Silvestr

2Tm 3, 1-5
Dn 5, 13-20
ev. Mt 18, 23-35

B+S,

poslední den občanského roku některé lidi nutí k tomu, aby namísto účasti na nevázaném veselí, případně sledování bezduché televizní zábavy, nahradili přemýšlením o uplynulém čase. Tento nevelký výsek společenského spektra tvoříte i vy, kteří jste v tento den přišli do chrámu. Odpovězme si v duchu na některé otázky. Tou první bude: proč jsem dnes právě tady? Přišel jsem děkovat anebo prosit? Dost možná obojí. Někdo třeba přišel jenom proto, aby unikl hluku a mumraji tam venku. Prostě se jenom tak ztišit a setrvat alespoň na chvíli v Boží blízkosti. Těch otázek a námětů k přemýšlení je celá řada. Jaký byl rok, který je téměř za námi a co nás čeká v roce příštím? Silvestrovská doba je zvláštní směsicí nostalgie a zároveň očekávání, kdy stojíme na prahu nového a to staré za námi o překot mizí. Letošní závěr roku je navíc poznamenán tragickými událostmi, ke kterým v čase vánočním došlo v Asii. Jak poznamenal Jan Pavel II.: vánoce zesmutněly tragickými zprávami o přírodní katastrofě v Asii. Vánoce jenom umocňují onen kontrast mezi zdánlivým poklidem na straně jedné a nepopsatelnou bolestí a utrpením těch, kteří ztratili své blízké nebo žijí v nejistotách o ně, na straně druhé. Noviny den ze dne přinášejí zprávy o stále větším počtu obětí a tak je možná skutečně na místě přemýšlet o tom, řečeno společně s Hemingwayem a jedním starým anglickým básníkem: komu zvoní hrana… Četl jsem na internetu názorově velice různorodou diskuzi k tématu současných asijských událostí. Vedle neskrývaného cynismu některých se často vyskytují pochybnosti o Boží existenci, o smysluplnosti jakékoliv víry a jakéhokoliv náboženství ve světě, kde dochází k takovým věcem. Faktem zůstává, že ti z nás, kteří své příbuzné v tento čas neměli v dotčené oblasti světa, zůstáváme v roli diváků tragického dramatu, do kterého můžeme vstoupit nanejvýš svojí účastí, modlitbami, lidskou blízkostí anebo finanční či materiální pomocí. Prožívaná bolest lidí, kteří přišli o všechno je totiž těžko sdělitelná. A tak i závěrem tohoto roku vyvstává ta tragická otázka proč. Proč se to stalo ve vánočním čase, když byly pláže plné lidí? Proč je nikdo nevaroval? Proč zrovna v jedné z nejchudších oblastí světa? Mám pocit, že těch otázek proč? jsme si pokládali v uplynulém roce nějak mnoho. Ta závěrečná z nich je však podložena největší bolestí. Zbytečná je obhajoba, že k podobným věcem docházelo na indonéských pobřežích milióny let před tím, nežli je osídlil člověk. Stejně zcestné je vysvětlovat události jako Boží trest za jakékoliv skutky, páchané člověkem. Úkolem lidí víry je i za těchto okolností si víru v Boží jsoucnost podržet. Že i navzdory těmto věcem a událostem Bůh za tímto ale i v tomto světě zmítaném bolestí zůstává. To je přeci i poselství vánočního příběhu. A jak to bývá v obdobných případech, opět se dostává ke slovu v médiích a názorech lidí nejateističtější země Evropy zvláštně zastřená religiozita. Jakobychom navzdory tomu, že jsem se s Pánem Bohem už dávno vypořádali, podvědomě cítili, že i v takových událostech pořád zůstává smysluplné odkazovat a hledat za nimi určitý duchovní rozměr. Proto jeden z úvodníků dnešního denního tisku začíná otázkou po hledání ztraceného ráje. Redaktorova úvaha má své vyústění v správném rozpoznání, že pozemský ráj ztělesněný harmonickými lidskými vztahy a podložený barvitými obrázky sluncem zalitých písečných pláží, kde člověk leží v sladkém nicnedělání je neskutečnou iluzí. Takový ráj tady nikdy nebyl a ani nikdy nebude. Život, konstatuje redaktor, je kombinací zisků a ztrát. Právě v tom je patrná jeho dynamika a tvůrčí síla. Vlastně musím konstatovat, že i ze své pozice kněze křesťanské církve s touto charakteristikou souhlasím. Od začátku až do konce ve svém životě počítáme vítězství a prohry. Získáváme a opět ztrácíme. Vždyť tím jsem svojí silvestrovskou bilanční úvahu začínal. Ohlížíme se zpátky a přemýšlíme o tom co bylo, co jsme získali, co jsme v roce, který je za námi ztratili. Víra však do tohoto koloběhu početních operací plus a mínus vnáší ještě jeden nový rozměr. Apoštol Pavel tyto jiné počty charakterizuje přibližně těmito slovy: „všechno, co jsem v životě získal považuji za ztrátu, neboť tím největším ziskem je pro mě Kristus.“ Život je kombinací ztrát a zisků. Jeho závěrečná bilance se nám ale bez víry nutně musí jevit jako záporná. Nakonec totiž přijdeme stejně o všechno. Ztratíme zdraví, ztratíme své blízké, ztratíme domov, ale i svůj život, ale pokud v onom neustálém životním ztrácení neztratíme i svojí víru, můžeme si uchovat naději, že všechny naše ztráty se mohou proměnit v největší a životní zisk – život v Boží blízkosti, který nikdy neskončí. My, kteří jsme uvěřili – všem věcem a jevům světa navzdory, máme za povinnost tuto svojí víru nést a zvěstovat ostatním – nikoliv vemlouvavými slovy nebo nábožnými frázemi, ale způsobem svého uvažování a chování, svým životem. Ježíš to vyjadřuje geniálně jednoduchými slovy: „Jdi a jednej také tak – zachovej se stejně, jako milosrdný Samařan, který dokázal pomoci bližnímu v nouzi,“ anebo řečí podobenství o nemilosrdném služebníku: „nechovej se jako on. Jemu bylo nejvíc odpuštěno, ale sám nedokázal odpustit ani zlomek.“ Pokud naše víra nebude podložena těmito ježíšovskými životními postoji, snadno se může stát, že tváří v tvář hrůze světa okolo nás o ní přijdeme. Přeji nám všem hodně vytrvalosti, odvahy a síly do dalších zápasů v novém roce jenom z Boží milosti 2005.

Amen.

Kázání na Silvestra 2004 v Husově sboru ve Vršovicích.
27. prosince 2004 udeřila na pobřeží Indonésie ničivá vlna tsunami, která zahubila okolo 130 000 lidí.