Květná neděle

Za 9, 9-10
Ž 118, 14-27
ev. Lk 19, 28-48

B+S,

kdybyste se mě snad chtěli zeptat na to, co je pro mě osobně na přípravě nedělního kázání tím nejobtížnějším, jaké největší úskalí musím překonat, abych mohl v tuto chvíli před vás předstoupit se s brusu novým kázáním, asi bych vám bez dlouhého váhání řekl, že nejtěžší na celém kázání – kromě toho vyhradit si v běhu týdne na jeho přípravu pravidelný čas, což se mi skoro nikdy nepodaří, je napsat jeho první větu. Napsání této věty mi někdy zabere stejnou míru času, která mi následně stačí někdy i k dopsání toho, co bude následovat. Znám důvěrně ten tíživý pocit, kdy sedím před prázdnou stránkou nadepsanou biblickým texty, ze kterých má promluva vycházet, velkými písmeny je na ní napsáno „bratři a sestry“, následuje čárka a za ní bílá prázdnota, nejen na papíře, ale i v hlavě. Před očima mi vyvstávají vaše tváře a já si říkám: „Co mám, Pane Bože, těm lidem říkat?“ Anebo si představuji, jak byste asi zareagovali, kdybych řekl: „Bratři a sestry, k poselství biblických textů na dnešní neděli mě nic nenapadlo, amen.“ Nejtěžší bývá příprava promluv k pravidelně se opakujícím církevním svátkům, které zpravidla rok co rok obsahují stejné biblické verše. Mezi takové mnohokrát „okázané“ verše z bible patří i vjezd Pána Ježíše do Jeruzaléma. Stačí jenom vyslovit pár slov této události z počátku velikonoc a pravidelným posluchačům biblické zvěsti a věrným účastníkům církevního života naskočí v hlavě jistě celá řada obrazů, asociací, příměrů, které už mnohokrát z úst kazatelových slyšeli. Byl jsem jednou před Květnou nedělí dotázán: „Na co zítra kážeš?“ „Na vjezd do Jeruzaléma,“ děl jsem tazateli. „A budeš zase říkat, že ty samé zástupy, co Ježíše bouřlivě vítaly jenom za pár hodin potom volaly ukřižuj?“ Když jsem to slyšel, uvědomil jsem si, jak často mi kazatelé ulpíváme na některých klišé, anebo i na moudrých myšlenkách, které však do omrzení opakujeme tak, že v posledku jejich obsah rozmělňujeme a devalvujeme tak, že se nakonec svým posluchačům oposloucháme. Příběh Květné neděle o slavném vjezdu do Jeruzaléma mě upomíná na to, abych se takových oposlouchaných frází vyvaroval, abych se dokázal znovu do toho úžasného biblického poselství ponořit a z jeho hlubin pro vás opět po roce vyzvednout dosud v mé kazatelské praxi opomenutou perlu. Věřte mi, že to jde ztuha a při mých kazatelských ponorech občas ztrácím dech: vždyť vjezd do Jeruzaléma jsem už tolikrát rozebíral. Jednou jsem pozornost věnoval vítajícím zástupům, podruhé jsem si zase všímal směru cesty z Betánie do Jeruzaléma, další rok jsem přemýšlel o úloze oslíka, letos bych snad mohl s oslem ztotožnit sám sebe, ale to si nechám až napříště pro nouzi nejvyšší. Zkusím přivítat Pána Ježíše a pozvat ho, aby i ke mně přijel, abych i já zvedl svůj hlas na jeho oslavu a přivítal ho slovy: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově.“ Snad se mi to podaří vměstnat se do zástupu těch, kteří na něho čekají a jeho vjezd toužebně vyhlížejí. Evangelista Lukáš má ve svém textu o vjezdu Ježíše do Jeruzaléma zajímavou spojitost. Píše o tom, že když se Ježíš blížil k Jeruzalému a byl vítán – zajímavé je, že nehovoří o zástupech jeruzalémských, kteří by jeho příjezd slavili, ale o zástupu učedníků, dívá se na Davidovo město a dá se nad ním do pláče. Masová scéna, kterou máme na paměti u jiných evangelistů, najednou dostává podstatně skromnější rozměr. Ve filmech a na obrazech to jsou stovky lidí před branami, na hradbách, podél cest, všichni s palmovými ratolestmi bouřlivě oslavující Ježíšův vstup do královského města, ale Lukáš je o řád skromnější. Podle něho mesiášské vítání zaznívá jen od nejbližších Ježíšových spolupracovníků a přátel, město zůstává chladné a netečné. Lukáš navíc vyslovenou radost nad Ježíšovým přiblížením se k samotnému centru židovského národa doplňuje ještě slovy zvolání, která jsou jasným ozvukem vánočního hlasu andělů nad Betlémem, tentokrát už ne z úst andělů, ale učedníků, kteří volají: „Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Tolikrát jsem to četl, slyšel a viděl, a až teď si toho všímám: tady je Lukášova spojnice mezi vánocemi a velikonocemi, mezi evangeliem o radosti z narození a evangeliem o radosti ze vzkříšení. Obě volání zaznívají, když většina zůstává hluchá. U Betléma to jsou jenom pastýři, kteří slyší Boží zavolání, tady to jsou učedníci, kteří oslavují Kristův příchod. A potom následuje Ježíšův pláč, který je dotvrzením toho, že příjezd skrytého mesiáše zdaleka nemusel být tak triumfální, jak někdy myslíme. Kdybychom vzali v potaz i širší kruh Ježíšových přívrženců, učedníků nad rámec kruhu dvanácti, snad můžeme pomyslet na to, že jich mohla být stovka – možná ani to ne. Někdo mohl jít okolo a nechal se strhnout, ale co to bylo ve srovnání se statisícem poutníků, kteří v ten čas už v Jeruzalémě byli přítomni nebo právě přicházeli. Lukáš ve svém svědectví volí podobný způsob s jakým hovořil o Ježíšově narození – i to proběhlo stranou zájmu většiny. Možná i díky tomu je pochopitelnější pozdější volání – nejspíš jiného zástupu po tom, aby byl Ježíš ukřižován. Co je podstatné, je Ježíšův smutek nad Jeruzalémem a slova k tomuto městu: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji!“ Jeruzalém a ti, kdo jsou v něm nepoznávají den svého navštívení. To je důvodem Ježíšova pláče a úzkosti. A to je to nové a aktuální poselství i pro mě, pro moji víru, pro mou církev a snad i pro vás: nechme se vést na Květnou neděli přemýšlením o tom, zdali i my nejsme nebo nebudeme těmi, kteří nechápou, co vede k pokoji, jestli i my nejsme těmi, kteří nepoznávají čas Božího navštívení. Jestli nemarníme časem a nadějí, kterou nám Bůh svěřil.

Amen.

Kázání na Květnou neděli 1.4.2007 v Husově sboru ve Vršovicích