Pokušení na poušti

Dt 26,1-19
Ŕ 10, 4-13
ev. Lk 4, 1-13

B+S,
jsme v Božích očích povedená čeládka. To mě napadlo při čtení starozákonního textu o pokoleních, která se vydala z Egypta na cestu zpátky do Bohem zaslíbené země. Dvanáct kmenů Izraele – dvanáct potomků Jákobových, synové, kteří jednoho z bratrů neváhali odstranit a nakonec i prodat do otroctví, jenom aby si na něm utišili svůj hněv, žárlivost a závist. Tito potomci Jákobovi se v Egyptě mocně rozmnožili a z jejich semene povstaly čeledě tisíců lidí, kteří se jako kdysi Abraham na Boží pokyn vydávají na cestu za svobodou, která vůbec není chápána teritoriálně, nýbrž za svobodou zakotvenou ve víře v Boha Hospodina. Egypt je pro Izrael místem útisku a poroby. Je důsledkem hříchu Jákobových synů, kteří Josefa prodali jako otroka. A i když Hospodin dokáže i zlý záměr proměnit ve svoji oslavu a v případě Josefově se to i stalo, v dlouhodobějším měřítku platí i zde staré izraelské přísloví dosvědčené biblickými proroky: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“. Bolestnou vlastností lidského hříchu, a stojí za to si to znovu připomínat v začátku postní doby je, že jen tak nemizí z povrchu země, že se nerozplyne jak pára nad hrnecem poté, co je člověkem dokonán. Hřích zůstává i nadále. Ba co víc: často má tendenci bytnět, zvětšovat se, překážet a tížit jako příslovečný balvan vržený do cesty. Nabaluje na sebe další hříchy a hříšky, strhává člověka znovu a znovu do špatnosti, aby mu nakonec byl hrozbou, že ho úplně zavalí a převálcuje. Kolik takových převálcovaných už bylo a je, kolikrát jsme hříchem smýkáni, že sotva stojíme na nohou před Boží tváří, před tváří svých bližních, sami před sebou! I taková bolestná zkušenost s hříchem se zrcadlí na dějinách Izraele. Řekli bychom si, vždyť to byl přeci příběh s dobrým koncem, modelový příklad, jak má vypadat odpuštění a smíření. Ten, který měl být mrtev, totiž Josef kdysi hozený bratry do studny, se přeci vrátil živý. Stal se z něho mocný egyptský úředník, svým bratrům odpustil a všichni si vzájemně padli do náručí. Dokonce je ta biblická pasáž mnohokrát nazývána O velikém odpuštění: jsou v ní slzy Josefovy, proměna bratrů i lítost nad tím, co učinili. Starý otec Jákob znovu nachází svého již mnohokrát oplakaného syna a že jsou rodinné vztahy skutečně prostoupeny smířením stvrzuje i tím, že spolu se zbývajícími jedenácti syny i on sestupuje za Josefem dolů do Egypta, aby právě v těchto místech i on našel novou budoucnost pro svoji rodinu. Klasický happyend střižený podle amerických scénářů, řekli bychom a říkáme často, když zavíráme biblickou knížku a jdeme spát s pocitem, že v Boží režii všechno dobře dopadlo. Ale pozor, tak jednoduché to není. Boží režie platí, ale je mnohem složitější a uplatňuje se až v horizontu skutečně dlouhodobém. Mezi tím však přecházejí generace za generací a jsou to synové, kteří trpí za hříchy otců. Sestoupit do Egypta platilo a stále platí v izraelské pospolitosti jako odklonit se od Božích cest. Kdykoliv Abraham sestupuje do Egypta, dopustí se něčeho, co je nesprávné v Božích očích – spoléhá na svoji vychytralost, převládne v něm strach a nedůvěra v Boží vedení a stejně tak je to i v případě potomků Jákobových: jejich prvotní hřích – neláska k jednomu z nich, zbytněl, nezůstal ve studni, kam kdysi Josefa hodili. Zůstal dál venku, ve světě a žil svým životem, aby je nakonec jednou znovu dostihnul tak, že po mnoha letech jsou to oni, kteří stojí Josefovi tváří v tvář a s lítostí se musí rozpomínat na zlé věci, které učinili. Ano, je v tom příběhu odpuštění, překrytí viny vzájemným usmířením, ale důsledek hříchu trvá: je jím dočasný odklon od Božích cest a z hlediska lidského dlouhodobé setrvání v Egyptě, které nakonec vede ke zotročení celého Božího lidu. Zde už nejde o jednotlivce, který je zaprodán jako otrok, ale o celou pospolitost, ze které se stanou otroci cizích panovníků a mají otročit i cizím božstvům. Až k těmto koncům přivedlo Jákobovy potomky jejich selhání. Ten známý biblický příběh, který sám je zástupcem beletristického žánru v bibli a přesto byl mnohokrát znovu beletrizován – za všechny jeho verze, alespoň ty literární, vzpomeňme geniální román Thomase Manna Josef a jeho bratři, je výstižnou charakteristikou lidského hříchu. Hřích, který dál zůstává mezi námi, v nás, hřích, který se rozmáhá a postupně člověka i společenství drtí. Hřích, který se znovu vrací a dohání člověka v situacích, kdy má pocit, že mu už dávno uniknul. Naše hříchy nás dohánějí – je známou pastorační výpovědí. Hříchy tvý tě jednou doženou, jsou slova známého spirituálu, který dál pokračuje: zkoušíš spálit mosty za sebou, všechno zlý v duši dál si vláčíš tmou, hříchy tvý tě jednou doženou.

Církev je první frontovou linií v boji s hříchem. Přiznat se k Ježíšovi znamená vystavit se čelně reálnému nebezpečí konfrontace se zlem. Čím dál člověk postupuje na své duchovní cestě, tím se toto nebezpečí zvětšuje, stejně jak i víc a víc postupuje v církevní hierarchii. I zde platí, že komu bylo více dáno, od toho bude i více požadováno. Mystika mnohokrát uvažovala o obrazu Jákobova žebříku, po kterém člověk s anděli po boku postupuje na cestě za Hospodinem. Někdy stačí jediný krok a jediná nepozornost, která je potom příčinou pádu do veliké temnoty. Aby člověk obstál, a to je i návod, který vyčteme ze známého příběhu o Ježíšově pokušení na poušti, je zapotřebí přidržet se Božího slova, vzít ho vážně do svých rukou a do svého srdce. Apoštol Pavel to vyjádřil takto a ponechme si to jako jeho přátelskou radu do naší doby postní: „Blízko tebe je slovo v tvých ústech a ve tvém srdci; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme ke spasení, neboť Písmo praví: Kdo v něho věří, nebude zahanben.“

Amen.

Kázání o I. neděli postní v Husově sboru ve Vršovicích 25.2.2007.