Pomazání v Betánii

Iz 43, 10-1
Fp 3, 3-14
ev. J 12, 1-8

B+S,
doba postní je časem, ve kterém by se člověk měl mimo jiné zabývat i tím, nakolik svým životem, způsobem jednání, v komunikaci s druhými lidmi a ve svých nejrůznějších postojích dosvědčil a dosvědčuje toho, kterému uvěřil. Jinými slovy řečeno: do jaké míry je na nás zřetelné a od pohledu patrné, že jsme křesťané. Nemám na mysli vizuální stránku lidské osobnosti. Ta je přepestrá a díky Bohu za ní, jakákoliv uniformita vnější vizáže je spíš ke škodě, spíš přemýšlím o tom, nakolik je průkazné a zřetelné, že jsme uvěřili v toho, který dal našemu životu konečné zacílení, smysl a směřování. Kdyby tak šlo zprůměrňovat, jak dlouhou dobu lidé okolo nás potřebují k tomu, aby si na nás uvědomili, že se setkali s věřícím člověkem. A kolik z těch, kteří to o nás už vědí přijímá tuto skutečnost v pozitivní rovině ve které si jako poslední střípek do mozaiky dosadí naši víru s tím, že právě ta je důvodem a příčinou našich správných životních postojů, kterými v dobrém slova smyslu působíme na své okolí, ale kolik z těch, kteří jsou okolo nás nad námi pohrdavě mávnou rukou se slovy nebo s jenom myšleným pocitem: „podívejte se, křesťan: a takhle se chová!“ Bůh to zařídil tak, že každého, kdo se k němu hlásí, pověřil svědeckou službou. Není z ní vyjmut nikdo, kdo je schopen alespoň částečně aktivně prožívat svoje lidství. Tím mám na mysli, že člověk postupem života k této vědomé svědecké službě o Bohu dozrává a dorůstá. Nepřekonatelnými Božími svědky jsou děti, u nich se však jedná o přirozenou dispozici, s jakou je Bůh do světa staví. Děti jsou blíž Božímu království, ne z jakési imaginární čisté a neporušené podstaty – ta není u dospělých a není ani u dětí, jsou mu blíž proto, že jejich „vzpomínky“ na něj jsou čerstvější. Podstatou svého věku jsou blíž od doby svého stvoření, které bylo stvořením z Boží lásky, protože to tak Bůh chtěl. Pokračování známého bestselleru o mezilidských vztazích o tom, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše ve svém názvu o dětech říká, že děti jsou z nebe. Je v tom veliký kus pravdy, který si uvědomuje tváří v tvář malému dítěti, v okamžicích, kdy cítíme jeho naprostou vydanost, odkázanost na nás, závislost, která je takřka stoprocentní. Ale čím víc dětskému věku odrůstáme, stavíme se na vlastní nohy, tím víc se z nás vytrácí otisk a stopa Božího království, ze kterého jsme vyšli ve smyslu, že každý člověk je zahrnut do Božího plánu, a každého do světa postavil Boží úradek a Jeho láska. S uvědomělou a rozumovou částí našeho života potom přichází také již řečené pověření ke svědectví. Jakmile dospějeme, už se nelze plně opřít o dětskou bezbrannost, vydanost, závislost na druhých. Ta by v tomto věku působila směšně a dětinsky. Dospělost a vlastně celý další čas našeho života až ke smrti můžeme nazvat jakýmsi „mezidobím.“ Je to termín navýsost biblický. Apoštol Pavel jím nazýval dobu mezi Kristovým prvním a druhým příchodem. O křesťanství hovořil jako o vládě Ducha, o mezidobí před tím, nežli Kristus znovu přijde na svět. A tak, jako Kristus přišel poprvé v ponížení a utrpení, aby na sebe vzal hříchy každého člověka, ale příště se vrátí ve slávě jako ten, který zvítězil nad smrtí a stále žije, tak i ti, kteří v něho věří procházejí mezidobím – vládou Ducha, kterým jsou povoláváni být druhým svědky o Kristu. Jako děti jsme Boží království dosvědčovali svou dětskou přirozeností, byli jsme mu blízko, protože jsme byli na světě krátký čas. Nyní jsme v mezidobí, ale s každým dalším dnem, týdnem a rokem našeho života se nám opět čas krátí, stále víc a víc se blížíme ke konci a k naplnění toho, co ve víře očekáváme – tj. Božího království. Člověk se znovu vrací tam, odkud přišel. Ve svém života běhu tak vlastně znovu kopírujeme počáteční dětskou fázi svého věku. Jakmile se náš život přehoupne do druhé poloviny, zase jsme jako děti blízko Božímu království. Vzpomínám si, jak mi babička ve svém pokročilém věku říkala: „Staří lidé jsou jako malé děti.“ Několik měsíců jsem se v domově důchodců staral o lidi v poslední fázi jejich životů a mohu potvrdit, že u řady z nás, kteří nebudeme postiženi milostí náhlé smrti, naše poslední životní fáze v mnohém bude totožná s tou první: přestaneme být svými vlastními pány a opět se odevzdáme do postupné, u některých až naprosté závislosti na druhých ve všech našich potřebách. Množství těchto potřeb bude stále menší, až se nakonec dostaneme do fáze miminkovské, kdy bez rozumu budeme ve všem odkázáni na druhé, aby to byli oni, kdo naše základní potřeby obstarají. Nežli však toto všechno nastane, je zde poměrně dlouhé období lidského života, které nám Bůh vyhradil k tomu, abychom ho vědomě ve slovech i skutcích dosvědčovali. Proč to tak Bůh zařídil zcela přesně nevím a člověku snad ani nenáleží o tom uvažovat, je to danost, podobně jako že ráno vychází slunce. V Izajášově proroctví je to řečeno zcela jasně: „Mými svědky jste vy, je výrok Hospodinův, a můj služebník, jehož jsem vyvolil. Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že to jsem já.“ I zde je znovu opakovaná známá pravda, naplno rozvinutá v mnoha motivech evangelia: Bůh jedná skrze lidi. Bůh se dává poznat v těch, kteří v něho věří. Proto nás doba postní znovu přivádí k sebekritickým úvahám: jaká je moje role v zjevitelském Božím plánu? Pro koho já jsem tím svědkem, skrze kterého druzí pochopí a uvěří? A není to náhodou přesně naopak? To že mě druzí vidí vede k jejich ještě většímu zatvrzení. „Jste moji svědkové, je výrok Hospodinův, já jsem Bůh, váš vykupitel.“ Proto nelze víru vytěsnit mimo náš život, mimo okruh našich zájmů a každodenních povinností. To je to místo i chvíle, kdy máme ukázat svoji schopnost vystihnout znamení doby, zastavit se a jako Marie spočinout u Pánových nohou s nádobou vonného nardu.

Amen.

Kázání o V. neděli postní 25.3.2007 v Husově sboru ve Vršovicích