Slepý u rybníka Siloe

Ž 146, 5-10
Ef 5, 8-14
ev. Jn 9, 1-41

B+S,
zprávě o uzdravení od narození slepého člověka věnuje evangelista Jan celou jednu kapitolu svého díla. Svým rozsahem se blíží délce textu, který je věnován příběhu Lazarova vzkříšení. Mezi oběma událostmi můžeme najít celou řadu spojitostí. V obou případech je stěžejní role přisouzena lidem, kteří již byli v očích druhých odepsáni. Mrtvý Lazar je stejně beznadějným případem, jako od narození slepý člověk. Stavy obou lidí nesou pečeť definitivnosti, jsou nezvratné a nezbývá nic jiného, nežli tuto nezvratnost vzít na vědomí. A stejně jako v případě Lazarově, i nyní pod dojmem setkání se s od narozením slepým, je Ježíš učedníky i ostatními lidmi zapojen do debaty o osudu takto postiženého člověka. Pohled na slepého chudáka v nich vzbudil soucit, ale byl také impulsem k otázce: „proč je ten člověk vlastně slepý? Kdo za to může, že se takto narodil?“ A Ježíš svojí odpovědí ruší tradiční židovské schéma provázanosti hříchu a nemoci. „Není slepý pro to, či ono,“ říká Ježíš. „Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží“. Ježíšova odpověď je dětinsky prostá, zůstala by však pouhými slovy, kdyby po nich onen Boží skutek nenásledoval. Ježíš potře slepému oči blátem a posílá ho umýt se do rybníka Siloe. On tak činí a když se vrací, spatřuje že vidí. Tam, kde ostatní evangelisté své zprávy o zázračných skutcích pomoci většinou končí, se Jan dostává teprve do necelé jedné třetiny svého líčení. Následuje obsáhlý popis toho, jaký rozruch Ježíšův skutek mezi lidmi způsobil. Dál sledujeme, jak pokračovala anabáze uzdraveného člověka. Na scénu se postupně dostávají farizeové, dokonce i rodiče uzdraveného podávají své svědectví o jeho postižení a závěrem se uzdravený ještě jednou potkává s Ježíšem. Nabízí se domněnka, jako by byl příběh vylíčen na půdorysu antického dramatu. Dějství střídá dějství a scéna scénu až k velkolepému závěru, ale o divadlo v žádném případě nejde. Evangelista Jan věren svému určení být biblickým symbolikem postupně rozplétá jemné předivo svých myšlenek o smyslu lidského utrpení i smyslu Ježíšova poslání. Obojí do příběhu uzdravení u rybníka Siloe zakomponoval a na obojí v plné vážnosti a autoritě Božího slova odpovídá. Na otázku: „Proč je ten člověk slepý?“ přináší Ježíš odpověď nikoliv ve smyslu proto že, nýbrž aby. Zdánlivě nepatrný rozdíl, který však odpověď staví do zcela jiného světla. Kolikrát se ve svém životě ptáme: „Bože, proč?“ Kolik nářků a stesků už jsme pronesli na Boží adresu či adresu druhých lidí nebo sebe samotných? Proč se to muselo stát zrovna mně? Proč věci dopadly tak jak dopadly? Proč? Proč? Proč? Za každým životním proč se skrývá moře smutku, prolitých slz i odžité bolesti. Ta bolest však nekončí s odpovědí proto že. Takové východisko většinou přináší nepochopení nebo jenom další bolest. To správné východisko z takových otázek, a to je Ježíšova odpověď na otázku po smyslu utrpení, není v neustálém hledání důvodů proč se věci staly tak, jak se staly, nýbrž v pochopení, že věci a události které nás v životě potkávají mohou být výzvou, ve které se buď osvědčíme, nebo také neosvědčíme, ale že věci mohou být i příležitostí k prokázání velikých Božích skutků. Ukázkovým příkladem je závažné onemocnění, ve kterém je přirozenou lidskou reakcí ptát se: „Proč zrovna já? Proč se to muselo stát mně nebo člověku, kterého mám rád?“ Ve chvílích bolesti se častokrát ptáme: „Proč zrovna já?“ Ptáme se ale i ve chvílích radosti a štěstí, když nás nic nebolí ani neohrožuje, kdy žijeme v relativním poklidu nevzrušených všedních dnů: „Proč zrovna já? Čím jsem si to zasloužil, že jsem zdravý, šťastný a spokojený?“ Taková proč ve chvílích spokojenosti většinou nezaznívají. Ježíšovo nové náboženství tak přináší zcela fenomenální odpověď na odvěkou lidskou otázku. Ježíš vlastně říká: „Neptej se proč, do toho ti nic není. Důvody, které k tomu vedly stejně nikdy v plnosti neodhalíš. Ptej se na to, co s tím můžeš dělat a co s tím mohou dělat lidé okolo tebe, ale také: čekej na Boží řešení a zkus najít Boží východisko z všech věcí, které se ti v životě přihodí a ve všech událostech, kterými procházíš.“ Zrovna nedávno jsem vedl v tomto duchu rozhovor s vážně nemocným člověkem. V jeho slovech bylo spoustu obav, vyřčených i nevyřčených proč. A tak jsem mu pověděl o tomto příběhu z Janova evangelia a snažil se mu předat obsah naděje víry, která se děje aby. Lazar umřel, aby mohl přijít Ježíš a probudit ho ze spánku smrti. Stejně i slepý u Siloe celý život nesl své postižení, aby se jednou mohl potkat s Ježíšem a jeho život se od základu proměnil. Někomu se snad může zdát taková náboženská filosofie málo humánní. Vždyť za každým takovým stavem bolesti je spousta utrpení konkrétních lidí, nesklouzávejme však znovu do roviny proč. Berme věci, které nás v životě potkávají jako příležitost k aby. Ta aby mohou být malá i velká, každému podle jeho možností. Věříme-li však biblickému zaslíbení, potom nás nikdy nemůže potkat zkouška, která by byla nad naše síly a nemůže nás potkat žádná událost, ze které by nebylo alespoň jedno Boží východisko. V životě někdy přicházejí chvíle, ve kterých temnota kolem nás získává navrch. I pro tyto chvíle platí útěšné slovo: „Probuď se kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.“

Amen.

Kázání o IV. neděli postní 6. března 2005 v Husově sboru ve Vršovicích.