Aby všichni byli jedno

Ž 97
Sk 16, 16-34
ev. Jn 17, 14-26

B+S,
co vybrat z biblických textů na dnešní neděli jako hlavní poselství? 97. žalm je oslavou Boží velebnosti, radostnou proklamací, že je to Bůh Hospodin, který kraluje nad nebem a zemí. Před jeho tváří nic neobstojí, hory se taví jako vosk, všechny modly a bůžkové padají k zemi, stejně jako ti, kteří se jim klaní. Kdo však doufá v Hospodina, nebude zahanben! Jeho víra není marná, třebaže v očích světa mnohokrát marně a zbytečně vypadá. Je to Bůh, který podrží duše svých věrných, pro spravedlivého je zaseto světlo, říká žalmista. Při četbě toho verše jsem zpozorněl – je to totiž krajně neobvyklý obraz. O světle většinou hovoříme, že je rozžato, rozsvíceno, případně vyvýšeno, aby bylo zdálky vidět. Ježíš hovoří o rozsvícené lampě, která se nestaví pod nádobu, ale na svícen, aby svítila všem v domě. Tak většinou o světle uvažujeme: aby bylo vidět, abychom my v tomto světle viděli a byli viděni druhými. Žalmista však zjevně uvažuje jinak. Hovoří o světle zasetém pro spravedlivého a o radosti pro ty, kteří jsou upřímného srdce. Představa zasetého světla hraničí s absurditou. Zasít světlo přeci znamená definitivně o něj přijít, zadupat do země, podobně, jako když něco ztratím a v duchu se ptám: kam jsem to zasel? Zasívat světlo dost dobře nejde, kousek po kousku ho ukládat do země, v naději, že jednou mocně povstane. Potom jsem si však uvědomil spojitost, na kterou jsem nikdy předtím nepomyslel: vždyť ten oslavný a radostný žalm k Boží chvále je zároveň zaslíbením Kristova vítězství. Je proklamací Kristova vítězného souboje se smrtí. Pod tím „zasetým světlem“ si můžeme představit Ježíše Krista. Vždyť kdo jiný nežli Bůh je mocen zasévat světlo? Co je nemožné člověku není nemožné Bohu. Kristus o sobě řekl: „Já jsem světlo světa, kdo mě následuje nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ To, co se zdá lidsky absurdní – podobně jako představa zasetého světla, je vlastně velikým Božím činem. To, co bylo na umření znovu ožívá, a dávno mrtvý člověk se znovu probouzí k životu mocným Božím dotekem: stejně, jako mocně vstává z hrobu Kristus a pro lidi, kteří nebyli vírou v něho zasaženi, pro ty, kteří ho ještě nepotkali se zdá taková víra absurdní. Zasetým světlem i radostí pro spravedlivé a pro lidi upřímného srdce je Kristus. Je to světlo a radost, která je prozatím skrytá, není příliš zjevná a mnoho lidí okolo ní prochází netečně. Je však již zasetá a tajemně ukrytá a v upřímného hledání ji člověk může odkrýt. Ani spojení světla a radosti není v 97. žalmu voleno náhodně. Světlem je Kristus a radostí evangelium jako radostná zvěst o Boží záchraně člověka. A konečně i nám tak někdy těžko pochopitelný výraz „spravedlivý“ má svoje místo v tomto poselství o naději. Kdo je před Bohem spravedlivý, který člověk o sobě takto může uvažovat? Tváří v tvář Boží svatosti nikdo z lidí, a přece i tento termín má své vysvětlení. Najdeme ho u apoštola Pavla, který říká: „Spravedlivý z víry bude živ.“ Nikoliv tedy samospravedlivý, člověk bez úhony, ten, který nikdy nechyboval, nýbrž ten kdo věří je spravedlivý, protože ve své víře má podíl na Boží spravedlnosti. Z víry spravedlivý dokáže najít a odhalit pro sebe i pro druhé zaseté Boží světlo a vstoupit do jeho jasu. O Kristově mrtvém těle je někdy hovořeno jako o těle, které bylo v temnotě hrobu „vyzářeno“, že se proměnilo do světla, protože příbytek tak koncentrované Boží svatosti se nemohl rozpadnout na prach cestou pozvolného rozkladu. Tak je to ostatně také znázorňováno na starých obraz, kde z otevřeného hrobu stoupá paprsek světla, ze kterého vystupuje Vzkříšený Kristus. Tento Kristus se potom následně po svém vzkříšení ukazuje učedníkům ve světle. Vzpomeňme na Pavlovo setkání se Vzkříšeným Kristem před Damaškem, kdy je dokonce oslepen proudem světla jasnějšího než slunce. Ten, který sám je světlem vstává po čase zasetí, aby mocně ozářil všechno stvoření. Podobně vyprávějí i lidé se zkušeností klinické smrti, že ve stavu na hranici mezi životem a smrtí, hovořili s bytostí, která byla ve světle. To, co připomíná Boží svatost, má být ctěno a chváleno, uzavírá žalmista svůj chvalozpěv: „vzdejte chválu tomu, co připomíná jeho svatost!“ Ve své víře vyznáváme, že příbytkem jeho svatosti je Kristova církev. Nikoliv chrám na prvním místě, ale společenství živého Božího lidu, který se schází v duchu a ve jménu Kristově, aby slavil jeho památku. Církev má tedy být ctěná a vážená, má mít autoritu, která je daná vědomím Boží lásky, má usilovat o to, odstranit ze svého středu všechno, co se vzpírá této autoritě a sem můžeme zahrnout veškerou naší lidskou malost: hašteřivost, pomluvy, nactiutrhání, ale také všechny špatnosti, kterých se dopouštíme před tváří lidí a Boha. Kdybychom si tak vzali ponaučení z tohoto krátkého výseku biblického textu. Až jsem byl překvapen, jak může být aktuální do situace v našem malém společenství. Když jsem četl 97. žalm, nenapadlo mě po prvním přečtení, co všechno v něm najdu. Kolik odpovědí na otázky, které mě v posledním čase napadají. Znovu mi na něm Bůh ukázal, že jeho jedinečné poselství můžeme odhalit takřka za každým biblickým slovem, že v bibli skutečně souvisí všechno se vším a poučení a radu můžeme najít i na místech, kde jsme je dříve neviděli. V Boží svatosti hledejme útěchu v někdy trudných časech naší časnosti. I když v ní často bývá zataženo a pod mrakem, i když nám mnohokrát je víc do pláče, nežli do radosti, obojí: světlo i radost nám už Bůh zasel i do našich dnů.

Amen.

Kázání o VI. neděli po svatém Duchu 20.5.2007 v Husově sboru ve Vršovicích