Hledejte Hospodina pokud nalezen může být

1S 3, 3b-10.19
1K 6, 12-20
ev. J 1, 43-51

B+S,

jsem člověk, který neustále něco hledá. Moje rodina i nejbližší spolupracovníci potvrdí, že nejčastějším předmětem mého hledání bývají klíče. Téměř neuplyne den, abych druhým okolo sebe nepoložil otázku: „Kde mám klíče?“ S překvapením poznávám, že minimálně jeden z mých synů podobnou zapomnětlivou roztržitost zdědil po mně. V mém hledání se zračí nervozita, nejistota, úzkost i obava. Kdo někdy mé klíče viděl, pochopí z čeho pramení. Na jednom svazku jsou klíče od desítek dveří v celé řadě budov. U některých z nich mám jenom nejasné tušení, od čeho mohou být, u jiných to vím z jistotou a u dalších už nemám ani to tušení. Zvláštností tohoto svazku je, že na něm nechávám nejen klíče nejasného původu, ale i klíče, které už prokazatelně nikdy nic neodemknou, neboť se zlomily. Na otázku, proč i tyto zcela zjevné klíče vysloužilce nechávám po boku těch, které snad ještě mohou nějakou službu prokázat, hledám odpověď jenom velice těžko. Dílem je to z nostalgie po tom, jakou práci v minulosti odvedly a kam všude jsem se díky nim dostal, dílem i proto, že zlomený klíč může být užitečnou pomůckou v situacích, kdy nemáte nic jiného po ruce, čím byste si pomohli například v případě otevření pevně zavázaného balíku či jiného předmětu. Říkám si, že můj svazek klíčů může být při své váze i poměrně účinnou zbraní v případě napadení, tedy pokud je zrovna v ten moment nebudu hledat a dokázal bych se při jejich hodu strefit tím správným směrem. Úzkost, která se mě zmocňuje ve chvílích jejich hledání se jenom těžko popisuje. Je to jakýsi hluboce znepokojivý svíravý pocit, při kterém mám dojem, že každou chvíli exploduji tím nahromaděným neklidem ve svém nitru. V okamžiku, kdy podléhám dojmu, že se moje klíče ztratily jsem schopen oslovit prakticky kohokoliv s dotazem, jestli je neviděl, neměl ve svých rukou, neodnesl je, nezašantročil či jakkoliv jinak je přede mnou neutajil. Jsem také v těchto případech absolutně nekritický k sobě samému a mám tendenci lidi okolo sebe podezírat, že právě oni zapříčinili tuto ztrátu a jsou tak původci mé úzkostné nejistoty. Je to zvláštní vlastnost, která se patrně v naší rodině dědí z otce na syna. Vypozoroval jsem ji nejprve u svého otce, potom sám u sebe a nyní tedy i u mého mladšího syna – i když u něho prozatím pouze v případě vybraných hraček a nikoliv klíčů. Toto entrée jsem si neodpustil, nikoliv proto, že bych podlehl podivné sebemrskačské touze sdělovat vám své temné stránky – i když zrovna tato patří k těm méně bizarním a tedy i poměrně snadno sdělitelným. Skutečným důvodem je snaha přiblížit nám ten úzkostný neklid, který se zmocňuje domnívám se že většiny lidí, kteří něco ztratili a vědomě se snaží tuto ztracenou věc hledat a posléze najít. Při takovém hledání podléháme nervozitě, obviňujeme všechny možné i nemožné viníky, děsíme se pomyšlení, jak by to vypadalo, pokud bychom hledanou věc nenašli. Někdy v takových situacích podléháme i jinak spíše ojedinělým záchvatům vroucí zbožnosti. Vzýváme Boha a voláme ku pomoci jeho samotného případně všechny svaté i archanděle, slibujeme, jak náš život bude jiný v případě, že danou věc nalezneme, jak zásadním způsobem změníme styl našeho životního směřování. Myslím, že takové hledání čas od času prožívá každý člověk. Ta naléhavost a netrpělivost v něm je způsobena vědomím ceny, kterou pro nás hledaná věc představuje. Čím je cena či význam pro nás vyšší, tím se i zvyšuje naše úsilí nad danou věcí znovu získat kontrolu. Mám-li nějak s kazatelskou ctí vybruslit z této ryze člověčenské a osobní zkušenosti do roviny duchovní, potom si zkusme představit, že bychom podobnému neklidu propadali i v případech, kdy nehledáme jenom ztracené klíče, peněženky, rodinné příslušníky, to všechno při vědomí otázky: „Co má pro mě tu největší cenu?“ Vždyť o všechno jednou v životě přijdu. Možná to bude v jiném pořadí, ale jednou určitě přijde doba, kdy ztratím své klíče, svůj mobil, svoje peníze, svoje nejdražší, ztratím i svůj život, který je pokládán za hodnotu nejvyšší. O všechno jednou přijdu a co zůstane? Co najdu v té největší životní ztrátě? My, kteří jsme uvěřili v Krista jsme přesvědčeni, že najdeme jeho. Respektive, že jím budeme nalezeni. Naše časné hledání však této důležitosti jakoby neodpovídalo. Ruku na srdce: hledal někdo z vás Boha stejně intenzivně, jako jste hledali třeba právě své ztracené klíče? Cítili jste v sobě ten sžíravý neklid za každou cenu ho najít? Prohledali jste všechny myslitelné kouty, jestli právě tam se neukrývá? Asi málokdo z nás je schopen tak intenzivního prožitku ve věcech víry. Přesto nemůže existovat větší cena, nežli ta, kterou najdeme v živém Bohu. V mnohém inspirativní pro nás může být zkušenost starozákonního chlapce Samuele, kterého jednou v noci zavolal Bůh. O Samuelovi bible říká, že v té době ještě Hospodina neznal a jeho slovo mu nebylo zjeveno. Jeho hlas přesto zaslechnul a třikrát se zvednul, aby se ptal, kdo ho to vlastně volá. A teprve na počtvrté, když se přestal ptát, ustal ve svém hledání a otevřel se Bohu, teprve v tu chvíli se k němu Bůh sklonil, dal se mu poznat a Samuel pochopil, co od něho Bůh chce. Od té chvíle až do konce života. Kdyby to tak bylo stejné i v našich životech! Mít v sobě tak tu prorockou naléhavost a hledat Hospodina, dokud nalezen může být! A v tom hledání se umět zastavit a otevřít se jemu samému. Vždyť on nás našel už dávno!

Amen.

Kázání v neděli 15. ledna 2006 – II. neděle po Zjevení Páně v Husově sboru ve Vršovicích