Dušičky

Iz 25, 6-9
Zj 21, 1-8
ev. Jn 11,32-44

B+S,
od doby, kdy se křesťané scházeli k bohoslužbám v podzemí římských katakomb, se datuje tradice pohřbívat zemřelé v místech, kde se schází živá církev. Tato zvláštní souvztažnost mezi světem živých a mrtvých dala později povstat praxi pohřbívat vážené osoby přímo v chrámovém prostoru: v jeho bočních lodích či pod podlahou nebo dokonce do sarkofágů přímo ve středu kostela. Odvozeně od toho začaly vznikat hřbitovy v těsném sousedství kostelů, případně byla hřbitovní půda posvěcena vystavěním hřbitovní kaple či alespoň Božích muk v jeho centrální části. A ještě jeden pozoruhodný aspekt stojí za připomínku: je zřejmý na hřbitovních místech, která byla založena ve středověku a dochovala se v autentické podobě do dnešních dnů. V městských aglomeracích na takové hřbitovy dnes až na výjimku nenarazíte, ale častokrát jsou k viděních na vesnicích či lesních samotách: malý hřbitůvek s kostelíkem uprostřed je obehnán vysokou a silnou zdí, která svým rozsahem spíše připomíná hradební opevnění nežli malou hřbitovní zídku. Proč naši předkové stavěli okolo svých hřbitovů tak silné zdi? Ten důvod měl svůj základ v přesvědčení, že existují dva světy: svět živých a svět mrtvých. Mezi nimi musí být jasně vymezená hranice, která má zůstat jedním směrem neprůchodná, a sice, že živí chodí za svými mrtvými také proto, aby mrtví nepřicházeli za živými. V lidové víře dala tato myšlenka povstat celé řadě příběhů, legend a pověstí, ve kterých k takové hrůzostrašné konfrontaci dochází. Za všechny vzpomeňme Erbenovu báseň ze sbírky Kytice Svatební košile. Ve svých jednotlivostech i celku má toto dílo všechny aspekty hororového žánru. Zaměřme se však na onu blízkou provázanost živé církve se světem mrtvých. Její příčinou není jakási makabrózní touha církve po pěstování kultu zemřelých. A ačkoliv je ústředním křesťanským symbolem kříž s Ježíšovým zmučeným a v mnohých ztvárněních i mrtvým tělem, pozornost církve a její hlavní apely se soustřeďují do světa živých, do aktuální časnosti s veškerými prožitky, kterých jsou naše dny plné. Pokud v některé době a na některých místech církev namísto toho více upínala zraky k záhrobí, vždy to bylo spíše na škodu a určitě na úkor radostné zvěsti evangelia, které Ježíš přinesl do srdcí živých lidí.

Biblický člověk doby starozákonní pociťoval stejnou bázeň před smrtí, jakou pociťujeme my v dnešním světě. Možná byl na smrt více zvyklý, nevytěsňoval pomyšlení na ní ze svého života a s posledními věcmi spojené úkony nebyly jako dnes až téměř za úplnou hranicí společenského spektra. Přesto si myslím, že strach ze smrti byl když ne úplně stejný, tak alespoň velice obdobný. V bibli ve Starém zákoně narazíme na jistou bezradnost, nebo chcete-li opatrnou formulaci odpovědi na otázku, jaký je další osud těch, kteří zemřeli a cestou všeho pozemského opustili tuto časnost. Abrahamova pospolitost byla tolik zaujata životem a jeho potřebami, že neměla čas příliš spekulovat o tom, co čeká člověka za hranicí smrti. Naplnění ústřední lidské potřeby potom bible spatřuje v kvalitě vztahu mezi člověkem a Bohem tady na zemi. Člověk zasazený do svého času vezdejšího odhaluje pravou kvalitu života ve vztahu s Bohem, který je stvořitelem světa, sám však je se světem nezaměnitelný, není vidět a přitom je jeho ústředním principem, hybatelem i původcem života. Hledat Boha znamená hledat smysl svého vlastního života, důvod a směr našeho pozemského putování. A jakoby ve Starém zákoně zůstala celá jedna oblast nedořešená: co čeká člověka za hranicí jeho času? To, že i v době Ježíšově byly odpovědi na tuto otázku různé dokládá známý spor mezi fareizeji a saduceji o vzkříšení, kdy jedni o vzkříšení hovořili, druhá strana židovstva je však popírala. Ježíš ve svém učení o posmrtném životě vychází z původního židovského předpokladu, že Hospodin je Bohem živých, protože mrtvý Boha neslaví a před Bohem je každý živý. Když Bůh Mojžíšovi říká, že je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, říká, že tímto Bohem je, nikoliv že byl Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba, to znamená, že tyto ale i ostatní biblické postavy, které už zesnuly v Božím slitování, jsou před Boží tváří ve stálém společenství s ním. Tuto víru ve věčný život Božích vyznavačů potom Ježíš vztahuje i na svoji osobu. Žádný z těch, kdo ve mně věří, nezahyne, ale má věčný život. Ježíš sám se stává cestou i branou k životu. Křtem v jeho jméno člověk již během života umírá světu, aby se narodil pro nový život s Bohem. Apoštol Pavel potom o osudu zemřelých hovoří v listu do Kolos, ve kterém říká: „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.“ To je křesťanská odpověď na otázku, kam odešli všichni ti, který nás ve smrti opustili: jejich život je skryt. Nemůžeme je vidět, protože se skrývají v Bohu, který je neviditelný. Ukrývají se však v prameni života. V tom, který sám je živý, to znamená, že i oni mají život. Při přemýšlení o našich zemřelých často podléháme útěšné naději, že se s nimi jednou opět shledáme. Mám za to, že to však nebude shledání jenom s těmi, kteří už zemřeli, ale i s těmi, kteří se v tuto chvíli ještě nenarodili. Ve stanu Božího přebývání, ve věčném příbytku v nebi se sejdeme s celým vykoupeným lidstvem ze všech časů a míst. To, co naše mrtvé tedy znovu činí živými není jenom ona mnohokrát na smutečních oznámeních proklamovaná naše láska k nim, je to především jejich i naše víra, se kterou je odevzdáme do náruče Božího milosrdenství, víra, ve které už tady vidíme to, co zůstává skryto v Bohu.

Amen.

Kázání v den Památky zesnulých 2. listopadu 2006 v Husově sboru ve Vršovicích.