Vykupitel je živ

Jb 19, 23-27
2Te 2, 13-3,5
ev. Lk 20, 27-40

B+S,

jedna z největších křesťanských nadějí ukrytá v tomto náboženství jako vzácný poklad, je naděje vzkříšení. Její význam i cenu správně pochopil apoštol Pavel, když řekl, že pokud by křesťané ve své víře v Krista nacházeli pouze naději pro tento současný život, budou patřit k nejubožejším z lidí. Vzkříšení je ústředním motivem křesťanské víry, od kterého se všechno další odvíjí a zároveň k němu směřuje. Kristova etika ve své pozemské rovině, tak jak jí například zachycuje Kázání na hoře u Matouše, případně jeho lukášovská obdoba v Kázání na rovině, je absolutním nárokem lásky, za kterým vždycky budeme ve své chatrné tělesnosti s vypětím všech sil dobíhat více či méně úspěšně, nikdy ne však dokonale. A proto se znovu a znovu přesvědčujeme o tom, jak moc je těžké, někdy doslova nesplnitelné, nastavovat druhou tvář, poté co jsme biti do jedné, kolik nám chybí k dokonalosti při spravedlivém posuzování druhých a ve střízlivém pohledu na sebe samotné, kolik trámů se hromadí v našich očích a přitom nám nezabraňují pozorně si všímat smítek v očích druhých lidí. To všechno jsou motivy, které můžeme najít v Kristových slovech a jejichž výslednicí je to, co nazýváme křesťanská morálka. Proti té si nedovolím říct jediné křivé slovo i při vědomí, kolikrát já sám jejích postulátů ve vlastním životě nedosahuji, anebo dosahuji v míře nedostatečné. Kristovo slovo naše mravní úsilí rázem obrací vniveč pokud budeme jeho kritická měřítka důsledně aplikovat sami na sebe. Vždyť kolikrát jsme byli pohnuti zlostí, kolikrát námi lomcovala nenávist, kolikrát jsme se zahleděli do druhého pohlaví s myšlenkami nikoliv na lásku agapé, nýbrž se jednalo o éros nejhrubšího zrna? Naše každodennost nás znovu a znovu bude usvědčovat z toho, že v našem poutnictví za Kristem, přes veškerá odhodlání, dobrá předsevzetí a nejlepší úmysly, stále budeme jenom klopýtajícími chudáky, kteří za svým Pánem vždycky budou o mnoho kroků a mil pozadu. Přesto můžeme načerpat povzbuzení z naděje, která mnohonásobně převyšuje každé lidské pomyšlení, ale i každý lidský skutek vykonaný i nevykonaný. Tou nadějí je Vzkříšení, kterou do života svých učedníků přinesl Kristus jako realitu z jiného světa. Až do okamžiku, kdy se s ním potkali znovu po jeho smrti jako s živým a vzkříšeným Pánem, se mohli dohadovat mezi sebou o tom, jak dostát jeho slovům, jak správně interpretovat jeho učení, jak vlastně jejich Mistr všechna svá slova myslel. To všechno bylo rázem proměněno ve chvíli, kdy do jejich životů znovu vstupuje Kristus jako ten, který zvítězil nad smrtí. Najednou už nejde pouze o to, co říkal, co učil zástupy, jaké zázračné skutky kdy a na kom vykonal. V tom všem by se podobal mnoha svým předchůdcům, současníkům i těm, kteří přišli po něm. Teprve Vzkříšení, jako nejmocnější čin, který se v Ježíšově životě odehrál z něho činí s nikým nezaměnitelnou dějinnou a spasitelnou postavu. Stal se živoucím důkazem Božího záměru s člověkem, celistvým sdělením toho, jak to Bůh s námi doopravdy myslí. Naplněním Jeremiášových slov o tom, že Boží myšlenky jsou o pokoji, nikoliv o zlu. Že jeho vůlí je dát nám naději do budoucna. Život se Vzkříšeným Kristem dostává najednou zcela nový rozměr. Na jedné straně dál neseme následky své porušenosti, dál klesáme pod tíhou břemen a vlastních selhání, naše nedokonalost je dennodenně konfrontována s Kristovou dokonalostí, na straně druhé přesto přese všechno v sobě neseme naději, že Bůh stejně jako vzkřísil Ježíše, může jednou tou samou mocí a tím samým Duchem vzkřísit i nás. Že to je možné, pravdivé. Že se jedná o realitu, i když v tomto čase vnímanou a přijímanou pouze ve víře, nikoliv o fikci a zbožné přání.

Víra ve vzkříšení byla mezi částí židovského starověkého lidu zdrojem značného napětí. Saduceové jí odmítali, protože o ní podle jejich představ nenacházeli dostatečné zmínky v Mojžíšově zákoně. Farizeové jí naopak zdůvodňovali jako biblicky oprávněnou. Je zřejmé, že si obě skupiny chtěli se zájmem poslechnout Ježíšovo stanovisko k této věci. Předkládají mu tedy ilustrační příklad ženy, která na základě instituce levirátního manželství postupně vystřídá sedm manželů. Komu z nich bude patřit, pokud ke vzkříšení skutečně dojde? Vždyť na základě Mojžíšova zákona by na ní mělo stejné právo sedm živých mužů? Proto se saduceové domnívali, že právě Mojžíšem ustanovená instituce levirátního manželství, ve kterém žena po smrti svého muže přecházela do manželství s jeho bratrem, vylučuje možnost na nějaké vzkříšení vůbec pomyslet. Ježíš odpovídá moudře tak, že všechny zúčastněné strany vede k zamyšlení ale i přehodnocení svých postojů. Předně, vzkříšení, ačkoliv se zvláštním způsobem dotýká všech lidí, není mezilidskou vztahovou záležitostí. Na prvním místě je člověk vzkříšen pro Boha. Nikoliv tedy žena pro svého muže, matka pro své děti, děti pro své rodiče. Ti všichni vstanou, aby se jejich protějškem stal Bůh. Při tom všem si dál zachovají svojí lidskou identitu, která však bude zásadním způsobem proměněná, nebude v ní místo pro bolest, smutek ani hřích, jak je tomu stále v našem světě. Připomenutím Mojžíšovy zkušenosti setkání s Bohem v hořícím keři jasně Ježíš deklaruje, že Bůh Hospodin, je Bohem živých a nikoliv mrtvých. Abrahamem, Izákem a Jákobem nemá na mysli trouchnivějící kosti či prach z dávno rozpadlých těl. Všichni ti, kteří byli vzkříšeni, znovu nalézají svojí identitu v Bohu. Mrtví nemohou nikoho oslavovat. Vzkříšený Kristus není vládcem podsvětí, ale tím, který od věků na věky kraluje království živých. Jen se tak do něj dostat, chtělo by se říct. A kdo bude v nebi žít? Jen Bůh to ví, ale já vím, jak to bude fajnový…

Amen.

Kázání o XXV. neděli po svatém Duchu – poslední neděli církevního roku 21. 11. 2004 v Husově sboru ve Vršovicích.