Jméno Ježíš

Nu 6, 22-27
F 2, 5-11
ev. L 2, 16-21

B+S,

staré latinské úsloví říká: nomen – omen, jméno – znamení. Co platilo v hojné míře v dřívějších dobách dnes již platit nemusí. Současný trend velí vybírat jména nikoliv podle jejich významu, ale především podle módních vln zrovna populárních jmen zpravidla mediálně známých osobností herců, zpěváků či seriálových postav. Jména dětí tak paradoxně nevypovídají ani tak o nich samotných, jako spíš o jejich rodičích. Je stále běžnější pojmenovávat potomky exotickými jmény, přičemž by někdo snad právem mohl poukázat, že i já s manželkou jsme při výběru jmen svých potomků: Natanaele a Tobiáše, tomuto trendu podlehli. Na naši obhajobu však musím sdělit, že při výběru obou jmen jsme se striktně přidrželi jejich významu v původních jazycích jako jednoho faktoru, a druhým důležitým momentem pro naše rozhodování byla skutečnost, že se jedná o jména biblických postav. Platí však bezezbytku již řečené, že výběr těchto jmen cosi vypovídá i o rodičích jejich nositelů. V biblických dobách byla těsná souvislost mezi význam jména a jeho nositelem naprosto běžná a dokonce i v mnohém charakterizující dotyčné osoby. Příkladnou ukázkou jsou jména prvních rodičů: Adama a Evy. Adam je země vzatý, Eva je Matka života, podobně úskočný Jákob, který pro své životní zápasy dostává nové jméno Izrael – Bůh bojující či Ten, který bojoval s Bohem. Z dalších postav uvádím Mojžíše – biblického plaváčka a později největšího z proroků je významem svého jména Z vody vytažený, nebo také Vytahující. A mohli bychom pokračovat dál a dál. Co jméno to osud, životní příběh a ve zkratce i charakteristika jeho nositele. Podobnou spjatost významu jména s jeho nositeli máme dosvědčenou u velké části přírodních národů. Asi nejvíc nám pod vlivem četby mayovek vstoupila tato informace do podvědomí u Indiánů, ale jedná se o obecný jev, kterým se jména utvářela a dodnes utváří kdekoliv na světě. V našem kulturně sociálním regionu se významně uplatňovala jména biblická, později jména světců a Božích mučedníků. Kritériem při jejich výběru tedy byla míra jejich spjatosti s Bohem, vírou a duchovními věcmi. Jedním z důsledků odnáboženšťování společnosti a ignorace jakéhokoliv duchovního rozměru je i skutečnost, že dnes je možné – prozatím v cizích zemích, pojmenovat svou dceru např. Ikea. Postupně tak vznikají nová jména, ovšem podle stejného modelu, podle kterého vznikala jména s religiózním podtextem. Michael – Kdo je jako Bůh? byl člověkem, který se ptal po Boží výjimečnosti. Ikea je Tou, jejíž rodiče přijali tento obchodní řetězec za svůj nový domov a rádi v něm nakupují. Je dost pravděpodobné, že v budoucnu se i promění kalendář, aby byl uzpůsoben novým jménům. Pro nás křesťany však existuje jedinečné jméno, o kterém věříme, že je s ničím a s nikým nesrovnatelné. Proto se postupem času z původně běžného jména – Ježíš, Jehošua, Jošua, stalo jméno, které pro míru své svatosti se u křesťanů s výjimkou jediného nositele přestalo používat úplně, u Židů naopak mělo příliš trpké konotace, pro které jako běžně dávané jméno zcela zaniklo. Tu výjimečnost zachytil apoštol Pavel ve svém chvalozpěvu o Kristu v listu křesťanům do Filip, ve kterém čteme: „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“ Starozákonní nástupce Mojžíšův, veliký vítěz od Jericha Jozue byl nositelem stejného jména. V jeho základě je ukryto Boží jméno, o kterém se říká: Hospodin je spása, případně Hospodinova spása. Pro lid Staré smlouvy byla ztělesněním této jistoty víry postava bojovníka a vojevůdce Jozua. Byl to on, který vítězně dovedl svůj národ do Slíbené země, vybojoval pro něho území s právem na život, přešel Jordán jako znamení očištění pro život v nové zemi a byl to, který vyznával: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ Křesťané však vyznávají, že i přes nespornou velikost Jozuovu zde existuje ještě někdo, který je do všech důsledků ztělesněním Hospodinovy spásy. Ten, který nejen tuto spásu přináší a vede k ní svůj lid, ale on sám je Spásou, On, který je Hospodinovou spásou a dosvědčuje jí v každém slovu, které řekl a v každém skutku, který vykonal. Když Maria podle židovského zákona osmý den po narození přichází do chrámu, aby byl chlapec obřezán, je mu při té příležitosti také dáno jméno Ježíš – Jehošua – Hospodin je spása. V tomto případě však nejde jenom o jméno – znamení – nomen omen. O Kristu vyznáváme, že to je samotný Bůh, který se pro nás stává člověkem a přináší nám spásu. Jeho jméno tak nejenom vypovídá o svém nositeli, ale zároveň nás samotné uvádí do tajemství Božího jména. Ježíšovi vyznavači jsou křtěni nejenom v tomto jménu, ale i do tohoto jména, tak, že se už ve svém lidství stávají součástí tajuplného Božího jména. Ježíš je tím jménem nad každé jiné jméno, před ním má jednou pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a vyznat, že spása a záchrana přichází v něm – v bezbranném betlémském dítěti, později svérázném vykladači a učiteli Zákona a v posledku v trpícím člověku, který podle náhledu svého okolí tragicky končí svůj život na kříži. Ve víře však víc tušíme než víme, že to je teprve začátek všech velkých věcí, které teprve přijdou v čase, kdy každý jazyk vyzná: Ježíš Kristus je Pán!

Amen.

Kázání 1.1.2006 v Husově sboru ve Vršovicích. Jména Ježíš.