O misii

Ž 68,17-21
Sk 16,8-15
ev. J 14,21-31

B+S,

v předvečer svatodušních svátků by měla církev znovu promýšlet svoje povolání k misii. Právě ta je jejím prvořadým úkolem a můžeme jí označit i za jediný důvod pro její setrvání v čase následujícím po Kristově vzkříšení. Věříme, že největší dějinná událost se odehrála v Kristově zmrtvýchvstání. Nic předtím ani potom už nemůže tento jedinečný skutek překonat. Úkolem církve je, aby tuto událost dosvědčovala, nepřestávala o ní hovořit a snažila se důsledky z ní vyplývající aplikovat do života každého, kdo bude jejím svědectvím zaujat. Kristus nabízí světu východisko z jeho bezútěšného stavu. Víra v něho je zárukou, že to poslední slovo v našich životech nebude mít smrt, ale že to bude opět život v plnosti žitý před Bohem i druhými lidmi, ke kterým nás pojilo pouto lásky. Svět ve stále větší míře pociťuje absenci skutečně kvalitních vztahů, postavených na vzájemné důvěře, lásce a toleranci schopné plně respektovat naší lidskou rozdílnost. Celé skupiny lidí jsou znovu a znovu vytrhávány ze svých rodinných, společenských, kulturních i náboženských vazeb. Navzdory všem globalizačním trendům, které snad v dlouhodobém horizontu, pokud ovšem bude lidstvu někdy dáno do tohoto času dojít, mohou přispět k větší mezilidské vzájemnosti, míra osamělosti jednotlivců nebezpečně narůstá. Předcházející historické i společenské epochy a řády měly v sobě jako jeden ze stěžejních znaků zakódován prvek shromažďování se. Vědomí pospolitosti pomáhalo lidem přežít od dob prvobytně pospolné společnosti až za samotnou hranici moderní éry. Tato lidská pospolitost procházela svým vývojem a brala na sebe celou řadu podob. Po dlouhá staletí byla nedílně svázána s potřebou duchovního života, patřilo sem však i vědomí národní příslušnosti, sounáležitost s rodovým společenstvím, jasná provázanost s aglomerací, ve které se lidský život odehrával. Ještě v klasických dílech vesnického románu 19. století se můžeme dočíst, že náves, na které se lidé scházeli, aby si vyměňovali své názory, sdíleli své zkušenosti a zakoušeli tak vědomí pospolitosti, byla tím nejdůležitějším místem v obci. V klasickém rázu české krajiny bývají náves či náměstí zpravidla doplněny kostelem. Kostel představuje spirituální rovinu lidské vzájemnosti. S neustále se vzdalující hranicí poznání mravního a vědeckého, alespoň my, v církvi československé husitské, s překvapením zjišťujeme, že Ducha Kristova se nám do těchto dvou významných aspektů lidského bytí, nepodařilo dostat v míře, kterou nejspíše očekávali zakladatelé této církve. Stále větší atomizace vědních oborů, zpochybnění základních etických fundamentů vyrůstajících z bible, rozpad tradičního rodinného modelu, dále také dříve nebývalá možnost uspokojování potřeb v rovině výhradně individuální, má za následek to, že lidé pozapomněli na jednu ze svých základních potřeb: potřebu scházet se, být spolu. Individualismus je jakýmsi protiproudem globalizace. Když vzájemné hovory na návsích či u rodinného stolu nahradilo mihotavé problikávání televizních obrazovek, v současné době pak počítačových monitorů, pomocí kterých můžeme internetově komunikovat s celým světem, aniž bychom vytáhli paty z domu, nemůžeme se divit, že dříve živá a gradující společenství dnes vedou zápas o svojí příští existenci. Tento trend zasahuje veškeré církve i křesťanstvo jako celek. Ta společenství víry, která se profilovala jako lidová, popřípadě národní, jak tomu bylo a stále je i v církvi československé husitské, jsou však tímto postižena o poznání víc nežli společenství malých vyznavačských církví, případně církví, které svojí pospolitost budují na tradici rodinné zbožnosti přecházející z generace na generaci. Tísníme se v prázdných kostelech, kde zpravidla počty zpopelněných v urnových schránkách řádově o stovky převyšují hrstku těch, kterým bylo dopřáno dožít se této současnosti. Dříve netušený komfort jedné a více samostatných kostelních lavice na jednoho věřícího si dopřává většina účastníků husitských bohoslužeb v zemích českých i moravských. Jak vyjít z této neradostné reality, na jejímž konci mnohdy vidíme jenom samé pesimistické prognózy? Jako úkol číslo jedna nazírám pochopit Ježíšovo slovo o aktivní misii v jeho aktuální naléhavosti. Před církví jako celkem, to znamená před všemi křesťany – ty husitské nevyjímaje, stojí jako nejnaléhavější úkol pro třetí tisíciletí: zintenzivnit a znovuaplikovat své misijní poslání ke všem, kteří o Kristu nikdy neslyšeli, nezažili jeho všeodpouštějící dotek, nesetkali se s ním jako s živým Pánem a Spasitelem. Tato misijní snaha církve musí jít navzdory všeobecné nedůvěře k jakémkoliv druhům pevně daných pospolitostí s jasně vymezenými pravidly. Je to i největší úkol, který leží před současnou husitskou církví. Jedině v jeho zdárném vyřešení se ukrývá cesta do další budoucnosti. Pokud si nebudeme vědět rady s aktivní misií a s ní spojenou evangelizací, budou starosti husitské církve starostmi současné, nanejvýš ještě jedné příští generace. Funkční misijní model je popsán v bibli: je to Ježíšovo slovo o zaslíbení Přímluvce – Utěšitele – Ducha svatého. Jedině v jeho moci se nevěřící stává věřícím, jedině v něm mrtvé znovu ožívá, jedině v něm získává naše lidská pospolitost svůj spirituální rámec. Klíč k pochopení vložil Farský i do své liturgie: dva nebo tři sejití v Kristově jménu. Číslovky dvě a tři však mají být tím výchozím, nikoliv konečným bodem. V posílení vědomí společenství, výsadního postavení, které v něm člověk oproti okolnímu světu nabývá, protože je to Duch svatý, který je proměňuje, je náš výhled do nadějné budoucnosti.

Amen.

Kázání o V. neděli po svatém Duchu 16.5.2004 v Husově sboru ve Vršovicích.