Trpící služebník

Iz 53,4-11
Žd 5, 1-10
ev. Mk 10, 35-45

B+S,
apoštolům jako nejbližším spolupracovníkům, současníkům a žákům Ježíšovým přiřadila biblická tradice ovlivněná zkušeností rozrůstající se křesťanské pospolitosti po Ježíšově smrti čestný titul „sloupy církve“. Jejich postavení v prvotní církvi bylo jedinečné, výroky, které pronášeli byly nezpochybnitelné, nesly v sobě punc autenticity, vždyť to byli ti, kteří chodili s Ježíšem. Je si vybral za své žáky a ti ho všude doprovázeli s jedinou výjimkou: pod křížem je až na jednoho nenajdeme. Jinak ale vždycky byli tam kde Ježíš, probouzeli se s ním i usínali, hltali každé jeho slovo a byli vždycky připraveni být svému Mistru nablízku i ku pomoci. O něco pozdější církevní tradice apoštolský kruh po Jidášově sebevraždě doplněný Matějem povýšila až k nejvyšším stupňům svatosti. Bible je však zná a ukazuje ještě v jiné rovině: vedle nezpochybnitelné autority, kterou v prvotní církvi požívali nezastírá jejich chybující lidskou stránku. Tím se také bible zásadně liší od mnoha pozdějších životopisů svatých, které častokrát za cenu veliké fabulace zastíraly nejrůznější poklesky budoucích svatých. Novozákonní autoři se k takovým metodám fabulační tvorby nesnižují. Ačkoliv uznávají apoštolskou autoritu a v jejich přímém vlivu a na základě ústních podání učedníků sestavují svá evangelia, nevynechávají z nich i věci, které jakoby se nehodily do představy ideálních Božích služebníků a neotřesitelných církevních sloupů. Důvod proč tak bibličtí autoři činí je zřejmý: z jejich výpovědí má vyplynout, kdo je hlavní a neotřesitelnou persónou církve: nikoliv apoštolové, ale Ježíš Kristus. Tváří v tvář němu se i jeho nejbližší poznávali jako lidé neustále chybující. Vezměme třeba právě podání Markova evangelia: žádosti synů Zebedeových předchází jen o několik veršů dřív záznam o jiné pošetilosti: apoštolové se mezi sebou dohadují, kdo z nich je největší. Škoda že se nám nedochoval podrobný záznam jejich hádky. Známe jenom Ježíšovu reakci na ní, kdybychom však znali i argumenty jednotlivých učedníků v čem oni sami spatřovali své výsadní postavení v apoštolském kruhu, ušetřili bychom si mnoho teologických disputací o tom, která z církevních tradic je s jistotou ta nejsprávnější. Ježíš však takovou hádku utnul a nemínil jí poslouchat. Škoda že tak neučinil a nečiní i po svém vzkříšení, kdy se církve, stavící na Petrovi, na Janovi, na Pavlovi a na dalších ze sloupů církve dohadují, která z nich je ta zaručeně pravá a všechny ostatní převyšující. Žádost Zebedeovců ukazuje na to, že ač sloupem církve, i tak mohu být úplně mimo. Kéž bychom na to více pamatovali nejen v našem přístupu k církevním autoritám, ale i tehdy, když mi sami se těmito autoritami na jakémkoliv stupni církve stáváme. Apoštolové měli zvláštní druh milosti: byli Kristem vybráni, všude ho doprovázeli, každé jeho slovo mohli odezírat přímo ze Spasitelových rtů a přece byli tolikrát úplně mimo: Jidáš zradil, Petr zapřel, všichni se rozutekli, Petr chtěl Ježíše poučovat a on ho proto nazval satanem, Tomáš pochyboval, Natanael se divil, co může vzejít z Nazaretu dobrého a Jakub s Janem Zebedeovým si chtějí své postavení v Ježíšově blízkosti pojistit zvláštní výsadou. Překvapující je už ona suverenita, se kterou se na Ježíše obracejí: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ To není pokorná prosba v trpělivém očekávání, jak jejich Pán rozhodne. Jakub s Janem říkají: chci abys udělal co já řeknu. Kdo z nás by si troufnul takto formulovat svoji modlitbu, byť by se týkala věcí vážných nebo důležitých? Apoštolové začínají svoji řeč k Ježíšovi slovy: chtěli bychom, abys učinil. Důvodem jejich suverenity snad mohlo být vedle zbytnělého ega těch dvou možná i to, že podle biblických pramenů byli přímými Ježíšovými příbuznými. Na rozdíl od zbylých deseti byli Zebedeovi synové Ježíšovými bratranci. Pokrevní příbuznost hrála velikou roli a snad i to mohl být důvod, aby sami sebe viděli ve výlučném postavení. Ježíš na jejich žádost nereaguje unáhleně, jak se to někdy stává v pohádkách popleteným čarodějům nebo ve skutečnosti lidem, kteří podlehnou síle okamžiku. Neslíbí proto bezhlavě že učiní cokoliv si přejí až do poloviny království, jako to učinil Herodes krásné tanečnici a bez hlavy zůstal Jan Křtitel. Ježíš se Jakuba a Jana ptá po důvodu jejich chtění a bratři se stejnou suverenitou pokračují: „…dej nám, abychom měli.“

V tom příběhu vlastně ani není důležité, co Jakub s Janem chtěli. Stejně to nedostali. Místa ve slávě po Ježíšově pravici a levici už byla obsazena. Pro nás z toho vyplývá důležité poselství. To první se kterým jsem začal je varování před přílišným vzhlížením k lidem, které máme za autority. Ani váženost úřadu, ani délka a střih roucha, ani věk a životní zkušenosti nejsou zárukou toho, že se takto vážený člověk pohybuje v intencích Boží pravdy a vůle. Kritickým měřítkem může být pro nás v tomto případě Ježíšova rada těm, kteří se chtějí stát velkými: „buďte služebníky a otroky všech. V tom je pravá velikost.“ A to druhé? Zebedovci Ježíši diktovali své podmínky: řekněme si je za sebou, tak jak zazněly: chceme, učiň, dej abychom měli. Lidská cesta k Bohu je plná volání po tom, co všechno chceme, aby učinil, abychom my měli. Bůh jedná jinak. Jeho nezajímá, co my chceme aby učinil, abychom my měli. Chce, abychom my učinili to, co on chce, i kdybychom z toho my sami neměli mít nic. To je rozměr Božího království, které může člověka zastihnout tady na zemi. Ne má, ale Boží vůle ať se stane a ať ji v poslušnosti mohu přijmout.

Amen.

Kázání o XXII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 5. 11. 2006