Druhé housle

Iz 7, 13-14
Kz 9,7-10
ev. Mt 1, 18-25

B+S,

kolikrát a v jakých nejrůznějších životních situacích hrajeme „druhé“ a někdy i „třetí housle?“ Muži autoritativních manželek, ženy autoritativních mužů, kolegové v zaměstnání dosahují lepších výsledků nežli my, politická reprezentace, kterou jsme volili se chová v rozporu s našimi očekáváními a nedá se to změnit, život nám zvolna utíká mezi prsty a na mnoha frontách životních zápasů a usilování zjišťujeme, že víc než k vítězům, patříme k poraženým. Možná zůstáváme v nejistotě a obavách o svém zdravotním stavu, přibývají roky a ptáme se, co ještě čekat od života? Dělám práci, která mě nebaví, žiju s člověkem, který mě nebaví nebo se se mnou nebaví? Mám pocit, že se mi v životě nic nedaří a chybí zacílení toho, co stále musím konat? Pokud se v žádném z uvedených příkladů ani v náznaku nepoznáváte, nejspíš patříte k úzké skupině vyvolených, nikoliv z kašírovaných studií televizních reality show, ale realitu svého života zvládáte s lehkostí, která je dána vybraným jedincům, kterým v životě všechno vychází podle jejich představ a přání. My ostatní, kteří více než méně musíme hrát vedlejší role, ty příslovečné druhé a třetí housle, životní štěky s pocitem, že za pár let po naší smrti po nás ani pes neštěkne, vězme, že máme v bibli mocného přímluvce, ba přímo prototyp hráče druhé ligy. Je jím svatý Josef – pěstoun Páně, manžel Marie – Ježíšovy matky. Josef je mužem, který se ocitl ve stínu své ženy a dokonce i svého dítěte. Známe ho jenom z té imaginární vánoční scény, ve které se po boku Marie starostlivě sklání nad jesličkami s narozeným chlapcem. V celé bibli se nedochovala jediná Josefova přímá řeč, jediné slovo, které pronesl. Dokonce i ve známé scéně, ve které Josef s Marií hledají svého syna Ježíše v jeruzalémském chrámě, přebírá při rozhovoru s Ježíšem iniciativu jeho matka, a je to Marie, která říká: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali?“ A nejen v bibli, ale i v bohaté církevní tradici, se Josef dostává těžko ke slovu. Církev zná mariánský kult, mariánská dogmata, tisíce kostelů zasvěcených Panně Marii, oproti tomu žádná „josefologie“ zpracovaná není, žádné neposkvrněné Josefovo početí, nanebevzetí svatého Josefa a i těch kostelů, zasvěcených jemu je zoufale málo. To všechno jsou důvody, které mě utvrzují v přesvědčení, že novozákonní Josef je patronem lidí, kteří z nejrůznějších důvodů zůstávají upozaďováni, a přesto jsou jejich role nezastupitelné. Josef totiž ani v náznaku není trpným panákem, nehnutě zůstávajícím s otevřenou pusou stát nad tím, co se to vlastně jeho manželce narodilo. Takový příměr se může hodit nanejvýš na dřevěné, sádrové či papírové Josefy z našich betlémů. Ten skutečný, biblický Josef je mužem činu. Je potomkem nejslavnějšího izraelského rodu – pochází z čeledě krále Davida, jehož je dávným potomkem. Evangelista o něm říká, že byl mužem spravedlivým. Leželo mu na srdci blaho jeho rodiny, ale i prospěch a pověst ženy, kterou si zamiloval. Všechna důležitá životní rozhodnutí činí až po konzultaci s nejvyšší – to znamená Boží autoritou. Ve snu za ním přichází anděl, který ho uvádí do Boží vůle, je to Bůh, kterým se nechává v poslušnosti vést a udělá všechno pro to, aby Boží vůli naplnil. Řekl jsem, že Josef v bibli nepronesl jediné slovo. Není to tak úplně pravda. Pronesl totiž to nejcennější slovo, které kdy bylo řečeno: Slovo, které se stalo tělem, Ježíše Krista: dvakrát pronesl, nejprve, když ho pronášel z obklíčení Herodových hrdlořezů, kteří vzápětí zmasakrovali všechny betlémské děti, podruhé, když bere Ježíše a jeho matku a vracejí se zpátky do izraelské země z exilu v Egyptě. Všude tam Josef vystupuje jako pečlivý a starostlivý ochránce své rodiny, modlitebník, otec, kterému záleží na jeho dítěti. Právem mu tedy náleží biblické označení spravedlivý – jinak řečeno, Josef byl muž, který chodil s Hospodinem, dbal na jeho ustanovení a práva. Jako nejvíce inspirativní na jeho životě můžeme odhalit to samé, co oceňujeme na Marii. Vždyť kdyby mu toto chybělo, nevybral by si ho Bůh za otce, či chcete-li pěstouna Páně. Tou důležitou vlastností je schopnost proměnit svou nejistotu v tu největší životní jistotu. Josef si snad ve své lidskosti mohl připadat outsiderem – nic o tom však na základě bible nevíme, mohl procházet mnoha životními krizemi, zmatky, nejistotami o svém osudu, o osudu té, kterou miloval, o smyslu svého konání. Mohl a nejspíš zažíval všechno to, čím tak často procházíme my ve svém ušlápnutém lidství. A snad i mohl být těmi druhými houslemi, do kterých ho však až mnohem později dosadila církevní tradice. V čem však spočívá jeho velikost je právě ona pozoruhodná schopnost přijmout za svůj Boží úhel pohledu. To, co se zdá nejisté, chatrné, nemožné a snad i směšné, může být tou největší a nezpochybnitelnou životní jistotou. Bůh dnes před nikoho z nás neklade podobná dilemata: být či nebýt otcem a vychovatelem Spasitele světa. V tom je naše role oproti té Josefově jednoduší. Výzva, kterou nás však Bůh oslovuje, je prakticky stejná: „to, čeho se bojíš, přijmi za své. Svoji nejistotu, obavy a strach svěř Hospodinu, neboť mu na tobě záleží.“ I toto poselství je ukryto na pozadí vánočního příběhu. Kéž nás provází jistota, že není malých rolí, to jenom my je někdy špatně hrajeme, když se nechceme držet Boží režie.

Amen.

Kázání 24.12.2005 na Půlnoční bohoslužbě v Husově sboru ve Vršovicích