Jdouce po všem světě, kažte evangelium …

Ex 3, 13-15
1J 3, 1-7
ev. Mk 16, 9-20

B+S,

závěr Markova evangelia, ve kterém se popisuje cesta žen ke Kristovu hrobu, od kterého tyto ženy odcházejí s hrůzou, úžasem a bázní, která jejich ústa zavírá, by byl až příliš otevřeným koncem. V apoštolské době mu lidé rozuměli, neboť byl zasazen do reálných souvislostí jejich doby, životů i vlastních zkušeností, které učinili s nově vzniklou a rostoucí církví i s tím, jak se Ježíšův příběh odvíjel. Jak se však časově doba vzdalovala od jedinečné události Kristova Vzkříšení, objevila se potřeba dál tento příběh rozvést, sdělit jak to bylo a vyprávět ho těm, kteří nikdy předtím o podobné zkušenosti neslyšeli. Jak vznikla církev a co je posláním těch, kteří ji tvoří? Odkud získali apoštolové a další služebníci své pověření? To jsou otázky, na které se snaží odpovědět autor závěru Markova evangelia. Těch několik málo veršů tvoří dodatek, který byl až posléze přičleněn k jinak kompaktnímu celku Markova evangelia. Je syntézou zpráv z pozdějších evangelií o zjevování Vzkříšeného Krista. Slyšíme v něm ozvuky všech dalších evangelistů, takže se časově zařazuje až za vznik Janova evangelia do první poloviny druhého století. I přes tuto skutečnost se jedná o památné a prastaré svědectví o Kristově přítomnosti ve víře těch, kteří ho vyznávali. Jeho vypovídací duchovní hodnota o mnoho převyšuje jiné mimobiblické varianty zpracování Ježíšova příběhu, které jsou podstatně mladší – za všechny uvádím v současnosti zpopularizované Evangelium podle Jidáše. Všechny podobné zprávy se někdy o celá staletí vzdalují dataci Ježíšova života a jejich historická i duchovní kontinuita bývá značně diskutabilní. To však neplatí o prodlouženém konci Markova evangelia. Má být jen jakousi tečkou za tím, co evangelista vypověděl i shrnutím toho, co k tomu řekli ostatní. Víra, že byl Kristus Vzkříšen byla dosvědčena již třetího dne po jeho smrti. Nebyla pouze niterným prožitkem v srdcích těch, kteří se přesvědčili o tom, že Ježíš žije. Jejich víra v živého, vzkříšeného a oslaveného Ježíše měla svůj předobraz v reálných událostech: ať už to byly ženy spěchající ve zmatku od hrobu, nebo učedníci na cestě do Emauz, posléze celý apoštolský kruh, který se setkává s živým Ježíšem. Ty všechny autor dodatku zmiňuje a na konkrétních příkladech lidí dosvědčuje čemu sám uvěřil: a sice, že Kristus zemřel, ale třetí den vstal z mrtvých. Od té chvíle se radikálně situace proměnila. Kristovým Vzkříšením nastává nová a závěrečná etapa v díle spásy: vzniká církev jako společenství těch, kteří vyznali Krista jako vzkříšeného Pána, ta má být jejich duchovním domovem až do chvíle, kdy do tohoto domu Kristova znovu přijde jeho živý a oslavený Pán a od základu jej promění. Dnes už by se málokdo odvážil dopsat k jakémukoliv z evangelií svůj dodatek, odmyslíme-li většinou ironické či biblický text parafrázující literární, ale také hudební a filmová díla a dílka, která jsou z valné části pouhým fantazírováním, projekcí vlastních pocitů anebo dobře promyšleným komerčním tahem, ve kterém se skrývá vypočítavý kalkul zpochybnit tradiční pojetí Kristova příběhu. Přesto by něco podobného stálo za pokus, kdyby to mělo vyvěrat z hloubi naší víry ve Vzkříšeného Krista. Vždyť tím, že i my jsme uvěřili, že Ježíš žije, byl Vzkříšen třetího dne podle Písem, tímto aktem víry se i my dostáváme do stejných pozic, jako lidé z prvního století, z nichž mnozí byli Kristovými současníky. My jimi být nemůžeme, máme však s nimi společnou víru v toho, který byl mrtev a znovu žije. Tato naše víra se neobjevila jen tak z ničeho nic jako dar z čistého nebe. Vycházela z reálných předobrazů, z konkrétních situací, které se nám v životě přihodily a které jsme až posléze a s odstupem času rozpoznali jako události, ve kterých jsme se setkali s živým Kristem. Nikdo z nás nemohl učinit zkušenost žen spěchajících ke hrobu ani jsme nešli cestou do Emauz, přesto i do našich životů vstoupil ten samý živý a Oslavený Pán, který byl s ženami i učedníky. Přemýšlejme, jak to bylo v tom našem případě. Jak by vypadal můj vlastní dodatek k evangeliu? Velkolepé svědectví blízkých svědků z prvního století křesťanské éry se uzavírá a přicházíme my, jakožto současní svědkové o Kristu. Co povíme těm, kteří se nás zeptají na naši víru? Odkud se vzala, jak přišla: z jaké moci a z jakého pověření, proč zrovna já věřím, že Kristus žije? Ne každý je literárně nadán, aby v písemné výpovědi podal své svědectví o víře v Krista. Nevadí, jsou i jiné způsoby, jak svědčit o tom, čemu věříme a o čem jsme se přesvědčili. Důležité je, že tento svědecký apel je uložen každému, kdo vyznal Ježíše jako živého a vzkříšeného Pána. Jedním z vůbec prvních biblických textů, které jsem kdy uslyšel a už mi natrvalo zůstal v paměti byla právě slova z dodatku Markova evangelia: „Jdouce po všem světě kažte evangelium všemu stvoření….“ Bylo mi tehdy třináct nebo čtrnáct let, neměl jsem ponětí o tom, co znamená ono „kažte evangelium všemu stvoření“, přesto se v mém životě díky účinnému svědectví druhého člověka přihodilo, že i já jsem se posléze setkal s tím, o kterém hovoří evangelisté. Bylo to díky tomu, že mi druhý člověk svými slovy a po svém způsobu dosvědčil to, čemu věří. Na mě teď leží úkol, abych víru, kterou jsem získal zase předal dál, abych i já byl někomu tím, který na mě jednou s vděčností vzpomene jako na svého apoštola. Jestli se vám to zdá podobně jako mně téměř nesplnitelným úkolem, jsme naladěni na podobnou strunu. Tu jistotu, moc a přesvědčivost může přidat jedině Bůh. Jen v jeho moci a síle najdeme své poslání a naše svědectví bude účinné.

Amen.

Kázání o II. neděli po velikonocích 30.4.2006 v Husově sboru ve Vršovicích.