Ježíš je náš Pán

Ž 148
Sk 11,1-18
ev.Jn 13,31-36

B+S,

Janem popisovaná scéna Ježíšova rozhovoru s učedníky se odehrála krátce po skončení poslední večeře, jejíž součástí bylo podle čtvrtého evangelisty i umývání nohou. Jidáš v tu chvíli již večeřadlo opustil a odešel, aby Ježíše zradil. V krátké časové prodlevě před odchodem do Getsemanské zahrady má Ježíš možnost sdílet tento čas se svými žáky a předat jim několik posledních slov, která ještě nejsou zasažena vypětím následujících událostí. V líčení Janova evangelia následuje několik dalších kapitol, které jsou vyplněny pouze Ježíšovou řečí v první osobě. Můžeme se dohadovat o tom, zda-li všechna tato slova byla vyřčena právě ve chvíli před odchodem z večeřadla. To, že je však evangelista situoval právě do tohoto času bezprostředně před zatčením není náhodné. Ježíš na závěr sděluje to nejdůležitější. V těchto slovech shrnuje své životní poslání a hovoří i o svém oslavení. Události jeho života docházejí svého naplnění. Dílo se dokonává a spěje k dvojímu oslavení. Bůh se oslavil v Ježíšově životě. Působil v jeho mocných činech, byl přítomen v jeho slovech. Nyní čeká Ježíš na své oslavení v Bohu. To už má přijít zakrátko. Jako časové specifikum uvádí evangelista slovo: hned. Ježíš si je vědom, jak málo času, z hlediska jeho pozemského plynutí, mu zbývá. Učedníky nazývá dítkami a hovoří už jen o krátkosti času, po který ještě bude s nimi. Ježíšovou cestou na kříž a do hrobu nemůže v tuto chvíli jít žádný z jeho učedníků. Musí jí nejprve projít sám, aby jí teprve svým vzkříšením otevřel každému, kdo ho bude hledat. V tuto chvíli ještě platí, že kam on odchází, tam oni přijít nemohou. Pro čas jejich pozemského přebývání ustanovuje Ježíš nové přikázání lásky. Ježíš nabádá učedníky, aby se navzájem milovali, jako on miloval je. Je to vlastně jinými slovy řečené přikázání lásky, tak, jak jej známe z předchozích evangelií: „Miluj bližního svého, jako sebe samého.“ A jestliže předcházející evangelia tuto lásku odvozují od lásky k Bohu, která je stanovena v první části přikázání lásky: „Miluj Hospodina celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší“, Jan tuto spojitost lásky lidské s láskou Boží uvádí v jediné větě: proto se milujte navzájem, protože já jsem si zamiloval vás. Kristova láska k učedníkům není běžným přátelským či milostným vztahem. V Ježíši miluje učedníky samotný Bůh. Člověk se stává příjemcem jeho lásky. Odraz tohoto citu se má zrcadlit i ve vztazích mezilidských. Láska má být tím základním rozpoznávacím znamením všech kristovců. Bez ní jsou marné všechny výšiny i hlubiny teologického poznání a sebekrásnější řeči o Bohu. I zbožnost, která není podepřena vzájemnou láskou a s ní související laskavostí – vřelým vztahem k druhým lidem, je jenom marným lidským pachtěním, které se míjí účinkem. A třeba si v tuto chvíli vybavujete lidi, o kterých si říkáte, že právě na ně to bezezbytku platí: lidé plní zbožných frází a okázalých gest, lid kostelní a církevní, který někdy ani tváří v tvář Kristovu otevřenému večeřadlu není schopen si podat navzájem ruku na usmířenou, ale omezme pro jistotu své ukvapené úsudky o druhých. Ptejme se, do jaké míry my sami jsme naplněni láskou k druhým lidem. Nechce nás náš kritický pohled jenom odvést od vlastní neschopnosti milovat druhé? Láska je možná jedině ve vztahu. Nemůžeme milovat něco, k čemu nemáme žádný vztah. V duchovním vnímání světa i života je dvojí rovina vztahů, která neodmyslitelně patří k sobě, je nedělitelná a v posledku o ní můžeme říci, že ačkoliv je dvojí, je vlastně jedna jediná: náš vztah k Bohu a náš vztah ke druhým lidem. Na těchto dvou poloosách se odehrává život z víry. Milovat Boha a milovat člověka. Starý zákon tuto základní duchovní zkušenost vyjádřil v příběhu o předání Desatera Božích přikázání: na jedné desce byla nařízení, týkající se vztahu mezi člověkem a Bohem, na desce druhé přikázání o tom, jak se mají lidé chovat mezi sebou navzájem. Obě tyto vztahové roviny mají být neseny a utvářeny láskou. Láska k Bohu se přelévá do lásky k lidem. Jedna je druhou nesena. Vzájemná mezilidská láska je také tím nejúčinnějším nástrojem skutečně účinné misie. O křesťanské věrohodnosti nepřesvědčí ani síla zbraní či argumentů jako tak pohled na to, jak ti, kteří se nazývají křesťané, se mají rádi mezi sebou. A neplatí mnohdy právě na naše společenství víry kritická apoštolská slova o tom, že se koušeme a požíráme navzájem? Jak chceme přesvědčovat druhé lidi o tom, že Kristus nás miluje, když my sami nejsem schopni mít rádi druhého člověka při plném respektu k jeho jinakosti? A nemám na mysli jenom lásku, kterou uplatňujeme v našich společenstvích víry – mezi sebou navzájem v církvi. I naše nejužší rodinné vztahy v mnohém vypovídají o tom, čemu jsme uvěřili. Stále platí ono známé, že lidé ve své většině nečtou bibli, ale čtou nás samotné. Na základě našich životních postojů, na základě naší vlastní míry lásky si dělají svůj úsudek o víře a o křesťanech. Pokud cítíme deficit ve své lásce k lidem, prosme o ní, usilujme jí získat, najít, nikoliv za cenu křečovitých úsměvů a neupřímných postojů, ale za cenu užšího přimknutí se ke Kristu a hlubšího prožívání jeho lásky k nám. Pokud prožijeme velikost Boží lásky k nám, jako takto obdarovaní i my sami budeme schopni obdarovávat druhé.

Amen.

Kázání o IV. neděli po Duchu svatém 9.5.2004 v Husově sboru ve Vršovicích.