Chudá vdova

1Kr 17, 8-16
Žd 9, 23-28
ev. Mk 12, 38-44

B+S,
patrně žádný jiný z návštěvníků chrámu před tím ani potom, kteří věnovali ze svých finančních prostředků na duchovní potřeby, neproslul větší známostí, nežli bezejmenná chudá vdova z nádvoří žen jeruzalémského chrámu, která věnovala dvě nepatrné mince. Za svoji popularitu přitom nevděčí výši vhozeného příspěvku, ale skutečnosti, že si jí přitom všimnul Ježíš, který před svými učedníky její skutek okomentoval. V sloupořadí chrámového nádvoří nalezl Ježíš s učedníky, podobně jako zástupy jiných znavených poutníků, místo ke svému odpočinku. Ale jako všechny ostatní události z Ježíšova života, i tato v sobě nese svůj zvláštní význam a důležité poselství. Ježíš si sedá naproti chrámové pokladnici a dívá se, jak do ní lidé vhazují peníze. Nebyla to jediná z pokladnic jeruzalémského chrámu. V pořadí třináctá sloužila tato pro dobrovolné dary na potřeby chrámu. Stával u ní kněz, který od lidí dar přebíral a sám jej pak vhazoval do pokladnice. Z uvedeného postupu bylo zřejmé, kolik kdo dával a zvlášť bohatí donátoři neodcházeli bez povšimnutí. Možná kdybychom se inspirovali při výběru bohoslužebné sbírky praxí z jeruzalémského chrámu, podařilo by se nám dlouhodobě zvýšit její každonedělní průměr. Při sčítání těchto sbírek jsem totiž už několikrát napočítal vedle neplatných mincí také utržené knoflíky a dokonce i šupiny z kapra. Kdyby však měl dát každý z návštěvníků kostela svůj obnos tváří v tvář do rukou kněze, patrně by si dlouho dopředu důkladně promyslel, jaký obnos předá. Na tuto praxi však nepomýšlím a radě starších ji ke schválení předkládat nebudu. Její adresnost by sice stála za zvážení, při počtech lidí, kteří ale chodí na bohoslužby nechci riskovat, že příště bych také mohl takto sbírku vybírat třeba jen od vlastní manželky. Situace v jeruzalémském chrámu byla také jiná v jeho jedinečnosti. Jednalo se o nejsvětější místo židovského kultu. Na jeruzalémském chrámu ulpívala zvláštní Boží přítomnost a vstoupit do něho znamenalo pro návštěvníky jako vstoupit na zápraží Božího království. Tato výjimečnost jeruzalémského bohoslužebného stánku sebou přinášela i mimořádnou ochotu jeho návštěvníků pamatovat na jeho potřeby. Nejednalo se pro ně také o každotýdenní stále stejně opakovaný úkon. Možná i já bych byl překvapen, kdybyste mi dali svoje celoroční dary na kostel do ruky v podobě jediné bankovky třeba o poslední neděli církevního roku se slovy, že si chcete na rok dopředu bohoslužebné sbírky předplatit a už vás nebaví neděli co neděli vhazovat do pokladničky mince, protože správná míra necinká, ale šustí. Při výkladu citované události z evangelia o daru chudé vdovy je však dobré si povšimnout, že v ní vůbec nejde o výši darovaného příspěvku pro potřeby chrámu. My, kteří bohoslužebné sbírky sčítáme, máme někdy tendenci na základě vybraného obnosu uvažovat, co z utrženého pořídíme, co naopak pořídit nelze, jak docílit toho, aby výnos bohoslužebných sbírek narůstal a proč se například čas od času mezi jinými objeví ve sbírce bankovka výjimečné hodnoty. Méně už uplatňujeme Ježíšovo měřítko při hodnocení obsahu chrámové sbírky. To je přísně individuální, jde od člověka k člověku a vůbec nehledí na to, kolik se posledku onoho dne v jeruzalémském chrámu vybralo peněz. Ježíš si všímá pohnutek, s jakými lidé své peníze do chrámové pokladnice vhazují a samozřejmě také ví, jaká je životní situace jednoho každého z nich. Jakousi paralelou k evangelnímu příběhu o daru chudé vdovy je událost ze starozákonní 1. knihy královské O chudé vdově ze Sarepty. Boží muž Eliáš v tíživé životní situaci přichází na Boží pokyn do Sarepty, kde potkává chudou vdovu, sbírající klestí. Prosí, aby mu podala džbán vody a skývu chleba. Ten však žena nemá. Zbývá jí už jenom hrst mouky a v láhvi trochu oleje. To vystačí akorát tak na jedno nasycení pro ní a jejího syna a pak nezbývá než čekat na smrt vyhladověním. Prorok jí však ujišťuje o Boží pomoci a protože ho žena poslechne, tato pomoc se stane skutečností. Na základě jiných biblických výroků bychom mohli Eliáše kritizovat, že se staví do role těch, kteří chtějí vyjídat domy vdov, musíme však mít na zřeteli jeho prorocké poslání, které se vztahuje i na jeho setkání s chudou vdovou. Eliáš není ten, který přišel vyjíst to poslední, co žena má, ale je zvěstovatelem Boží pomoci, která se v jejím uposlechnutí odehraje. Chudá vdova není v tomto případě prototypem ženy, která je schopná dát ze svého nedostatku. Má na starosti malého synka a to jí zakazuje myslet víc na jiné nežli na jeho potřeby. Zůstává v oprávněném strachu o něj a tento strach dovede vyjádřit. Přesto i ona se nechá přesvědčit a ve spolehnutí se na slovo Božího muže najde záchranu pro sebe i pro syna. Její novozákonní obdoba v chudé vdově, kterou Ježíš potkává při chrámové sbírce jde ještě dál. Tato je ochotna dát maximum ze svého nedostatku. Dá chrámu všechno, z čeho má být živa – veškerý obnos, za který by mohla nakoupit obživu do příštího dne – dál už nezbývá nic jiného, než čekat na smrt hladem anebo na milosrdenství a soucit druhých lidí. Rozhodne se však to málo dát na Boží věci a v tom hledá svoje východisko do budoucna. Jak málo se podobáme těmto dvěma ženám! Sareptská vdova se nechala přemluvit a spolehla se na řešení, které jí nabídnul Boží muž, jeruzalémská vdova i bez prorockého ujištění dala všechno z čeho měla být živa, to vše s jistotou Božího řešení její tíživé situace. Vzpomeňme si na ně nejenom, až budeme vhazovat peníze do chrámové pokladnice. A až to budeme činit: v kostele, farní kanceláři nebo na poště při vyplňování poukázky na uhrazení církevního příspěvku, mějme na paměti, že Ježíš sedí naproti a dívá se, kolik lidé věnují ze svých prostředků.

Amen.

Kázání o XXV. neděli církevního roku (poslední neděle) v Husově sboru ve Vršovicích 26. 11.2006