O ovcích a kozlech

Ez 34, 17-24
Ef 1, 15-23
ev. Mt 25, 31-46

B+S,
Lev Nikolajevič Tolstoj líčí ve své povídce Otec Martin příběh venkovského ševce Martina, který žije v očekávání, že k němu jednoho dne přijde Kristus na návštěvu. A ačkoliv se Martin na jeho návštěvu náležitě připraví, očekávaný host stále nepřichází. „Třeba se někde zpozdil,“ přemýšlí otec Martin a věnuje se svým běžným povinnostem. O samotě však nezůstává: postupně k jeho dveřím přicházejí lidé se svými potřebami – hladové dítě, unavený dělník, chudá vdova. Martin je přijímá a hostí, vyposlechne jejich příběh a v rámci svých možností se snaží pomoct. Den rychle uběhne a večer Martin zjišťuje, že pro samé povinnosti a zájem o přicházející lidi promeškal návštěvu nejvzácnější – Ježíše Krista. „Možná šel kolem a já jsem si ho nevšimnul…“ přemýšlí nahlas, když tu jeho zrak spočine na textu podobenství z Matoušova evangelia, 25. kapitoly O posledním soudu. V tu chvíli mu samotný Bůh sděluje: „Martine, vždyť Kristus byl u tebe dneska několikrát… On byl tou chudou vdovou, dítětem i dospělým mužem v nouzi. Tím, že ses jich ujal jsi přijal do svého domu Ježíše a pohostil ho.“ Tolik tedy Tolstého parafráze biblického textu o konečném oddělení ovcí od kozlů. Mnohokrát si my kněží musíme vyposlechnout otázku: „Co to znamená přijmout Krista? Jak mám věřit, že Kristus žije? Co je tou bytostnou zkušeností setkání se s ním? Kde je Kristus?“ Vždy, když takové otázky lidé kladou, měli bychom k nim přistupovat s největší vážností. To není rovina akademického debatování nad šálkem kávy. V podobných otázkách zaznívá oprávněná touha poznat, co je skutečností křesťanského duchovního a náboženského vnímání světa. Proto, aby se naše víra i naše náboženství stalo živou záležitostí, skutečností, která je schopná vykročit z vyschlých řečišť strnulých tradic, katechismových nauk a dávných stereotypů, je nutné prožít čas setkání s živým Kristem jako s tím největším životním nárokem. Podobat se otci Martinovi, ke kterému se Kristus ohlásil na návštěvu a spolu s Martinem si prožívat ono čekání, ve kterém vzácný host stále nepřichází. Martinovo postesknutí, že Ježíš už šel možná kolem, ale on si ho asi nevšimnul, je výstižnou charakteristikou hloubky víry, která není mrtvou naukou, ale životním zápasem s pochybností, bezvěrectvím, je otázkou po účelnosti a smyslu životního konání. Víra, která se čas od času nezachvěje ve svých základech není vírou, ale spíš jen slepým fanatismem, anebo onou tak často zmiňovanou životní berličkou, kterou přijímáme v čas bolesti, avšak v době, když nás nic netrápí nepokládáme za důležité se takovými věcmi zaobírat. Pochybnost je nedílným průvodičem a jedním z hlavních znaků víry. Duchovní herojové, kteří nepřiznají ani stín pochybností, bývají zpravidla odstrašujícími příklady víry. Kdo svoji víru nevybojuje a neobhájí v nesčetných jákobovských zápasech s Bohem, po vzoru dávných biblických svědků, kteří také museli usilovat o Boží požehnání, není vpravdě věřícím člověkem, který by mohl vyznat: ano, víra v Krista je mojí bytostnou životní zkušeností. Víra nás vede k přemýšlení, kde jsem dneska potkal Krista? Proč nepřišel, když jsem na něj čekal? Opozdil se, nevšimnul jsem si ho? Zastavil se na půli cesty za mnou anebo snad vůbec nepřijde? To jsou otázky, které si kladl otec Martin, ale při svém tázání po Boží návštěvě nezůstal jenom u otázek. To, že se ptal mu nezabránilo v tom, aby konal konkrétní skutky milosrdenství a pomoci potřebným, nikoliv proto, aby svými skutky vyvážil míru svých pochybností, aby si lidově řečeno udělal čárku před Bohem a před věčností, nýbrž proto, že byl pohnutý láskou k druhému v jeho aktuální nouzi. A tak vlastně teprve toto láskyplné pohnutí je tou jedinou a pravou skutečností, ve které poznáváme živého Krista a zakoušíme ho v realitě svého života. Někdo se snaží svoji víru prožívat v rovině jistého mystického spirituálního vytržení, které je přísně oddělené, od všech dalších životních prožitků a zkušeností, které sdílíme s ostatními lidmi. Jistě jsou takové případy lidí, kteří mají tento zvláštní druh vyvolenosti. V církevních dějinách i v bibli bychom na některé z nich narazili. V rovině obecné zkušenosti však platí za spíše výjimečné případy. Mnohem četnější jsou situace, které nastiňuje jedno ze závěrečných Ježíšových podobenstvích z Matoušova evangelia O posledním soudu: S Kristem se potkáváme v těch každodenních zkušenostech, kde vycházíme ze své soběstřednosti a jsme zaujati láskou a pomocí druhému. To je ta chvíle Božího navštívení, kterého si však na první pohled vlastně ani nevšimneme. Vždyť i ti, kteří podle bible stáli po Boží pravici se překvapeně ptali: „a kdy se to stalo? Kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, nahého, ve vězení? Vždyť jsme na tebe celý život poslušně čekali, ale máme dojem, že jsme se s tebou minuli…“ Všimněme si, jaká je tato biblická odpověď na otázku: kdy přišel Kristus? Kdy se stává Kristus naší zkušeností a životní skutečností? Někteří křesťané uvádějí den a snad i hodinu, ve které přijali Krista do svého srdce a mají tuto událost za pravou chvíli, ve které se Kristus stal skutečným v jejich životech. Přitom bible říká, že ti, kteří Krista doopravdy přijali a pro toto přijetí budou postaveni po Boží pravici, o tomto přijetí vlastně vůbec nevěděli. Až teprve Bůh jim řekl, že tehdy a tehdy v konkrétních životních událostech a skutcích lásky prožili chvíli, která prodloužila jejich časnost na věčnost. Albert Schwitzer musel rezignovat na své teologické hledání Krista a potkal ho až jako lékař v africké džungli. Dívejme se proto pozorně okolo sebe, abychom nepřehlédli ve všech těch pocestných, potřebných, ponížených a čekajících na naše přijetí a lásku, Krista, který za námi přichází na návštěvu.

Amen.

Kázání o XXVII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 20. listopadu 2005