Debata o činnosti bratří Mašínů se dotýká i církve

Milan Paumer – člen odbojové skupiny bratří Mašínů, přijel na pozvání faráře Davida Frýdla 14. března do Husova sboru ve Vršovicích, aby účastníkům cyklu „komponovaných večerů“, které se v tomto sboru pravidelně konají, vyprávěl svůj životní příběh.

Když jsem na začátku roku s Milanem Paumerem mluvil, souhlasil s besedou a stanovili jsme termín společného večera na březen. Nikdo z nás nemohl tušit, do jakých aktuálních souvislostí se případ odbojové skupiny bratří Mašínů dostane poté, co premiér během cesty po Americe naprosto překvapivě ocenil Josefa Mašína osobním vyznamenáním, které je zároveň uznáním všem, kteří se totalitní diktatuře postavili na odpor. V tom příběhu s tragickým podtextem je celá řada „náhod“. Kdyby sovětský voják na poslední vlakové stanici před Západním Berlínem nebyl oslněn protisvětlem, musel by si všimnout, že na brzdových tyčích se na podvozku vagónu z posledních sil drží Ctirad Mašín. Kdyby Mašín a spol. nesebrali odvahu proběhnout z těsného obklíčení v lese u Waldova a jako zázrakem se jim nevyhnuly všechny střely z kulometu, také by se tato schůzka, ale také celonárodní debata o povaze jejich činů nekonala. Kdyby německá hlídka víc zaměřila pozornost na to, co se nachází pod jejíma nohama, museli by vojáci velmi rychle přijít na to, že ti, které hledají, jsou od nich na vzdálenost pár centimetrů. Příběh odbojové skupiny bratří Mašínů je plný podobně vypjatých situací a zvratů, kdy přežití a nepřežití záviselo na rozhodnutí v řádech zlomku vteřin. Až v budoucnu o jejich příběhu někdo natočí film, budou jeho tvůrci kritizováni za to, že divákům představují aktéry, kterým se jako zázrakem nic nestane, když přitom smrt okolo kosila desítky jiných a oni ze všech kritických situací vyšli jen s drobnými oděrkami, i když střela, kterou si Milan Paumer přinesl ve svých vnitřnostech do Západního Berlína rozhodně v jeho útrobách nezpůsobila drobnou oděrku. Na celém příběhu však nejvíc fascinující není ono množství náhod a krizových okamžiků, ve kterých myslíte, že past už už sklapne a oni pořád jdou dál, ani to, jak je možné, že pět kluků z Československa, kterým jen před pár měsíci bylo dvacet let, pronásleduje na dvacet čtyři tisíc policistů, vojáků a tajných, ale skutečnost, že v mizérii padesátých let, v době politických monstrprocesů a nejhoršího rudého běsnění, v době zvůle, se pět mladých lidí odhodlalo nejít cestou kompromisů, pasivní resistence, kolaborace s režimem a tichého přizpůsobení se s nadějí, že to nějak – když zatneme zuby – vydržíme. Byli schopni postavit se zlu aktivně na odpor, přičemž použili metody a prostředky boje, které v dané chvíli byly k dispozici. Jejich činy je třeba posuzovat v kontextu doby jako vojenské akce.

Kritika skupiny Mašínových je známá a je vystavěna na několika hlavních bodech: nebyla válka proto bylo nepřípustné používat způsoby, které jsou legitimní nanejvýš ve válce občanské. Protiargumentem je, že válka byla a co do rozměru dokonce světová: v programu komunistické internacionály ji vyhlásil rudý proletariát celému světu. Ve jménu dělnické třídy měla být pokořena buržoazní demokracie a nahrazena demokracií lidovou. Metody, jak toho docílit, také byly zřejmé: ozbrojená povstání, vraždy, loupeže, zastrašování, teror. Jen několik dnů před únorem 1948 dostávají ministři demokratických stran poštou výbušná zařízení, Jan Masaryk je zavražděn ani ne čtrnáct dnů po převratu, poslankyně Milada Horáková v roce 1950 se čtvrt hodiny dusí v oprátce, kterou jí na krk nasadil komunistický režim. Z pomsty za to, že Zdena Mašínová, vdova po národním hrdinovi od Zborova a členovi legendární protifašistické skupiny Tří králů, porodila dva syny, je na 24 let odsouzena k těžkému žaláři, kde v pokročilém stádiu rakoviny po dvou letech strávených v kobce umírá.

Chtěli si hrát na vojáky, tak zastřelili pár policajtů a pokladníka a zapálili několik stohů. Může se toto vůbec označit jako odboj? To je taky často opakovaný argument. Vždyť tím nic nemohli vyřešit! Co ale mělo pár kluků dělat, když nechtěli nečinně přihlížet tomu, jak je jejich země postupně devastována? Atentát na Heydricha musela zorganizovat exilová vláda za pomoci elitních vojenských jednotek vyškolených v Anglii. Pět kluků od Poděbrad sice mohlo spřádat plány na to, že se jim podaří zlikvidovat esa typu masových vrahů jako byl Gottwald nebo Slánský, ale bez podpory ze zahraničí by to bylo stejně těžko proveditelné. Jejich odchod do ciziny nebyl útěkem za lepším, ale svobodným rozhodnutím jít sloužit do armády, o které byli přesvědčeni, že se bude podílet na osvobození Československa. Události, ve kterých byli pochopili jako válečný stav a tak se chovali jako vojáci. Se stejným přesvědčením utíkali kluci z Protektorátu, kdy se z nich v Anglii stávali elitní piloti královského letectva. Ti samí, kteří všichni do jednoho co přežili a vrátili se domů, aby je komunisté internovali ve svých lágrech a věznicích. Mašínové a Paumer také v armádě Spojených států sloužili, až do chvíle, kdy poznali, že dějinné události půjdou jiným směrem, nežli jak o tom v roce 1950 až 1956 hovořily zahraniční rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. V těchto širokých souvislostech je třeba nahlížet na celou činnost odbojové skupiny bratří Mašínů.

Hodnocení činnosti skupiny bratří Mašínů se však v prostředí církve neobejde bez srovnání s kritérii, která s sebou přináší víra: do jaké míry je člověk oprávněn použít násilí v případě, že je systematicky omezován ve svých právech? Nedostává se tím do rozporu s Ježíšovým přikázáním lásky, s výzvou k nastavení druhé tváře a podřizování se světským vládám, máme-li na paměti biblický výrok o Božím soudu, neboť je psáno: „Mně patří pomsta, já odplatím?“ Tato otázka je relevantní zvlášť v husitské církvi, která se hlásí k odkazu Božích bojovníků, tedy i takových lidí, jakými byli Jan Žižka, Prokop Holý a jiní. To byli totiž vojáci a používali také dostupné způsoby boje. Na rozdíl od Mašínů nevystupovali pouze proti lidem v uniformě, ale způsob vyhlazovacího boje tehdy nerozlišoval mezi vojákem a civilistou: potenciálním nepřítelem byl každý z opačného tábora. Země tehdy na mnoha místech zůstávala spálená, ať už po ní přešla vojska té či oné strany. Přesto jsou dnes husitští vojevůdci oceňováni jako národní hrdinové, kteří proti obrovské přesile dokázali ubránit čest, víru i existenci své země. Křesťanství postavené na legalismu může pochopit přikázání Nezabiješ jako principielní zapovězení možnosti vzít druhému člověku život. Křesťanství však právě díky osobě Ježíše Krista opouští rámec zákonictví. Tím rozhodně netvrdím, že byť náznakem legalizuje násilí. Apoštol Pavel, který sám měl na svědomí mnoho životů – podle jednoduché rovnice tedy i on byl vrahem, hovoří o všeprostupující Boží milosti, která jako jediná je záchranou pro člověka. Pro křesťany je zcela určitě zavazující slovo z listu do Říma „neodplácejte zlým za zlé, vůči všem mějte na mysli jen dobro.“ Ř 12,17. To slovo však má i své pokračování: „Je li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Ř 12,18. Je-li možno, říká Písmo. Kdyby komunisté v poválečném Československu nerozpoutali třídní boj, pokud by nedocházelo k soustavnému porušování lidských práv a zjevným perzekucím obyvatelstva, jsem přesvědčen o tom, že Mašínové, Paumer, Švéda i Janata by žili životy docela obyčejných lidí a tátů od rodin. Myslím, že nikdo z nich nebyl posedlý touhou hrát si na hrdiny, vždyť kdo by toužil riskovat, že mu za jeho činy utrhnou hlavu hydraulickým vrátkem v pankrácké věznici, jak se to stalo Švédovi a Janatovi? Problematické dnes na celém případu vidím především to, že česká společnost se dostatečně nevypořádala s dědictvím čtyřicetileté komunistické diktatury. Že po jejím svržení nenastal obdobný proces jako v poválečném Německu, které se snažilo důsledně svoji společnost denacifikovat. Obdobná „debolševizace“ české společnosti byla odsunuta v duchu falešné pseudohumanity a s obavou honu na čarodějnice. A tak kromě nechvalně proslulých registrů „spolupracovníků“ nebyl učiněn žádný podstatný krok k vypořádání se s vlastní minulostí. Pokud ale nedošlo k jasnému vymezení se a definování zla, které z komunistické ideologie povstalo, výsledkem je současné chabé morální povědomí o tom, kdo byl obětí a kdo naopak utlačovatelem, respektive, pokud absentují kategorie dobra a zla, není ani hrdinů a není ani poražených, všichni splývají v jednu neurčitou masu zcela v duchu toho, jak se na člověka dívali komunisté: jako na beztvarou hmotu, která prací je formována a tak dochází k procesu polidštění opice.

I navzdory zmařeným životům, které za činností odbojové skupiny bratří Mašínů zůstávají, považuji jednotlivé aktéry za hrdiny, ne proto, že zabíjeli a prostříleli se na západ, ale proto, že věc své vlasti a svobodu jednotlivce povýšili nad běžná kritéria vlastního prospěchu a trpného přežívání – a to všechno ve velmi mladém věku. Možná postupovali nešťastně, ukvapeně, mnoho věcí do důsledku nepromysleli, ale stali se jedním z nemnoha hlasů svědomí svého národa. I přes veškerou rozpolcenost etických kritérií, s jakými jsou jejich činy dnes přijímány, zůstávají alespoň pro polovinu Čechů hrdiny třetího odboje. Toto s plnou vážností svých slov konstatuji, při vědomí toho, jak se vyjádřil syn popraveného Václava Švédy, Radslav Švéda, když Jáchymu Topolovi popisoval trudnou anabázi svého otce: „Myslím na všechny, co zavřeli. To byli hrdinové. Kluci, kteří vzali zbraně a šli přes hranice, prožili ten jeden těžký měsíc – a když je chytli, zemřeli jako vojáci. I můj táta. Ale co všichni ti obyčejní? Ti, kteří trávili roky v kriminálech a pak se vrátili domů nemocní a pes po nich neštěk? O těch nikdo neví. Nikdo už nezná ani jejich jména.“

V křesťanské víře můžeme chovat naději, že všechna jména spravedlivých jsou zapsána v nebesích a neztratí se z nich ani jediné.

David Frýdl

Promluva na komponovaném večeru s Milanem Paumerem v pátek 14. března 2008 v Husově sboru ve Vršovicích