Petrova tchýně

Iz 40, 28-31
1K 9, 16-23
ev. Mk 1, 29-39

B+S,
v křesťanských kruzích koluje vtip, který svérázným způsobem nachází odpověď na otázku, proč Petr třikrát zapřel Ježíše. Protože uzdravil jeho tchýni, zní ta ironická odpověď, která má ke skutečnosti asi stejně daleko, jako starověké přesvědčení člověka o tom, že země je středem vesmíru. Příběh o uzdravení tchýně apoštola Petra v městě Kafarnaum, kde bydlel a kde se nacházel jejich dům, je nedílnou součástí evangelia. Bylo by však chybou, podsouvat této uzdravující historii jiný význam, nežli ten, se kterým jej evangelista do svého sepsání zařadil. Že se v příběhu tohoto zázračného uzdravení jedná o tchýni prvního z apoštolů, budoucího pilíře církve a podle tradice římské církve prvního z náměstků Kristových na zemi, je informace svým významem až druhotná, nikoliv však taková, která by nestála za zmínku. I díky tomu nám plastičtěji může vyvstat před očima postava předního z Kristových učedníků – rybáře Šimona Petra. Měl ženu, se kterou žil v domě, který patrně náležel její matce, dalším z obyvatelů tohoto domu byl Šimonův bratr Ondřej. Z uvedeného vyplývá, že Šimon Petr byl v době, kdy byl Kristem povolán stát se rybářem lidí, pevně zasazen do své rodiny. Sdílel se svými nejbližšími společnou střechu a zcela určitě byl rodinně založený, vždyť jinak by vzájemná koexistence s matkou manželky ve společném domě navíc ještě se svým dospělým bratrem, nebyla možná. Do tohoto domu tedy přivádí Ježíše, krátce poté, co jím byl povolán na břehu Galilejského jezera. Snad bylo pozvání výrazem proslulé blízkovýchodní a starověké pohostinnosti, ale dost možná se mohlo jednat i o rodinnou „poradu“ snažící se vyřešit otázku, co dál. Když Ježíš Petra vyzývá: „Pojď za mnou!“, vyplývá z řečeného zřejmý nárok na to, aby Petr, který tehdy ještě nemohl vědět, zda-li jen na čas nebo na celý život, opustil svoji dosavadní rodinu. Nabízí se v té souvislosti jedno z logických, ničím však v bibli nepodložených vysvětlení, že horečka Petrovy tchýně mohla být způsobena právě skutečností, že se dověděla o tom, že živitel rodiny a manžel její dcery má opustit svoje výnosné zaměstnání a dát se na dráhu potulného kazatele ve službách podivného rabbiho se zázračnou pověstí. Evangelista se však o příčinách nemoci nerozepisuje a omezí se pouze na konstatování, že tchyně ležela v horečce, když k ní Ježíše přivedli. Ten k ní přistoupil, vzal za ruku a pozvedl. Dnešním jazykem bychom řekli, že ji postavil na nohy. Nesháněl se po lécích, neaplikoval žádný léčebný postup: starověký, zázračný ani jiný. Kdyby měl postupovat v intencích své doby, patrně by prováděl zaříkávání, exorcismus, nic z toho však Ježíš nedělá. K uzdravení ženy stačí, aby ji vzal za ruku a pozvedl. Horečka vzápětí ustupuje a ona má dost síly na to, aby Ježíše a všechny v domě shromážděné obsluhovala. I z posledně řečeného je patrné, že musela získat k Ježíšovi pozitivní vztah: stál jí za to, aby ho i s jeho přáteli obsloužila, to všechno při vědomí, že to bude právě on, který jejího zetě odvede z rodinného kruhu. A i o povaze úkolu, který Ježíš Petrovi a dalším svěřil se může záhy přesvědčit. Brzy po setmění je jejich dům doslova oblehnut nemocnými a posedlými, které za Ježíšem přinášeli jejich příbuzní s přáním, aby je uzdravil. Že se tak děje po setmění nemá svůj původ čistě v symbolické rovině temnoty, která brání ve výhledu a je zástupným znamením bezvýchodnosti a trudnosti situace. Tentokrát je význam praktický a odpovídá historické skutečnosti. Události v Kafarnaum se až doposud odehrávaly v den sobotní. Do Petrova domu Ježíš přichází ze synagogálního shromáždění. Sobota končí s východem první večerní hvězdy a teprve potom je možné podle Mojžíšova zákona přenášet věci i lidi. Proto se zástupy nemocných u Petrova domu objevují až za tmy a nikoliv už dříve přes den, kdy mají Židé zapovězeno nosit cokoliv, co bezprostředně nepotřebují k životu. Ježíš mnoho nemocných uzdravuje a o povaze moci, kterou to činí zlým duchům zakazuje mluvit, protože pravý význam Ježíšova poslání má až do Vzkříšení zůstat v utajení. Po vyčerpávající službě, ale jistě i rozhovorech, které vedl v Petrově domě, se časně ráno Ježíš odebírá na pusté místo, aby se tam v tichosti modlil. Ale ani tam jeho modlitební ztišení nemá dlouhého trvání. Záhy ho vyhledávají jeho druhové a opět se na něho obracejí s naléhavými prosbami. Na ně Ježíš odpovídá, že musejí jít i do okolních městeček, aby i tam mohl kázat. Tolik tedy evangelní perikopa, kterou se uzavírá popis Ježíšovy činnosti v Kafarnaum. Denní režim Ježíšův a jeho apoštolské skupiny je v ní načrtnut téměř modelově s až překvapivě reportérskou přesností. Kolik podobných dnů potom zažil on a jeho učedníci, až do tragického závěru služby na golgotském kříži? Kolikrát v evangeliu ještě narazíme na podobné scény? Smysl té, kterou právě vykládáme můžeme odhalit třeba právě v postupu, s jakým Ježíš uzdravuje nemocnou matku Petrovy ženy – znovu si to připomeňme: bere za ruku a pozvedá. Pokusme se zahlédnout v tom obraz vlastního života s Kristem, ale i obraz vztahu, který má Kristus ke své církvi: bere za ruku a pozvedá. Je to on, který nás znovu staví na nohy a dává nám sílu ke svěřeným úkolům. Nejrůznější horečky ustupují a vrací se ztracená síla i smysl. Zcela v duchu starozákonního ujištění o tom, že ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se jako orlové, bez únavy a bez umdlení.

Amen.

Kázání o V. neděli po Zjevení Páně v neděli 5.2.2006 v Husově sboru ve Vršovicích