volají zástupy shromážděného lidu. Andělé odložili svá křídla, aby v lidech z masa a kostí znovu potvrdili určení, s jakým Ježíš přišel na tuto zem: s ním přichází království pokoje, které sestupuje z nebe a on je zároveň znamením slávy na výsostech. Jakou zvláštní roli tam však má oslík? Jestliže na počátku Ježíšovy životní pouti mohl mít roli němého svědka, který v přítmí betlémské stáje jako jeden z prvních spatřil Kristův příchod na svět, tentokrát je jeho role i hlas daleko mocnější a zřetelnější, nežli slova Bileámovy oslice, která začala na překvapeného proroka hovořit lidskou řečí. Ježíšův příjezd do Jeruzaléma na oslátku je jasnou proklamací jeho mesiášského nároku a naplněním staletého Zacharjášova proroctví o příjezdu mesiášského krále na oslátku. Jestliže na jiných místech evangelia si těžko můžeme nepovšimnout zdrženlivosti mezi Ježíšem potvrzenou proklamací, že právě on je očekávaným Mesiášem, tentokrát opravdu jenom zdánlivě banální skutečnost, že při příjezdu do královského města usedá na hřbet osla, hovoří zcela jasně a zřetelně: o svém mesiášství je přesvědčen, a to, co bylo dříve známé jenom andělským zástupům chce nyní veřejně prohlásit: přijíždí, aby se ujal svého království. Atmosféra celé události je veskrze pozitivní. Jsou přítomny jásající davy, lidé prostírají na cestě Ježíšovi své pláště a vítají ho palmovými ratolestmi. Skrytá očekávání nalézají svůj průchod v radosti zúčastněných, kteří zcela očividně Ježíšovi jeho mesiášství neupírají. Zástupy je prohlašován za krále, je Synem Davidovým a k němu se upínají mnohé naděje ztrápeného lidu. Volání „hosana“ – „zachraň nás, vysvoboď nás“ je vyjádřením této naděje. V tak zjitřené atmosféře se nám chce skoro věřit tomu, že andělé na sebe vzali lidskou podobu, aby přivítali svého krále! Vždyť i Ježíš říká některým pohoršeným farizeům: „Budou-li oni mlčet, bude volat kamení…“ Kolik slov už bylo vyřčeno i napsáno, aby zachytilo ten zvláštní, jenom několikahodinový kontrast mezi „hosana“ a „ukřižuj“? Andělská tvář davu na sebe velmi brzy vezme podobu démonskou, aby takřka vzápětí poslala očekávaného krále na smrt. Němým svědkem událostí je oslátko, které pokorně přibližuje Spasitele světa vstříc utrpení kříže. Má úkol podobný tomu, když Kristus v tichosti přišel na svět. Tehdy byl Ježíš nemluvnětem, ale i teď znovu přichází doba, kdy jeho slova umlknou. Všechno podstatné už bylo řečeno, své dílo dokonává a příště bude mluvit až při svém příchodu ve slávě. Události, které připomíná Květná neděle, jsou předznamenáním velikonočního dramatu, které začíná i končí v radosti: ta první radost je zřejmá z jásotu davu, vítajícího nového krále, druhá radost je tichou radostí jednotlivců, kteří se den následující po sobotě přesvědčují o tom, že ten, který byl mrtev je živý. I propastný rozdíl mezi žehnáním a proklínáním je něčím, co stále doprovází náš život. V andělském vzepětí Krista velebíme jako Spasitele a jeho královský nárok na sebe vztahujeme, abychom jej vzápětí křižovali svojí vlastní slabostí a hříchem. Hosana zaznívá tehdy, když od Krista očekáváme jeho pomoc, křižujeme pokaždé, když se naše cesty rozcházejí s jeho cestami a naše vůle s vůlí Boží. Říká se, že nejvíc démonů sídlí tam, kde je nejvíc andělů. Ježíšův velikonoční příběh je toho potvrzením. Potvrzuje to i naše víra. Čím víc se k Bohu přibližujeme, tím mocnější je síla protivníka, snažícího se srazit nás z největších výšin do nejhlubších hlubin. Kristus je před branami Jeruzaléma, aby je i pro nás otevřel. V pokorném následování i my spolu s ním nalézáme cestu do Božího království.

Amen.

Kázání na Květnou neděli 4.4.2004 v Husově sboru ve Vršovicích.