Učednictví

Jon 3, 1-6
1K 7, 29-31
ev. Mk 1, 14-2

B+S,
ptal jsem se před několika dny v úzkém společenství věřících lidí, co si vybavují z počátků své víry. Od jaké doby sami sebe mohou označit za věřící a co bylo tím hlavním impulsem, pro který se jim víra stala naprosto samozřejmou a přirozenou součástí života. Ke svým odpovědím přistupovali lidé zdrženlivě. Dílem proto, že se v takových případech vždycky jedná o záležitost výsostně soukromého a osobního rázu, ale také proto, že mnohokrát jsou počátky víry zastřeny podobně, jako když s obtížemi a často jenom v nejasných obrysech vzpomínáme na to, co nám v paměti zůstalo jako nejranější vjem z prvních roků našeho života. Protože respondentů na můj dotaz bylo poměrně málo, odpovědi se s určitými obměnami v základních rysech víceméně shodovaly. Lidé ve své většině uváděli, že důležitým momentem byla rodinná atmosféra, ve které měla zbožnost své jasně definované místo, návštěva kostela byla pokládána za samozřejmost a významnou roli pro formování budoucí uvědomělé víry byla také pravidelná výuka náboženství na školách. Ze zde načrtnutých odpovědí si můžete udělat poměrně přesnou představu o věkovém složení skupiny lidí, se kterými jsem hovořil. Kdyby tehdy byli přítomni zástupci nejmladší, případně i mladší střední generace, jejich výpovědi o počátcích víry by se nejspíš lišily ve více bodech. Co si však troufám označit za faktor, který je společný snad všem počátkům víry, je přítomnost svědecké služby druhého člověka. Zkusme si v duchu vybavit, kdo nebo co bylo pro nás samotné rozhodující při formování naší víry? Od jaké doby můžeme s plnou vážností této výpovědi říci, že jsme uvěřili? Při tomto přemýšlení nám většinou vyvstanou v mysli konkrétní lidé a konkrétní události, díky kterým jsme svoji víru objevili a posléze vědomě přijali ve společenství církve. Pro někoho to byli rodiče, prarodiče, kněží, učitelé náboženství. Jiní svoji víru našli na základě životního příkladu někoho z přátel, mohli být inspirováni významnou křesťanskou osobností. Všude tedy nacházíme lidi. A to dokonce i u víry, která se rodí pod dojmem tragických událostí. Někdo blízký nám odejde, jsme pod tlakem velikého životního presu, kdy se ptáme, proč se věci odehrávají, tak jak je zažíváme, hledáme smysl, nějaký záchytný bod a často díky svědectví druhého člověka nacházíme Krista, jako hlubinu bezpečí a ten tolik očekávaný pevný bod, který může cele změnit směřování našeho vesmíru. Jak správně upozorňovali otcové reformace, kteří pro nás znovu objevili tento biblický apel: víra vzniká ze slyšení. Je to obecně známý, o to více však v praxi opomíjený poznatek, který máme dokladován na mnoha místech ve Starém zákoně: víra přechází z generace na generaci kontinuálně, je společnou hodnotou Božího lidu, která se dědí z otce na syna a z matky na dceru. Ne však samozřejmě, nýbrž na základě životního svědectví a příkladu. Biblická náboženská výchova je na mnoha místech podrobně zmapována. Spočívá ve vyučování a seznamování dětí s velikými věcmi, které Bůh rodičům, prarodičům a vzdáleným předkům učinil. Výchova k víře a pro náboženství, je poměrně složitým systémem předáváním hodnot, které jsme my sami v životě nalezli jako nezpochybnitelné jistoty. Aby naše svědectví bylo účinné, musí být na prvním místě podloženo jednotou slov a skutků, musí ale také být voleno úměrně k věku a postavení toho, kterému chceme své svědectví sdělit. Vzpomeňme každý sám u sebe na svého soukromého apoštola. Kdo byl tím, který mě uváděl do tajemství víry? A nenechme se zmást v případě, že to byla žena, rodič, či známý od vidění – ty všechny si Bůh může použít k tomu, aby se nám dal poznat. Pokud sami sebe nyní označujeme za věřící a v počátcích své víry si vybavujeme konkrétního člověka, určitě nepochybujeme o jeho apoštolském poslání. O to víc možná před námi vyvstává problém s naším vlastním apoštolátem. Kolika lidem jsem já účinně dosvědčil svoji víru? Nebyl jsem víc než apoštolem pro druhé bludným kamenem, který se jim postavil do cesty? Kde je moje jednota slov a činů, víry a skutků? Jak si počínám v nejbližším a zároveň nejobtížnějším misijním terénu, kterým je moje vlastní rodina? V případě neúspěchů a zřejmých nedostatků však není účelné lámat nad sebou hůl, sypat si popel na hlavu a své pozice vidět jako ztracené. Až do konce života je dost času na to, abychom právě svým životem prokázali, jakou cenu a jaké postavení v něm má naše víra. Často jako rodiče ve výchově k víře u vlastních dětí selháváme. Důkazem toho je i naše vylidněná církev, které chybí střední a mladá generace. Ale ani potom není všechno ztraceno. Význam babiček, ale samozřejmě i dědečků, v předávání duchovní tradice, je nezpochybnitelný a dokonce je zdůrazněn i v jednom z novozákonních apoštolských listů. Kristus svoji službu zahájil svědectvím: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Plnost času většinou přichází nepozorovaně, těžko ji vysledujeme. Přesto se dá žít s jejím vědomím. Boží království je tady a teď, stalo se díky Kristu mojí životní zkušeností, a proto vám o ní chci povědět.

Amen.

Kázání o III. neděli po Zjevení Páně 22.1.2006 v Husově sboru ve Vršovicích.