Silvestr

Ž 39, 5-8
2K 5,1-10
ev. Lk 13, 6-9

B+S,
poslední den občanského roku bývá u velké řady lidí spojen s bujarým veselím, slavením konce starého a radostným vítáním nového. Přiznám se, že silvestrovské oslavy mě příliš neoslovují. Od určité doby se hromadnému veselí silvestrovských nocí spíš vyhýbám, možná k jisté nelibosti některých členů rodiny, na druhou stranu jsem v tento čas zase použitelný při hlídání těch nejmenších, kteří ještě k účasti na silvestrovských večírcích nedorostli. A tak rok od roku na sobě pozoruji, že na půlnoční petardy reaguji spíš s nelibostí a strachem podobně jako psi, u mně je to spíš v obavě, aby přílišný hluk neprobudil spící potomstvo a abych i já mohl dobře zabrat. Silvestr totiž nevnímám jako důvod ani k oslavám, ani k přílišné radosti. Na jednu stranu by samozřejmě člověk měl v tento den pociťovat vděčnost za to, že se konce roku dožil a určitě je množství dalších skutečností, za které je důvod děkovat, to však můžeme konec konců činit kterýkoliv jiný den v roce a nejlépe každý. Více ve mně tedy převládá pocit jisté promarněnosti. Jsme o rok starší, jsme však o ten právě odžitý rok moudřejší, jsme na tom lépe nežli před rokem – nemyslím v rovině hmotné ani zdravotní, ale v tom smyslu, jak jsme za ten rok duchovně dozráli, jak jsme pokročili na naší cestě s Pánem? A stejně tak můžeme pomyslet na to, že jeden den v právě odžitém roce byl i budoucím výročním dnem našeho odchodu z tohoto světa. Který to asi byl a jak jsme ho prožili a jaký čas nás dělí do chvíle, kdy tato budoucnost se stane aktuální přítomností? Co jsem asi dělal v ten den, který jednou budou psát s křížkem u mého jména? Asi mi dáte zapravdu, že nejsem zrovna radostným patronem a veselým kumpánem lidí silvestrovských oslav. Spíš se mě zmocňuje jistá melancholie, ve které si kladu otázku: je co slavit? Neměli bychom namísto toho zaměřit svůj pohled do vlastního nitra a tiše zpytovat tváří v tvář Bohu své svědomí, znovu procházet uplynulým časem a ptát se, kolikrát jsem se v těch třistapětašedesáti dnech, které se za pár hodin uzavřou, na svých cestách potkal s tím, který je cílem, východiskem i smyslem všech cest? Takové otázky si kladu a zároveň dobře vím, jak málo jsem schopen i v tomto čase skutečného duchovního ponoru, který by vedl k hluboce prožívané vnitřní retrospekci. A tak i já víc zůstávám na povrchu a v lecčems jsem na tom hůř, nežli ti, kteří si podobné otázky nekladou a bezstarostně se poddávají radosti silvestrovské noci. Tři texty čtené z bible v tento den mají každý své důležité poselství a mají naši mysl nasměrovat k výše položeným otázkám. První z nich je z 39. žalmu. Jeho šestý verš v kralickém znění utkvěl v mé mysli dlouho předtím, nežli jsem zjistil, že vůbec nějaká kniha žalmů existuje: „Aj na dlaň odměřils mi dnů a věk můj je jako nic před tebou.“ Dlouho jsem nechápal, proč si ho moje prababička vybrala na své pohřební oznámení a mě ještě v dětském věku pověřila tím, abych to byl já, kdo jednou zajistí, že tam bude skutečně v tomto znění otištěno. Nerozuměl jsem tomu i proto, že v té době mé prababičce již nezbývalo mnoho let do doby, kdy oslavila své sté narozeniny. A teprve dlouho po její smrti jsem si uvědomil, že právě tím chtěla ve své dlouhověkosti říci, že tváří v tvář Bohu délka našich dnů ani věk nehrají roli. Tak i tak se jedná o Boží milost na každý den do kterého se probudíme znovu a znovu, do dvaceti, do padesáti, do sta, jenom přitom pamatovat, že je to na dlaň, na píď, na to, co se sotva vejde do ruky – totiž počet našich dnů, důležité a podstatné je právě ono vědomí milosti, která jako nový rozměr může vstoupit do našeho života. A tak již položená otázka po dni, ve kterém sejdeme z tohoto světa byla již řečená autorem 39. žalmu: Dej mi poznat, kdy přijde můj konec a kolik dnů je mi vyměřeno. Ale ten samý žalmista zná i pošetilost takového tázání a nalézá správné východisko: Moje očekávání, Panovníku, se upíná jenom k tobě. Druhým textem je Pavlovo přirovnání pozemského života ke stanu, který jednou bude stržen. Kdo byl někdy táborníkem ví, jak je důležité při stavbě stanu jeho správné zakotvení. Jaký význam má stanová konstrukce, jak záleží na místě, kde stanujeme. Všechny tyto věci se rozhodujícím vlivem podílejí na tom, v jakém stavu budeme ráno po probuzení. Stejně tak každý táborník ví, jaký je rozdíl mezi stanováním a bydlením doma. I když někdy po čas ve stanu pohrdáme luxusem pevného příbytku, nakonec se do něho všichni rádi jednou navracíme. Představa prožít celý svůj život ve stanu je totiž spíš pesimisitická. Pavel, který se zabýval šitím stanů a velkou část života prožil na cestách a ve velice skromných a někdy i tristních podmínkách dobře věděl, o čem píše. Naše přebývání je stan, který jsme si tady na zemi rozložili. Stan může být kdykoliv stržen, přemístěn, není to definitivum. To není domov, ale dočasné stanoviště proto, abychom se na své cestě udrželi, abychom přežili. Přijde však okamžik probuzení a až tehdy zjistíme, co bylo kotvou, konstrukcí a místem, kde jsme si svůj stan rozložili. Pavel sice hovoří o smrti, ale nikoliv jako o zkáze, nýbrž o pohlcení životem. Být pohlcen do života znamená ukotvit život v Kristu. A konečně třetím textem je známé podobenství o neplodném fíkovníku. Každý z evangelistů, který jej uvádí, ho podává v trochu jiném světle. Z toho Lukášova je nejvíc patrná budoucí naděje. Fíkovník po tři léta nerodí, je na vinici bez užitku a hrozí, že otráví i půdu okolo sebe. Majitel vinaře nabádá, aby zbytečný strom vytrhnul. Vinař je však milostivý, dává planému stromu šanci ještě tento rok. Okopá ho, pohnojí a snad příště ponese ovoce. Teprve potom se rozhodne. Jsem na vinici Páně jako planý fík, ale snad mi dá Bůh ještě šanci tento rok. Rok, který je z Boží milosti za mnou anebo ten, který je z Boží milosti přede mnou? Kéž bych byl Kristem okopán a občerstven pro budoucí úrodu.

Amen.

Kázání na Silvestra 31.12.2006 v Husově sboru na Vinohradech a ve Vršovicích