Fraktály

Iz 61, 1-2. 10-11
1Te 5, 16-24
ev. J 1, 19-28

B+S,

veliké věci a veliké události bývají zpravidla ve svém počátku docela nenápadné. Tu „nenápadnost“ můžeme dokonce označit za jedenu z nejcharakterističtějších forem, podle které se organizuje svět a všechno, co je v něm. Věci i jevy mají tendenci klíčit a ve skrytosti pomalu dozrávat, aby až po čase byla zřejmá jejich rozmanitost. To, co bývá z počátku nicotné se může za čas rozvinout do podoby, která o mnoho převyšuje původní nenápadnost. Tuto obecnou zkušenost získáváme pozorováním přírody okolo sebe, zkoumáním mechanismů, pomocí kterých se utváří život živočišné říše a je i naší nejvlastnější životní zkušeností. Nejprve jsme se učili rozpoznávat v obrázcích písmenka, potom z písmen skládat jednoduchá slova a z nich podobně jednoduché věty a na konci tohoto procesu může být například schopnost některých číst Homéra v původním jazyce anebo sám vytvářet složitá vědecká či jiná pojednání. Začátky všech však zůstávají nápadně shodné: jednoduchost, nepatrnost a nenápadnost se postupně rozvíjí do pozdější bohaté škály forem, schopností a tvarů. Věci, jevy i slova mají tendenci bytnět, narůstat a stále složitěji se strukturovat. Někdy se v této souvislosti hovoří o teorii tzv. fraktálů. Fraktálem se má na mysli v našem světě téměř neomezená možnost větvení, které odpovídá určitému pravidlu. Matematicky vyjádřeno je prostor tohoto větvení nekonečný. Výstižně o tom píše americký religionista rumunského původu Ioan Culianu v úvodu ke svému Slovníku náboženství. Mám-li se pokusit ho parafrázovat, potom toto kázání vznikalo pomocí myšlenek, které obíhaly prostorem mého vědomí, přičemž text se utvářel složitou prací s fraktálem českého jazyka, který se dál větvil na odborné výrazy teologické s tím, že se týká rodu a druhu „kázání neboli promluva“ za použití dalších latentních pojmů typu „jednoduchost“, „sdělnost“, „laická veřejnost“, „srozumitelnost“. Při tom, jak jsem psal však mé oči i myšlenky neustále těkaly: do světa za oknem, kde jsem pozoroval vítr a projíždějící auta, do mé knihovny, ve které jsem hledal inspiraci, ale také vzpomínal na konkrétní lidi, kterým jsem své knihy rozpůjčoval a mnoho dalších. Během krátké doby jsem se tak postupně ocital v mnoha složitých dimenzích, v systému fraktálů, kde já sám v každém okamžiku jsem jednou z jejich výslednic a nekonečný počet dalších vzniká nebo bude teprve definován. Prostor těchto kombinací se jeví jako nekonečný. Den, kdy toto kázání vznikalo je fraktálem v nekonečném prostoru, na jehož utváření se podílely tisíce fraktálů jiných: dějiny města, ve kterém žiju, dějiny českého národa, střední Evropy, dějiny mého kontinentu a to všechno je dalším způsobem provázáno s dějinami mého církevního společenství, s historií mého vlastního rodu. Řečeno s Culianem: „Všechny tyto dějiny, v nichž jedny zahrnují druhé, jsou nekonečnými větveními s nekonečným množstvím dimenzí.“ Každý okamžik našeho bytí nás staví před možnost volby. Dopíšu toto kázání, nebo raději použiji některé záživnější a lépe stravitelné, které jsem napsal dřív? Zvednu se ráno z postele, nebo si ještě chvíli poležím? Každá možnost se větví a nabízí víc než jednu alternativu. Půjdu dnes do kostela, nebo si raději poslechnu rozhlasovou bohoslužbu? Popsat a bezezbytku vyjádřit fraktál svého života nemůžeme, protože je nekonečně složitý. Tuto schopnost má jedině Bůh, který ho sleduje ve všech souvislostech. Máme však jedinečnou možnost svůj život žít s nadějí, že jednou budeme s jeho složitou strukturou dokonale obeznámeni, že jednou poznáme skutečný smysl svého bytí, konání, že jednou odhalíme veškeré pohnutky, které se podílely na našem rozhodování a budeme zasvěceni do systému, podle kterého Bůh všechno stvořil. Možná se vám to, stejně jako mně, zdá všechno příliš složité, vykonstruované, ne zcela srozumitelné. I to je důkazem mých výchozích slov o počáteční jednoduchosti a postupující složitosti a stále větší strukturovanosti. Čitelnost a jednoduchost dětského věku je dána prozatím poměrně malým počtem fraktálů, které si dítě během svého krátkého života „odžilo“. S každým dalším dnem přibývají miliony dalších a život se stává složitější a složitější. Proto tak často toužíme, být zase jako děti, kdy se všechno zdálo jednoduché, jasné a průzračné.

Ústředním poselstvím adventu je janovské volání: „Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou.“ Ve složité struktuře vašich životů, názorů, myšlenek a vztahů, v těch milionech milionů fraktálů, které utvářely, utvářejí a budou definovat podobu vašeho dalšího života, je něco, co je tím klíčovým momentem, pomocí kterého se můžete přiblížit k samotnému jádru existence: nepoznaný Kristus, který vstupuje do vašeho života. Někdy nám věřícím nechybí přehnané sebevědomí a říkáme: „Znám Krista, poznal jsem Ježíše.“ Přes veškerou jistotu víry, která Krista vyznala jako Pána a Spasitele dál platí to janovské: „uprostřed vás stojí ten, kterého vy neznáte.“ On zná nás a ví o veškerých našich pohnutkách duševních, duchovních i tělesných. My z něho známe jenom část, jednu fasetu systému nekonečně složitějšího, ale i tato zlomkovitá znalost může být pro nás zdrojem nekonečné naděje i radosti. V adventu se tak pro nás znovu zračí ta netrpělivost času, ve kterém si uvědomujeme, že ve víře stojíme na prahu velikých událostí, které tady v našem současném životě teprve klíčí, aby se jednou v plnosti rozvinuly.

Amen.

Kázání o III. neděli adventní v Husově sboru ve Vršovicích 11.12.2005