Boháč a Lazar

Am 6, 4-7
1Tm 6, 6-12
ev. Lk 6, 16-19-31

B+S,

podobenství o boháči a Lazarovi, ačkoliv hovoří o nebi a pekle, si neklade za cíl vypsat, jakým způsobem se bude odehrávat naše další existence v těchto dvou eventualitách. Vykladači tohoto podobenství příliš často dělají chybu právě v tom, že svojí pozornost upírají výhradně na sugestivní popis boháčova pekelného přebývání, v němž tento muž hledí na Lazarovu věčnou blaženost v nebi, které je od pekla odděleno nepřekročitelnou propastí. Přiznám se, že i na mě tato sugesce od prvního seznámení se s tímto Ježíšovým podobenstvím působila a stále znovu a znovu působí. Představuji si ztrápeného boháče v temnotě, který hledí vzhůru k světlem zalitému místu rajského přebývání Lazara. Podobenství je přísně dualistické. Na jedné straně temnota, na straně druhé – alespoň v mých představách, i když pro to chybí sebemenší náznak v řeči tohoto podobenství, světlo Boží slávy, jehož odraz dopadá i do těch nejvzdálenějších hlubin. Ale dost fantazie, řekl jsem přeci, že o tom naše podobenství není. Předně se v něm termín „nebe“ či „ráj“ vůbec neobjevují. Blaženost Lazarova posmrtného přebývání je charakterizována slovy: „…umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi“ – nebo ještě přesněji: „…do Abrahamovi náruče.“ Ta náruč může být z řečtiny přeložena jako klín či v jiném významu jako mořský záliv. Jenom letmý pohled do řeckého originálu a řecko – českého slovníku mojí mysl na krátký čas zase odvál jiným směrem. Lazar na svém putování dospěl do stavu nezměnitelné blaženosti, která se podobá moři, v jednom z jehož zálivů nalezl Lazar svoje odpočinutí. Musím se však znovu nutit vrátit se k řeči samotného podobenství. Abrahamova náruč na straně jedné a peklo na straně druhé se otevírají až v posmrtné existenci obou mužů, cesta do nich je však vytyčena již během jejich pozemského života. Mezi boháčem a Lazarem existuje zvláštní souvztažnost. Jeden se dívá na druhého, dokud oba dva ještě žijí. Lazar pozoroval boháčův hodokvas, rád by se najedl alespoň z droptů, které padaly z jeho stolů na zem, ale ani ty mu nebyly dopřány. Jeho jedinými společníky byli psi, kteří olizovali jeho vředy a znásobovali tak jeho bolest. Jaké to muselo být, ležet na hnoji a den co den pozorovat boháče v jeho nádheře, krásných vybraných šatech v obklopení bohatství a hojnosti? Evangelista hovoří pouze o Lazarových pohledech na boháče. Zda-li i boháč si alespoň koutkem oka někdy Lazara všimnul se autor podobenství nezmiňuje. Tento případný fakt však boháče nikterak neomlouvá, naopak, jeho vinu ještě zvětšuje. Byl natolik zahleděn do svých požitků a rozkoší, že ani nebyl schopen vzhlédnout k potřebám člověka, který v nezměrné bolesti ležel pár kroků od něho. Potom přichází smrt jako předzvěst nejvyšší spravedlnosti. Lazar se odebírá, jak už bylo zmíněno do Abrahamova klína, boháč je pohřben a hned v následující větě se dovídáme, že je v pekle v nezměrných mukách, odkud spatřuje Abrahama a v jeho blízkosti i Lazara. Až teď se stane Lazar předmětem jeho pozornosti. Je však už pozdě. Někdejší boháč vede následně posmrtný dialog s Abrahamem. A jako jsme se nedověděli, zda-li během života boháč někdy Lazara spatřil, stejně tak se můžeme dohadovat, jestli nyní, ve věčném životě, má Lazar možnost vidět potrestaného boháče v jeho pekelných mukách. Mám za to, že propast mezi nimi je vizuálně nepropustná pouze z jedné strany. Boháč Lazara vidí, protože si naplno uvědomuje svoje životní selhání. Neměl čas řešit jeho bídnou situaci během života, tedy v době, kdy on sám přebýval v přepychu, aniž by jakkoliv pomohl člověku v nouzi. Jeho starostí byla skvostná oblečení a vybraná jídla, co se dělo okolo něho nevnímal. To prozření, spravedlivé posouzení vlastních chyb, přichází s poznáním nejvyšší spravedlnosti, kterou v řeči podobenství symbolizuje Abraham. Lazar je naopak ve stavu věčné blaženosti. Boháče v tu chvíli už nevidí a ani vidět nemůže. Vůči němu se nemá za co stydět a nemá ani důvod na něho vzpomínat. Pokud by měl byť jenom vizuální nebo myšlenkovou účast na boháčově utrpení, muselo by to jemu samotnému působit bolest, která by umenšovala jeho dojem z přebývání ve věčné radosti. A tak Lazar dle mého názoru nic neví o boháčově údělu. Není to blaženost nevědomá, z podobenství jenom vyplývá, že omilostněný člověk nemá žádný podíl na člověku, který před Božím soudem neobstál, ať už ho k němu v pozemském životě vázala jakákoliv pouta. Jediným prostředníkem mezi boháčem a Lazarem je Abraham. S ním zavržený rozmlouvá jako s nejvyšší autoritou. V souvislostech křesťanské víry si můžeme za postavu Abrahama dosadit Ježíše Krista. Jestliže pro židy byl nejvýznamnějším lidským pojítkem mezi člověkem a Bohem Abraham, pro křesťany to je Ježíš Kristus. On je již nyní tím, který našemu pozemskému přebývání nastavuje to správné zrcadlo. A tak se vlastně až teď dostávám k samotnému jádru podobenství. Jeho vyznění směřuje především do přítomnosti. Skrze něj jsme ujišťováni o tom, že budoucnostní očekávání naší víry by mělo bezprostředně utvářet naší přítomnost. A sice, že naše budoucnost s Bohem nebo bez Boha se rodí v našich pozemských mezilidských postojích a vztazích. Nebe a peklo nemusíme nutně chápat jako supranaturální veličiny ze světa posmrtné existence jako místa reálná či imaginární. Obojí může být naší současnou zkušeností. Buď jako boháčů, anebo jako Lazarů na hnoji.

Amen.

Kázání o 19. neděli po svatém Duchu 10.10.2004 v Husově sboru ve Vršovicích.