Voda života

Ex 17, 1-7
Ř 5, 1-11
ev. Jn 4,5-14

B+S,

kolikrát v životě zažíváme ten pocit, kdy si připadáme jako uprostřed rozlehlé pouště, ve které tušíme přítomnost studny, ale ta studna je hluboká a vědro není po ruce? Snad mě nikdo neobviní z bezvěrectví, když si troufnu toto zdání označit za výsostně křesťanskou a tedy duchovní záležitost. Nechci se v tuto chvíli zamýšlet nad prázdnotou života bez Krista, třebaže i o té něco vím. Chci mluvit o prázdnotě s Kristem, tedy o stavu či pocitu, kterému podléhá člověk, který se už s Kristem setkal, ten, který už ví, že uprostřed pustiny jeho života je ukrytá studna s nevysychajícím pramenem poskytujícím občerstvení a úlevu a přesto dál pociťuje žízeň, anebo bezradně stojí na okraji studny a neví, čím by nabral. Ty duchovní studny se někdy zdají být nepředstavitelně hluboké a vědra, kterými bychom z nich vodu dostávali jsou až zoufale chatrná. Podívejme se na Janem popisovaný rozhovor Ježíše se Samařskou ženou u Jákobovy studny tímto úhlem pohledu. Tedy pohledem toho, který na rozdíl od ženy ze Samaří už ví, co může od Krista očekávat, a přesto dál žízní anebo jenom zůstává ve svém očekávání. V kolika věcech nás víra v Krista zásadně proměňuje tak, že můžeme s jistotou konstatovat, že bez ní bychom byli jiní? Každý ve svém životě neseme něco, co vnímáme jako svazující a obtěžující břemeno. Někdo je obětí vlastní vznětlivosti, která ho neopouští ani v prostředí víry, jiný zápasí s alkoholem či jinou formou tělesných závislostí, jiný je spoutáván svojí nepraktičností, další může trpět přemírou zakomplexovanosti, jiný se v bojové linii nachází uprostřed vlastní rodiny, kde by měl prokázat trpělivost, pokoru či obětavost anebo třeba větší schopnost empatie. Stačí se důkladně podívat do vlastního života a najedeme množství oblastí, o kterých můžeme jenom popravdě vyznat, že jsou i navzdory naší víře i nadále temnými stránkami naší existence. Jak je to možné, když nám je neustále připomínáno, že ve víře má být člověk schopen vyjití? Je to Kristus, který bezpodmínečně člověka oslovuje a vybízí ho: „Pojď a následuj mě! Zanech všechno co máš a pojď za mnou, ať už jsi jakýkoliv a udělal jsi cokoliv…“ Jak to, že i nadále býváme rozhněvaní, nepokojní, tak často bezradní, zmatení, jenom dál vedeni svými klamnými pocity a zdáními. Kde se na nás odráží jistota Kristových učedníků, kteří vystupují jako ti, kteří nalezli smysl a cíl svého života? Není to často jenom naše vlastní hra na to, být lepšími? Třeba druhým se jevit v tom jasnějším a přijatelnějším světle? Nemám na mysli pokrytectví, které mnohým slouží k zastření vlastního duchovního nedostatku, ale o určitém pocitu bezmoci, kterému i navzdory víře propadáme ve chvílích, kdy si jasně neuvědomujeme její ovoce. Ten pocit žízně u jákobovských studní, ve kterých vodu nejenom tušíme, ale třeba i jasně vidíme. Ano, je tady: je to Kristus, který nám tuto vodu nabízí, ale my dál zůstáváme ve své žízni. Čím to je, že se náš život neutváří podle našich představ? Třeba proto, že dostatečně nerozumíme Hospodinovu slovu: „Cesty mé nejsou cesty vaše a myšlenky mé nejsou myšlenky vaše.“ Uvěřit ještě neznamená všechno pochopit a vyladit se s Bohem na stejnou frekvenci. Kolikrát v životě až se zpětnou platností poznáváme, že třeba právě v tom jednom jediném okamžiku nám byl Bůh nejblíž a my jsme tu chvíli možná prožívali jako svůj nejbolestnější okamžik anebo obtěžující zkušenost, která nás odváděla od mnohem příjemnějších prožitků? Známý příběh o Božích stopách je pro toto přemýšlení obzvlášť výstižný: člověk po své smrti rekapituluje celý život a všímá si, že od okamžiku uvěření v něm vedou dvě stopy. Ta jedna je stopa člověka a druhá patří Bohu. Pak se ale v některých životních etapách ty druhé kročeje ztrácejí. A jsou to chvíle těch nejtěžších životních zkoušek i pádů. „Kde jsi byl, Bože, když jsem tě nejvíc potřeboval?“ ptá se člověk. „Kam jsi odešel tehdy, kdy bylo nejvíc zapotřebí, abys byl se mnou?“ „Nesl jsem tě na svých ramenou,“ odpovídá Bůh a vysvětluje, proč v takových chvílích zůstávají stopy jediné – ty Boží. Teologie pro ně má dokonce odborný výraz: latinsky se jim říká – vestigia Dei. Stopy, které Bůh otiskl do našich životů. Jsou jako otisky v písku – snadno přehlédnutelné a lehce je ztratíme. Většinou o nich ani nevíme, přesto vedou tím zaručeně správným směrem. Jejich cílem jsou vždy studně občerstvení, u kterých sedí Kristus. A snad jedině pro ten pocit žízně si můžeme potom uvědomit, jakou cenu má pro nás voda, kterou nabízí. Z církevních dějin se mnohokrát přesvědčujeme o tom, že největší světci byli před tím, nežli se jimi stali, ti největší hříšníci. Stejně tak se může Bůh nejvíc oslavit skrze naši vlastní porušenost a to největší životní bohatství nám odhalit ve chvíli jeho definitivní ztráty. Jako když uschováte světlo do nádoby a teprve v okamžiku, kdy nádoba popraská vyjde to světlo najevo. Berme tedy náš pocit žízně a duchovní nenaplněnosti ve chvílích, kdy podléháme pocitu, že naše víra nic neřeší a náš život nemění, jako průvodní Boží znamení toho, který nás bezpečně převádí těmi nejnebezpečnějšími úskalími a vede nás k tichým vodám pít. Když Izraelité dlouho putovali pouští, začali se v zoufalství mezi sebou přít a svářit. „Je mezi námi Hospodin nebo není?“ ptali se a hledali východisko. A Mojžíš tehdy udeřil do skály, která vydala svůj pramen. Podobně Kristus ve chvílích našich svárů, bolestí a nepokojů zaslibuje: „Voda, kterou dám, stane se pramenem vyvěrajícím k věčnému životu…“

Amen.

Kázání o III. neděli postní 27. února 2005 v Husově sboru ve Vršovicích.